Boris Rösner: Herci jsou blázni a ritualisti

Host (Boris Rösner): Dobrý den oběma i posluchačům.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Boris Rösner se narodil v roce 1951 v Opavě. Pochází z divadelní rodiny. Na jevišti se objevil vlastně ještě dříve, než se narodil. Jeho maminka hrála ve vysokém stupni těhotenství. V mládí jeden čas uvažoval o tom, že se dá na medicínu. Nakonec ale vystudoval divadelní akademii muzických umění. Prošel Divadlem F.X. Šaldy v Liberci a Městskými divadly pražskými, aby v roce 1987 zakotvil v Národním divadle v Praze. Má za sebou více než 60 divadelních rolí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Od roku 1989 je Boris Rösner odborným asistentem oboru herectví DAMU. Věnuje se dabingu, spolupracuje s Českým rozhlasem, vydavatelstvím Supraphon, Divadlem hudby, účinkuje ve Viole a sbírá ceny. Za roli Harpagona ve hře Lakomec nedávno získal cenu Sazky a Divadelních novin za nejlepší herecký výkon sezóny. Vyhrál také anketu posluchačů Českého rozhlasu Neviditelný herec. Boris Rösner je ženatý a má dospělou dceru Gabrielu. Vynechali jsme něco?

Host (Boris Rösner): Ne, akorát že se vdala před měsíce moje dcera konečně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Konečně říkáte?

Host (Boris Rösner): No tak už jí je 28, tak je nejvyšší čas samozřejmě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže jste šťastný otec?

Host (Boris Rösner): Šťastný tchán jsem nově.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ve čtvrtek měla ve Stavovském divadle první premiéru komedie Richarda Blinsliho Šerinana nazvaná Škola pomluv, ve které hrajete jednu z hlavních rolí. Skoro všechno se postupně pro člověka stane rutinou. Jak je to s premiérami?

Host (Boris Rösner): Mě učil pan Václav Vozka, což byl jeden z největších českých herců, a my jsme spolu kdysi hráli, já jsem měl to obrovské štěstí, že jsem se s ním v městských divadlech potkal. Hráli jsme spolu takovou hru, která se jmenovala Rozhovory se Sokratem, kde on hrál hlavní roli a já jsem hrál jeho žáka, shodou okolností jako jeho bývalý žák. Vždycky když jsme šli spolu z jeviště, on byl velmi unaven, a tak se mě úplně vážně ptal, jestli to nezkazil, mě, mladého, začínajícího herce. A já jsem se mu smál, já jsem měl dovoleno k němu být drzý po předchozí domluvě. On mi říkal: Kolik ti je? A já říkám třicet. A on říká: Počkej, až ti bude 50, to bude daleko horší. A já jsem tenkrát nevěřil a smál jsem se mu samozřejmě a dneska už je mi přes 50 a musím mu bohužel dát za pravdu, ty premiéry jsou čím dál tím horší. Ono to ani tak není o trémě, přece jenom jistá zkušenost už tady je, ale ta odpovědnost je čím dál tím větší.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste mi prozradil ještě před vysíláním, že před každou premiérou máte takový malý rituál, na který nikdy nezapomenete, něco jako hokejisti se holí nebo neholí před utkáním, tak vy máte něco podobného.

Host (Boris Rösner): Herci jsou blázni samozřejmě a jsou ritualisti, veliký ritualisti ve svém životě. Nechodí přes kanály a podobně a křižují se, i když třeba nejsou úplně věřící, ale před premiérou mají všichni herci svůj takový denní rituál. Já například myji auto. I kdyby pršelo a kdybych ho myl včera, tak ho umyji znovu. Pepík Vinklář třeba čistí boty, ten si vytáhne všechny svoje boty a vyčistí je znovu. Takže já už mám auto umyté, ještě ho musím vyluxovat teď a naštěstí vždycky v den premiéry většinou se konají takové věci, že já třeba ještě učím ve škole nebo tak, takže na tu trému trošku zapomenu, ale kolem té páté, šesté hodiny to začíná být opravdu hrozný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je tam nějaké racionální jádro, které by se dalo vyhledat, proč zrovna myjete auto?

Host (Boris Rösner): Víte, že nevím. Já jsem kdysi uklízel kvartýr a od té doby, co mám auto, tak protože to auto používám velmi často, já mám 3+1 byt a říkám, že mám 4+1, poněvadž v tom autě bydlím více méně, neboť v něm strávím hodně času, tak je to pro mě takový kámoš to auto a já mám rád pořádek a jsem takový perfekcionista v mnohých věcech, takže ho myji prostě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to pro vás svým způsobem i pracovna, kdy třeba přemýšlíte, kdy se posunujete po Praze?

