Theodora Remundová: Herec se vydává napospas režisérovi!

20. září 2004
Dva na jednoho

Známá znělka odstartovala pořad Dva na jednoho. Jeho moderátoři, Vladimír Kroc a Naděžda Hávová, vám přejí příjemně strávenou následující půlhodinu. Snad tady ve studiu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu bude s námi dobře i našemu dnešnímu hostu, kterým je režisérka, herečka, Theodora Remundová. Dobrý den.

Host (Theodora Remundová): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Krátce k životopisu. Theodora Remundová se narodila 28.ledna 1974. Po absolvování gymnázia byla přijata na FAMU, kde vystudovala obor dokumentární režie. Natočila několik filmů, teda ještě na FAMU. Zastavení na cestě za obláčky, Zlatá hřivna, Jen malý kousek štěstí, Bratři nebo Kočky. To jen malý výčet. Současně se studiem na FAMU se věnovala práci v divadle.

Moderátor (Vladimír Kroc): Po spolupráci na několika experimentálních projektech začala hrát v pražském divadle Na zábradlí. Mezi nejzajímavější role patří Sáša v Čechovově Ivanovovi nebo Ilona v Örkenyho Kočičí hře. V kině jsme Theodoru Remundovou mohli vidět ve filmech Ene bene a Výlet.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zhruba za 14 dnů bude mít v České televizi premiéru dokumentární film, která jste režírovala a který nese název Ničeho nelituj. Na ČT 2 se vysílá 8. října od 20 hodin. Snímek už byl uveden ve filmové distribuci a na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech získal zvláštní cenu poroty. Ničeho nelituj se skládá ze dvou povídek, první povídka, nazvaná Standard, vznikla ještě během vašeho studia na FAMU. Jak se vůbec celý snímek rodil?

Host (Theodora Remundová): No, já jsem, jak jste říkala, jsem se věnovala práci v divadle, přerušila jsem studia na FAMU, ale pořád jsem někde vzadu v hlavě nosila takovou myšlenku, kterou teda nosím vždycky, když mám něco rozděláno, že je třeba to dodělat, takže já jsem potom se rozhodla, že tu FAMU teda dodělám a hledala jsem nějakej námět, kterej by hlavně měl nějakej jakoby extrovertní charakter. Myslím tak, aby ty obrazy byly barevný a přitahovaly divákovu pozornost, tak nějak prvoplánovitě. To si myslím, že je důležitý. A rozhodla jsem se, že budu točit film o standardních latinsko-amerických tancích, kde je hodně barev a emocí, třeba i někdy předstíraných, ale přece jenom mezi těmi partnery vždycky vzniká nějaký vztah a připadalo mi to tak jako naslepo, že by to mohlo být zajímavé. A pak tam stála taky osoba mojí maminky, která, to je Iva Janžurová, tak ta vždycky hrozně chtěla, abych se věnovala spíš filmování, režírování než hraní, protože měla a má pocit, že to hraní je hodně odvislý od mnoha jiných osob, přece jenom ten režisér je sám sobě ...

Moderátor (Naděžda Hávová): Pánem.

Host (Theodora Remundová): Pánem, strůjcem svého štěství.

Moderátor (Vladimír Kroc): Že vám skočím do řeči, máte vy ten pocit také?

Host (Theodora Remundová): No, myslím si, že to je taky trošičku komplikovanější, že to moje maminka tak vidí, poněvadž sama nerežíruje. Určitě svým způsobem ano, je to tak, ale zase tam se vynořují jiná nebezpečí, jako například takový dost velký osamění, dost velká odpovědnost, aby to, co vůbec chcete dělat, zobrazovat, jako nebyla úplně totální blbost, a takže člověk se dost často utápí v takovejch velkých pochybnostech a kdežto ten herec, jak jsem to zažila, tak taky může se tak trošku uvolnit víc v určitejch okamžicích, protože to není jenom na něm, to, co vytváří, on v podstatě slouží tý myšlence.

Moderátor (Vladimír Kroc): A nemáte pocit, že se vydává na pospas režisérovi? Je důležité, jak se třeba ten snímek sestříhá a tak dále.

Host (Theodora Remundová): Vydává se na pospas režisérovi, herec.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vraťme se ještě k Ničemu nelituj.

