Pestrý osud Aleny Munkové

Host (Alena Munková): Pravděpodobně barva ranného jablka, světle zelená.

Moderátor (Jana Klusáková): Proč zrovna tahle?

Host (Alena Munková): Já jí mám moc ráda a je v ní ráno, a mě je většinou ráno dobře. Do večera to ovšem nevydrží.

Moderátor (Jana Klusáková): Říká se, že v životě lidském je určující dětství. Jaké bylo to vaše?

Host (Alena Munková): No, bylo komplikované. Mě umřela, když mi bylo 6 let, moje maminka, pak následovala druhá, zemřela taky, pak byla třetí, a to už tady cvakaly holinky nacistů a byly další a další komplikace.

Moderátor (Jana Klusáková): Nedávno skončilo období, kterému se říkávalo slavné májové dny. V roce 1945 vám bylo, nevadí, když řeknu, kolik vám bylo?

Host (Alena Munková): No, asi skoro 18 nebo 17, 18. Tak já už to teď přesně nespočítám.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, bylo vám 18 a kousíček. Jak na ty dny vzpomínáte?

Host (Alena Munková): S velkým otazníkem. Dodneška si nemohu uvědomit tu velikou naději, kterou jsem měla a která tak brzo splaskla po návratu do Prahy a bylo to samozřejmě s takovým legračním jakoby dobrodružstvím. Gheto, ve kterém jsem byla, bylo uzavřené, protože tam byl tyfus, já jsem s jednou přítelkyní, která tam také zůstala, jsme nedbaly na uzávěrku a vyšly jsme normálně na silnici, kde jsme nasedli do nějakého nákladního auta, které jsme stopovali, byli to ruští vojáci, moc jsme si s nima nerozuměly a oni nám dali kondenzované mléko napít a nám bylo strašně špatně. Nicméně jsme cestu vydržely. A já jsem nějak nemohla pochopit, že vlastně uvidím za chvíli po tolika letech Prahu.

Moderátor (Jana Klusáková): Měla jste se kam vrátit?

Host (Alena Munková): Neměla, protože všechno bylo porušené. Měla jsem sice bratra, který žil v ilegalitě, ale toho jsem ten úplně první den nenašla, nevím, kde byl...

Moderátor (Jana Klusáková): A tatínek?

Host (Alena Munková): Tatínek se nevrátil.

Moderátor (Jana Klusáková): Aha.

Host (Alena Munková): Tem zemřel v Osvětimi. To jsem všecko nevěděla ovšem ten první den po návratu, což bylo 10. května.

Moderátor (Jana Klusáková): My jsme tady neřekli, že vy jste od roku 42 až do konce války byla v terezínském ghetu. Jak to tam vypadalo před koncem války? Byla tam nějaká panika, chaos?

Host (Alena Munková): No, panika se nedá říct, ani chaos ne, protože tam bylo mnohem méně lidí, než když já jsem tam přišla, tam bylo 60 tisíc lidí. Pak se to samozřejmě vylidňovalo. Byly tam nějaké transporty, přišly s pochodem smrti a vypuk tam tyfus, to všechno bylo pro mě dneska úplně v mlze už, ale nemůžu říct, že by tam byla panika nebo chaos. Byla tam velká radost a samozřejmě tam jezdil Červený kříž a byly tam ty problémy zdravotní.

Moderátor (Jana Klusáková): Kam zmizeli Němci?

Host (Alena Munková): Já nevím.

Moderátor (Jana Klusáková): A kdy zmizeli?

Host (Alena Munková): No zřejmě, ani to si nepamatuju, já myslím, že to muselo být úplně kolem 1. května. Těsně, z té komandatury, protože oni byli odděleni od gheta.

Moderátor (Jana Klusáková): Kateřina Pošová, která trávila konec dětství stejně jako vy v koncentračním táboře, v nedávném rozhovoru pro český tisk odpovídá na otázku, zda na koncentráku bylo taky něco pozitivního, takto: Jistota, že člověk všude potká hodné, ochotné a soucitné lidi. Hlavně tam, kde to nejmíň očekává. Máte tutéž zkušenost?