Host (Theodora Remundová): No, takže já jsem potom začla zkoumat tudle látku a ta moje máma byla na nějakým koncertě v hudební škole, kde za ní přistoupila jedna dáma starší a ta jí začla ukazovat fotografie svojí dcery, která byla oblečena do tý róby standardních tanců a byla to Irena Ditrtová a začla jí říkat, jak jsme my dvě, já a ta její vnučka na tý fotografii, chodili spolu k Evě Blažíčkový tancovat a že to je perfektní a že ta vnučka teďko dělá tydlety. A máme se toho hned chytla, protože věděla o mým záměru a vzala si kontakt na tuto dívku, Patricii, a dala vlastně ho mě a já jsem jí pak zavolala, aby mě do toho prostředí uvedla a když mě do toho uvedla, tak já jsem postupně začla se bavit víc s ní a víc mě začla zajímat ona a ty postavy, který se vynořovaly, zase se vynořila teda Irena Ditrtová a naposledy vlastně jsem si říkala, tak ještě ta maminka. Tak mě seznámili a maminkou a já jsem si uvědomila, že vlastně mnohem zajímavější, než se seznamovat s někým dalším cizím pro mě v tu chvíli, tak je jako zajímat o tydle ty tři dámy, protože to jak oni rozdílně interpretovaly stejné zážitky ze svého spoluživota nebo života, který žily spolu, mi najednou přišlo strašně zajímavý téma a vůbec jako celkově, že...

Moderátor (Vladimír Kroc): Ten film Ničeho nelituj předchází pověst, že je to velmi osobní otevřená zpověď všech zúčastněných aktérek. Vy už jste vysvětlila, jak jste k nim přišla, ale...

Host (Theodora Remundová): To je jenom první část, no...

Moderátor (Vladimír Kroc): ...jak se vám podařilo je přesvědčit k tomu, aby skutečně se otevřely, protože zase vám se v tu chvíli vydaly všanc?

Host (Theodora Remundová): Já nevím, todle je častá otázka, se kterou jako se střetávám. Přesvědčovat, já jsem, když jsem říkala, tak jdeme točit film, tak jsem říkala, tak jako má to cenu když budete upřímný, jinak to nemá cenu, protože to je každej, každej se umí jako malovat v těch hezkejch barvách lepších, a to vlastně by nevedlo k ničemu, nikomu bysme tak neprospěli, protože jedině ta snaha o ten pravdivej obraz tý skutečnosti nebo přiblížení se tý skutečnosti má smysl. Takže já nevím, přesvědčení, asi taky v tom, že já jsem jim říkala, že vlastně to není, že já jsem na stejný úrovni, že já řeším, že nezachycuju nějaký lidi, který jsou na tom hůř nebo líp, to je jedno, jak já, ale že jsme na stejný úrovni, že prostě řešíme stejný problémy, i když třeba my nemáme v rodině nějaký konflikty, bych řekla, mezi mnou a mámou nejsou konflikty tohodle typu, ba naopak, jako my spíš se snažíme vod sebe víc vodlepovat než jsme k sobě přilepený, ale tak nějak si myslím, že ty problémy, ty konflikty mezilidský mají nějaký společný jádro. A když se vám na konkrétním příkladu, situaci, lidech, dokážete to rozkrejvat, tak potom kdokoliv si myslím to dokáže číst, protože...

Moderátor (Naděžda Hávová): Uměla byste se před kamerou odkopat taky tak jako ony?

Host (Theodora Remundová): No, to je taky častá otázka. A já právě todle nedokážu říct, protože za prvé taky záleželo by asi na tom člověku, kdo by to jako točil jako, jestli by dokázal, teď nechci zase oceňovat sebe, ale prostě to je taková jedinečná vlastně věc, jestli by to v tu chvíli mělo smysl, jo, jestli by ten člověk zobrazoval, tak asi by mě přesvědčil. Jako je tam jedno nebezpečí, že přece jenom člověk jak už je zvyklej vlastně vystupovat veřejně a tak, tak už je tak jako trošičku zrohovatělej, tak už tak jeho, ta maska nebo taková ta, je taková trošičku už těžko prokopnutelná, no, bych řekla. Nechci říct, že se teď tady posluchačům přetvařuju, ale možná je to něco, co těžko zprostředkuju člověku, kterej to nezná, kterej třeba nepodával v životě, nemusel vystupovat na veřejnosti někde před lidma, ale prostě člověk už je takovej, už, nevím, jako nedokážu todle spojit úplně...

Moderátor (Vladimír Kroc): Už se vás ptali na to, do jaké míry do svých dokumentů promítáte vlastní osobnost?

Host (Theodora Remundová): No, to já, to se mě neptali, ale to je téma diskuse, který často se bavíme s mým kameramanem, který teda dělal ten druhej díl se mnou, ten, mým kameramanem ne, jako von je svůj kameraman, ale jako spolupracovníkem na tom druhým díle, Jirkou Lívancem, kterej má dokonce takovou teorii, že ty filmy jakýkoliv, ať jsou špatný, dobrý nebo prostě takový, jsou strašně moc, vypovídaj o tom obsahu toho člověka jako, kterej je vytváří. Že to je v podstatě ono zrcadlo, které máme nastaveno, že to je jako vo tom tvůrci zcela, si myslím.

Moderátor (Naděžda Hávová): Myslíte, že může dokument působit třeba jako terapie?

Host (Theodora Remundová): No, já totiž se, bych vám pravdu řekla, já přesně nevím, co terapie je, takže já jsem se tím totiž nikdy jako nezabejvala, bych řekla, odborně, takže já tohle nemůžu zodpovědět. Já nevím, já asi nehledám to, tenhleten terapeutickej efekt jako nebo odbornej, já spíš jako tak nějak chci dostát tomu jako, snažím se dostát tomu, co umění má být, no, tak jako...

Moderátor (Naděžda Hávová): A co by si divák měl ve vašem dokumentu najít? Nebo co byste byla ráda, kdyby si našel?

Host (Theodora Remundová): Jo, já bych nejradši, kdyby se ani ne něco, ani ne ten, ty postavy jako bych řekla nějak odděleně od sebe, já bych nejradši, aby tam našel třeba nějakej svůj vlastní konflikt, kterej se děje v něm a kterej když takhle vidí zobrazenej, mu může pomoct jako nějakým způsobem se dostat z toho zacyklení, který se někdy člověku stane, že furt mele dokola se vlastně v jednom jenom ze strachu, že se bojí něco opustit, protože neví, co ho čeká jako. Tak to bych byla ráda, kdyby třeba někomu to, v někom to povzbudilo tohle odhodlání nabrat sílu třeba něco vyřešit, rozevřít nějakou komunikaci nebo nakopnout nějakou komunikaci. A ne akcelerovat, ale jako třeba s někým nemluvíte, protože nedovedete něco překonat a pořád to ve vás sedí. Nebo jste něco nedokončili, protože se bojíte toho to dokončit, tak to jsou takový jako, nevím, u každýho člověka je to jiný, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Uměla byste říci, v čem vidíte půvab dokumentu? Proč jste se na FAMU přihlásila právě na obor dokumentární režie?

Host (Theodora Remundová): No tak za prvé to bylo dáno mým věkem, mě bylo 18 let a myslím si, že pokud nepíšete poezii, bych řekla, nebo nemilujete abstraktní obrazy, ale vlastně hledáte ten příběh nebo pracujete s příběhem, tak je strašně těžký v těch 18 letech jako vůbec si to jako prožít, jako ten příběh vopravdu ve všech těch jako, ve všech těch, bych řekla, bolestech, v tý bolesti jako třeba, jako z tý zkušenosti, která je radost i bolest jako zároveň. To myslím, že ten člověk v těch 18 letech, i když může bejt sebenadanější, tak jakoby nemá. Ale tak jsem samozřejmě já neuvažovala, já jsem spíš uvažovala tak, že mi někdo řek, že dokument je, že to je lepší, ta katedra, a že tam je jako, jsou lepší profesoři a takhle...

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale s odstupem času ničeho nelitujete?

Host (Theodora Remundová): Ne, no tak to myslím, že to je zase další věc, kterou teda tím filmem chci naznačit, že se nedá ničeho litovat. Všecko, co je, že to nemůžete vrátit jako, nic nemůžete vrátit. Musíte to nějak zapracovat, jako pokud chcete dál přežít, tak musíte každej ten, i tu věc, kterou byste třeba nejradši vymazali, tak musíte nějak zapracovat do toho života.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vaše sestra, Theodoro, Sabina Remundová, je sice herečka, ale před dvěma lety natočil režisér František Filip podle jejího scénáře film, který nese název Na psí knížku. A loni Sabina sama režírovala film podle svého vlastního scénáře, Maryška. Nepřemýšlela jste o tom, že byste zkusila také režii hraného filmu, kdyby vám třeba sestra nabídla scénář?