Host (Alena Munková): Je to pravda, ale dítě vlastně nebo teda už pubertální dívka si toto nemohla uvědomit. Opravdu ne. Já si myslím, že to je správné poznání, co říká Kateřina, ale je to ex post. Ne v té žité situaci.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale i vy jste se tam s takovými lidmi setkala?

Host (Alena Munková): Samozřejmě, mě tam ovlivnilo mnoho lidí, kteří byli tady jakýmisi nositeli kultury, se dá říct. Gustavem Šoršem počínaje, Líza Kleinová, oni se nám velmi věnovali, protože byli natolik starší a natolik už uvědomělí, že věděli, že to, co znají, musejí nějak předávat.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní Munková, co pro vás ztělesňuje nebo dejme tomu symbolizuje konec války? Vítězství?

Host (Alena Munková): Naději, že začnu nějak úplně jinak a že se budu rychle orientovat a že najdu aspoň kus rodiny. Myslela jsem hlavně na otce, a všechno bylo pak jinak.

Moderátor (Jana Klusáková): Čím jste chtěla být?

Host (Alena Munková): No tak těch přání bylo samozřejmě víc. V ranném mládí a ještě v pubertě jsem myslela, že budu tanečnicí, to se nepovedlo. Sice jsem potom byla žačka Jarmily Krešlové, ale to bylo nějak jenom jako moje hobby. Druhý sen byl takový, že budu novinářka a budu žít v Paříži a budu dopisovatelkou do pražských novin.

Moderátor (Jana Klusáková): Jenom o tři roky později, v roce 48, odešel váš bratr František Listopad, mimochodem pan básník, do emigrace. Co to pro vás znamenalo?

Host (Alena Munková): To jsem taky nevěděla v 48. roce. On sice už šel do té Francie v 47., ale měl se vrátit a nevrátil se, aby to bylo jasné. A v 48. roce ještě byl klid. Ty průšvihy, jinak se tomu nedá říct, pro mě, začaly až po roce 50. Když se to spojilo ještě a procesem kolem Slánského a tak dále.

Moderátor (Jana Klusáková): A ty průšvihy, jak říkáte, v čem se projevovaly?

Host (Alena Munková): No, že jsem byla kádrově nespolehlivý člověk a samozřejmě, že došlo i k výslechům státní bezpečnosti. Ne jednomu, několika.

Moderátor (Jana Klusáková): A pokud šlo o vaše pracovní zařazení?

Host (Alena Munková): Pracovní zařazení právě bylo tím poznamenáno. Já jsem dostudovala novinářskou fakultu, nastoupila jsem v hraném filmu na Barrandově do takzvaného lektorátu, to byl takový první příjem námětů, taková tak asi rešerše, a tam jsem měla geniálního šéfa, inženýra Karla Smrže, na toho nezapomenu. Už nikdy takového šéfa jsem neměla. Nastoupila jsem tam v lednu 50, po roce a půl asi, já už přesné datum nevím, mě vyhodili. A krásné bylo to, že Jiří Hájek, který zasedal v takové komisi, ale aby nebyl omyl, to byl Jiří Hájek, který vedl Tvorbu, ne ten pozdější ministr a tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, to byl ten Jiří Hájek takzvaný literární kritik.

Host (Alena Munková): Ano. A vedl jeden čas Tvorbu a pak myslím ještě nějaké časopisy, seděl v takové komisi, ke které jsem byla předvolána a řekl mě, musíš pochopit, že já proti tobě nic osobně nemám, ale už stačí to, že jsi židovského původu a to je apriori nedůvěra.

Moderátor (Jana Klusáková): Vraťme se k tomu, že máte bratra významného českého básníka, ale i vy píšete básně a začala jste už jako holčička, už v tom Terezíně. A vaše básně jsou zařazeny do světově proslulého sborníku Motýli zde nežijí. Kdy jste naposled napsala nějakou báseň, paní Munková?

Host (Alena Munková): Já se přiznám, já vobčas pokrývám papírky a jsou v zásuvce dodnes, ale jenom tak, co mě napadne. Samozřejmě, že básničky, které jsem psala v Terezíně, tak to byly dětské výjevy. Nedá se říct, že to byly literární záležitosti, ale byly autentické.

Moderátor (Jana Klusáková): Váš profesní život, to už jste tady řekla, souvisí s filmem. Potom především s animovaným filmem. Mnoho let jste byla dramaturgyní a scenáristkou studia Bratří v triku. To byla náhoda nebo úmysl, že jste se věnovala právě animovanému filmu?