Host (Theodora Remundová): No, já jsem spíš přemýšlela o tom, že bych si to napsala sama, ale ještě nevím co, takže já vo tom přemýšlím, ale jsem si vědoma toho, že to je velice těžká disciplína nebo nebála bych se po těch všech zkušenostech i tak jak sebe znám nějaký komunikace třeba s hercem, to by mě naopak strašně bavilo, ale já strašně pečlivě po všech těch zkušenostech uvažuju o tom, co taková věc má znamenat, jako kam, protože to míříte na spoustu lidí, takovou věc, který to uviděj a já bych hrozně chtěla, by to obsahovalo, taková věc, něco, řeknu to tak jako zjednodušeně, pozitivního, protože takový určitý upadnutí do negace je svým způsobem strašně snadný a hlavně se to hrozně nabízí. Tak jako se říká, že to je vlastně pravda, že ten život nemá žádnej zvláštní smysl v naší bezbožný společnosti, a teď v tý bezbožný společnosti bych chtěla najít jako nějaký světlo, čímž nechci teďka zase jako, nejsem žádnej, příslušníkem žádného hnutí duchovního, ale prostě tak nějak po vlastní ose bych tohle chtěl hledat a to je vlastně, to by byl úkol pro mě a to je hrozně těžký, jako.

Moderátor (Vladimír Kroc): A ambice jenom pobavit je pro vás málo?

Host (Theodora Remundová): Není to pro mě málo, já si toho hrozně vážím, a každej člověk, si myslím, má nějaký uskupení, myslím tvůrce a pokud ten člověk je takhle uskupenej a prostě baví lidi, tak je to perfektní a jestli to dělá dobře, tak stejně se mu tam to světlo dostane. Takže já když by to bylo takhle, bylo by to vtipný a bylo by to tahle světlý, bych řekla, tak jako budu jedině ráda.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak pokračuje práce na vašem románu. Vy jste kdysi prozradila, že hlavním literárním hrdinou je Kamil Kýta a vyrůstá na Slovensku.

Host (Theodora Remundová): No, Kamil Kýta je právě takovej trošičku posel pekel a teď se s tím snaží vyrovnat, ale pořád chudák přešlapuje na jednom místě, protože já mu tam nepřipíšu žádnou větu. Tak právě jsem teda se přiznala k tomu, že to stagnuje poněkud, to už jsem přiznala jinému novináři, perfektnímu spisovateli, kterýho mám ráda, jmenuje se Hakl, udělám mu reklamu, tak jsem s ním dělala rozhovor do nějakýho časopisu, tak jsem mu to tam říkala, už je to půl roku a pořád nic.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže román Theodory Remundové asi hned tak světlo světa nespatří?

Host (Theodora Remundová): Ale tak právě já si furt říkám, že jak jsem dodělala tu FAMU, tak musím dodělat i ten román. Je to běh na dlouhou trať.

Moderátor (Naděžda Hávová): Máte malého, ani ne dvouletého syna. Přemýšlíte zatím o námětech na hraný film. Co náměty na dokument? Co třeba dokument o dětech?

Host (Theodora Remundová): No, tak já teďko spíš přemýšlím o jiný věci, já jsem teď byla vlastně se nějak domlouvat s paní dramaturgyní na Kavčích Horách, Alenou Milerovou jsme se domlouvali na vysílání tady toho filmu Ničeho nelituj do televize a tam jsem právě jako se s ní bavila vo tom, že by mě vlastně zajímalo udělat nějakej takovej možná pravidelnější magazínovej pořad, kterej, byl by to pořad, nebylo by to vlastně nic uměleckýho, spíš publicistního, kterej by ovšem, bych chtěla, aby měl nějakou jakoby myšlenku, která by ho spojovala. Nějaký takový vlastně, taková výchova vlastně k tomu pracovat, jako uvažovat, učit se uvažovat, protože myslím si, že velikej problém můj i myslím, že tak jako kolem sebe to vidím, je, že člověk strašně málo používá mozek, ačkoliv se tváří, že furt přemejšlí jako...

Moderátor (Vladimír Kroc): To jste si vzala velký úkol, teda...

Host (Theodora Remundová): Teď jsem četla takovou teorii vod jednoho ruskýho psychologa, já nevím, co to bylo, že je takový kyvadlo a jenom v tom, když takhle vlastně emocí, emocí to je kyvadlo, a jenom když jste v tom stavu klidu nebo lehkého jako rozrušení, ale velice lehkýho, tak jste schopen vlastně sebou vládnout, sebevlády, jo. A jakmile se to kyvadlo vychýlí a jste někde prostě buď strašně rozzuřenej nebo, ne ani strašně rozzuřenej, ale trošku víc prostě rozzuřenej a tak a nebo naopak v letargii, tak se neumíte vůbec se sebou zacházet a to já zjištuju na sobě, to je můj velikej problém. Proto bych jako chtěla dál s tím takhle jako pracovat, protože pak když začnete uvažovat o různejch věcech, který vás obklopujou, tak zjistíte, jako že jste ve spárech často věcí, ani nevíte, vůbec si neužíváte tý svobody, která je tady, že jo v naší společnosti aspoň v určitým, určitý množství jako možná...