Host (Alena Munková): Ne, myslím, že to byla hlavně náhoda, poněvadž film mě teda zajímal už od začátku, co jsem dokončila studia, a pak jsem prošla různými odděleními, knihovna filmová a tak dále, a dva roky jsem mezitím byla po vyhazovu z Barrandova bez práce, to mě živili teda různí kamarádi, a moc mě pomohli. Když jsem se zase dostala zpátky a než se to začalo zase trošičku kolem mě vyčišťovat, pak jsem byla i v tiskovém oddělení, a to už jsem se zajímala o ty animované věci, protože vlastně moje společnost kamarádů, která byla kolem mě, se hlavně skládala z výtvarníků.

Moderátor (Jana Klusáková): Včetně Mikoláše Medka.

Host (Alena Munková): Přesně tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Za desítky filmů, na kterých jste se podílela, bych chtěla jmenovat kreslený seriál O bystré holčičce Dorotce a papouškovi Koko. A jsem ráda, že se mohu teď vás jako autorky osobně zeptat, jestli je pravda, že epizoda Dorotka a zpěvák a tím zpěvákem byl Karel Gott, že tahle epizoda byla z jakéhosi důvodu pozastavena?

Host (Alena Munková): Ano, je. Ale krátký čas, pak to bylo puštěno.

Moderátor (Jana Klusáková): Co vadilo? Že si papoušek dělal legraci z Gotta?

Host (Alena Munková): Já nevím. Já jsem se nikdy nedopátrala a pochybuju, že by si býval on stěžoval. To nevyšlo z Gotta samého.

Moderátor (Jana Klusáková): Pokud jste, vážen posluchači, diváky televizních zpráv, mohli jste našeho hosta zahlédnout na dubnovém shromáždění na památku obětí holocaustu v pražské Valdštejnské zahradě. Televizní moderátor potom dodal: Dorazila také skupinka neonacistů, kteří shromáždění zpovzdálí pozorovali. Neonacisti v České republice v roce 2004. Kde se berou?

Host (Alena Munková): Bohužel berou se a jsou všude a myslím si, že svět, ve kterém žijeme, jim dopřává mnoho příležitostí a možností, aby se stále sdružovali, poněvadž já se domnívám, že to vzniká z naprosté neinformovanosti a taky z bezradnosti mladých lidí, kteří se chtějí někam zařadit.

Moderátor (Jana Klusáková): A oč jim jde? Oč usilují nebo spíš oč usilují ti, kteří je dávají dohromady?

Host (Alena Munková): Byla by to řeč asi na velmi, velmi dlouhou diskusi, ale myslím si, že je velmi dobré, když se může manipulovat s lidmi, když jsou nevzdělaní, když jsou hlavně neinformovaní, protože ten, kdo s nima manipuluje, může si pak udělat co chce. A vždycky byly skupiny, které byly z hlediska této manipulace zneužívány. A jsou dodneška. Bylo to ve světě vždycky.

Moderátor (Jana Klusáková): Říkáte, že je to dobré manipulovat s mladými lidmi. Dobré pro koho?

Host (Alena Munková): Dobré nikoliv pro ty mladé lidi, ale je to dobré pro ty mocenské skupiny, abych tak řekla.

Moderátor (Jana Klusáková): A máte potuchu, kdo to jsou?

Host (Alena Munková): Já myslím, že jich je hodně a že někdy je ani nevnímám a nevidím nejen já sama, samozřejmě, ale že pod ekonomickým tlakem, který je v celém světě, se daří právě těmto mocenským skupinám, kteří potřebujou k tomu, aby vyvíjely ten ekonomický tlak, čím dál víc a samozřejmě z toho měly své pozice, tak že je tento svět, který neposkytuje v podstatě žádný řád.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak se tomu bránit?

Host (Alena Munková): Bránit se jenom tím, že budu se vzdělávat, učit se a budu přijímat informace, to myslím na mladé lidi, kteří bohužel málo čtou. A potom si myslím, že velmi důležitá věc je si uvědomit, že jsou věci, které nemohu pochopit. A byť bych se snažila sebevíc, nepochopím je, a já je musím přijmout, jaké jsou. Jakmile je přijmu, tak to je první krůček k porozumění.

Moderátor (Jana Klusáková): A o čem konkrétně mluvíte?

Host (Alena Munková): Mluvím o tom, že nemohu třeba pochopit mentalitu islámu. Teda lidí, kteří vyznávají islám. Nemohu já vlastně ani pochopit, možná někdy lidi v jižním Portugalsku, to říkám namátkou, poněvadž jejich celý život a jejich zkušenost je tak odlišná od mé, že já ty moje oči a ty moje zkušenosti na ně nemohu házet. A to je taková základní věc, ke které jsem došla po mnoha letech, kdy jsem se vždycky snažila přijít všemu na kloub, rozumět. Teď už vím, že to nejde.

Moderátor (Jana Klusáková): A co myslíte, paní Munková, co v tom dělá náš stát, aby tyhlenty takzvané skupinky neonacisty, to zní děsně prostě, aby ty jejich rejdy tady překazil?

Host (Alena Munková): Já si myslím, že málo, ale na druhé straně demokracie jako taková je slabá. Každá demokracie. Nevím východisko, ale asi by měl být přísnější režim ve všem, to znamená ve vymáhání daní a ve všem. Nějaký řád.

Moderátor (Jana Klusáková): Uvedu několik titulků z českého tisku letošního jara. V Evropě přibývá antisemitismu. Nejvíc projevů antisemitismu sledujeme u mladých bílých Evropanů. Rakovina antisemitismu je zpátky, uvedl prezident Evropského židovského kongresu, Cobi Benattof. A tak dále, a tak dále. Antisemitismus nebo-li, jak praví slovník cizích slov, náboženská, národnostní a rasová nesnášenlivost, projevující se nenávistí vůči Židům. Proč je tady zase?

Host (Alena Munková): Nic nového. Já si myslím, že se vždycky nalézala a nalézá skupina, na kterou se může leccos shodit, svalit, odpovědnost a hlavně ta skupina je cosi iracionálního. Ona vlastně není ani známá, ona není ani popsatelná, vy ji nepoznáte.

Moderátor (Jana Klusáková): A co, paní Munková, podle vás nežidům vadí na Židech?

Host (Alena Munková): Tuto otázku jsem si mnohokrát položila a nenašla jsem na ni odpověď. A já si myslím, že je to třeba jedna jedinká špatná životní zkušenost, třeba z dětství, že někdo řek, no ten tě ošidil, v obchodě, třeba. Ale to víš, to je Žid. A to stačí, aby v tom dítěti, aniž by si vůbec cokoliv vysvětlilo, to bylo zasuté. To dítě si nemůže uvědomit, že totéž se mu stalo v druhém obchodě, kde nebyl majitel židovského původu. Ale to už se k tomu nepřikládá. A domnívám se, že antisemitismus je jako jakákoliv nenávist k něčemu, co neznám, pochopitelný, a právě proto, že tady jsou ti mladí lidé, kteří nevědí, kam se mají zařadit, nerozumějí ničemu a najednou je něco, kde je vemou a kde se budou sdružovat a jakmile se sdružují, mají sílu.

Moderátor (Jana Klusáková): Mojmír Kalus, zástupce české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví, letos v dubnu řekl: Je šokující, že za mnoha antisemickými projevy stojí mladí lidé. Brutalita i rostoucí počet útoků proti Židům naznačují, že antisemitismus není tématem minulosti. Nejvyšší čas otevřít debatu na toto téma a připomenout, že všichni jsme lidi. Konec citátu. Myslíte si, že debata stačí?

Host (Alena Munková): Já myslím, že ne a myslím si, že je to souvislé vůbec s rostoucí agresí ve společnosti. A ta není jenom mezi mladými lidmi, ta je i u střední generace. A je to zase vyvolané, podle mě, ekonomickými tlaky.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní Munková, jste ráda na světě?

Host (Alena Munková): Ano, zatím ano. Sice někdy mám deprese, ale snažím se na ně nemyslet a říkám si, no tak chodím, vidím, slyším.

Moderátor (Jana Klusáková): Vážení posluchači, dnes jsme vám představili Alenu Munkovou, ženu, o které jeden český novinář napsal: Vždycky byla čestná, statečná a noblesní. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.