Moderátor (Naděžda Hávová): Vraťme se ještě k filmům. Alice Nelis...

Host (Theodora Remundová): Čtete pořád letáky a zajímáte se, co je kde levnější, že jo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já ne.

Host (Theodora Remundová): No, dobře, tak máte třeba jiný problémy.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pojďme k těch filmům, konkrétně k filmům Alice Nelis, Ene Bene a Výlet. V Ene bene jste hrála jednu z hlavních rolí spolu se svou maminkou Ivou Janžurou a ve Výletu opět hrajete s maminkou a také se sestrou Sabinou. Nepřipravuje vám Alice Nelis ještě nějaký společný film ještě do třetice?

Host (Theodora Remundová): Tak zatím nepřipravuje, ale tak já jsem docela tak jako vděčná za tu spolupráci s Alicí, která se začla ještě v divadle, kde vůbec si myslím, že to bylo vlastně nejlepší, když jsme dělali Tenesseho Williamse, hru o dvou postavách, takže vlastně já už s ním mám takovou trojici uzavřenou, ale vona teď připravuje svůj film, kterej bohužel je donucena z finančních důvodů dělat v koprodukci, takže bude hodně zřejmě pravděpodobně obsazen zahraničními herci, ale možná, že se tam nějakým takovým jako minizáblesku vobjevím, jen taková připomínka minulosti.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tím filmem, divadlem, žije vlastně celá vaše rodina. Připadalo vůbec někdy v úvahu, že byste se věnovala něčemu jinému?

Host (Theodora Remundová): No, já jsem dokonce velice vážně uvažovala na gymnáziu, mě zajímaly hrozně přírodní vědy, bohužel jsem to od tý doby dost zanedbala. Uvažovala, že se budu ubírat nějakým takovýmhle směrem. Já jsem i docela zastánce takovýchdle předmětů přírodních, jako je matematika, fyzika, akorát já jsem teda měla trošku problémy třeba s fyzikou na gymplu, ne ani tak známkový, jako spíš ji nějak přijmout. Myslím si, že ta politika tý výuky, bych řekla, je na tom gymnáziu, aspoň bývala tedy, jako taková, že si člověk, že to byly nějaký jako věci, vůbec si to nespojoval nějak jako s nějakou přírodou kolem, s těma událostma, který kolem něho se neustále odehrávaj, což by mělo být taky v tom mým magazínu, taky vlastně ta fyzika a ta chemie, protože ta je všude kolem nás i v nás.

Moderátor (Naděžda Hávová): Theodoro, poslední otázka, nemáme už moc času. Na čem jste byla naposledy v kině a na co se třeba chystáte?

Host (Theodora Remundová): Jo, my jsme byli naposledy s mým mužem, jsme si udělali výlet do multiplexu, asi po 10 letech, kde jsme si dalo popcorn a zmrzlinu a vlastně se tím otrávili teda, musím říct, a coca colu, my jsme si dali nějakej takovej balíček...

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže už si ani nepamatujete, na čem jste byli?

Host (Theodora Remundová): Jo vím, neposkvrněný ...Věčný svit neposkvrněné mysli. Ale jako nebyl to špatnej film, ale já jsem čekala něco jinýho, já jsem si myslela, že protože všichni psali pět hvězdiček, jsem čekala, jako že to bude super, ale tak jsem, nebyla jsem úplně z toho nadšená.

Moderátor (Naděžda Hávová): A co čeští vaši kolegové?

Host (Theodora Remundová): No teď se chystám...jako kterej jsem viděla film?

Moderátor (Naděžda Hávová): Režiséři.

Host (Theodora Remundová): No, tak teď jsme si říkali s Alicí právě, jsme si včera, předevčírem volaly, že se pudem podívat na toho Hřebejka novýho...

Moderátor (Vladimír Kroc): Horem pádem.

Host (Theodora Remundová): No, protože to jako jsme si říkaly, že bysme se měly podívat na to, protože ho známe voba, to je takovej milej člověk, jako se, chová se normálně, nechová se nějak jako, napsal mi ještě, když se narodil můj syn, tak mi napsal sms, ačkoliv se s ním zase tak tolik neznám, tak získal body, poněvadž to se trefil u mě do černýho.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak se vám třeba o to víc ten film bude líbit. My děkujeme, že jste si na pořad Dva na jednoho udělala čas, přejeme hezký den a filmu Ničeho nelituji, připomínám, že na ČT2 poběží 8. října od 20 hodin. Naším hostem byla režisérka a herečka Theodora Remundová. Na shledanou.

Host (Theodora Remundová): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autoři: vlk , nah
Spustit audio

Více z pořadu