Host (Boris Rösner): Budete se divit, ale ano. Já jsem kdysi v nějakém rozhovoru řekl, že po velké těžké roli sednu do auta a jedu třeba do Plzně a zpátky, aby ze mě vyvanulo to napětí. Už to tak často nedělám, ale tuhle se mi stalo, že jsem jel z divadla, pustil jsem si rádio a na jisté stanici vysílali Mou vlast. Já jsem byl asi tak v půlce toho Vyšehradu a nevěděl jsem, jestli je to Vyšehrad nebo Vltava, ono je to podobné, a počkal jsem si do konce, byl to Vyšehrad, neboť začala Vltava. A já jsem nejel domů a tu hodinu jsem jezdil po Praze, do Krče a potom zase na Prosek a tak různě, a celou tu Vltavu jsem si poslechl, protože bych na to jindy nenašel čas.

Moderátor (Naděžda Hávová): Míváte pracovní sny? Většině lidí z rádia se třeba zdává, že ve chvíli, kdy se rozsvítí červená, tak zapomenou, co mají říkat, nebo nechodí včas na zprávy. Mají herci zkušenosti s něčím podobným?

Host (Boris Rösner): Je to absolutně stejné. Samozřejmě jestliže je člověk praštěn tím povoláním jako jste vy stejně jako my, tak herci mají ty strašlivý sny. Nedávno se mi zdálo před tou premiérou, že jste v nějaké komedii, vůbec nevíte, co to je, dají vám nějaký kostým, vůbec jste to v životě na sobě neměli a strčí vás na jeviště. Mně se zdálo shodou okolností o Hamletovi, v kterém jsem kdysi hrál v Macháčkově inscenaci Laerta. Oblékli mi kostým Laerta, ale v úplně jiné inscenaci s jinými herci a já jsem vůbec nevěděl ani slovo, tak to je opravdu hrůza, to se člověk pak s hrůzou probudí zpocený.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na webových stránkách Národního divadla je Škola pomluv charakterizována mimo jiné takto: Mezi přáteli neopatrně utrousíte, že se vaší fence narodila 2 štěňátka, a hle za týden se dozvíte, že vy sama jste tajně porodila a vaše dvojčátka jsou uklizena u babičky na venkově. Škola pomluv je dneska asi hodně aktuální hra, přestože je její děj zasazen do Anglie 18. století, ne?

Host (Boris Rösner): Je to pravda. Ta hra se moc často nehrává. Ona se hrává tak jednou za 20 let, což je zvláštní. Šerinan není až tak populární autor jako například Shakespeare a podobně, ale má v sobě právě tuhletu vlastnost těch pomluv a dnešní doba tomu velmi nahrává. My jsme měli při veřejné generálce, která je vždycky taková opatrná, neboť tam chodí důchodci a babičky a my nevíme, jak budou reagovat. Ona ta hra není k popukání, to není komedie, kde by se řvalo smíchy. To je spíše taková úsměvná ironicky sarkastická věc. Já tam mimochodem se vydávám za poslance. Jaksi chování poslance mě učí žít, což je velmi zvláštní spojení, a já odcházím z jeviště a říkám: Žádný strach, mám tak dobrého učitele, že ze mě bude naprostý poslanec, sotva zajdeme za roh. A to jste neviděli tu reakci. Je to samozřejmě o tom, že to, co jste přesně zmínil, že to se řekne taková náhoda, v divadelním prostředí je to běžné, že se něco ráno někde na jevišti stane někomu a večer v dabingovém studiu si to všichni řeknou a druhý den ráno to je v podstatě na fermanu všech divadel. Samozřejmě zkresleno, patřičně sehráno a zveličeno. Takže v tom ta hra je velmi aktuální.

Moderátor (Vladimír Kroc): Víte, já se setkávám s tím, a teď vám nechci příliš lichotit, ale že myslím, že se těšíte velké úctě divadelních i televizních diváků. Setkáváte se s nepřejícností, s pomluvami?

Host (Boris Rösner): Já tedy buď mám štěstí nebo nade mnou bdí nějaký anděl strážný, ale já sám moc příležitostí nedávám k tomu, aby se tak dělo. Já velmi zřídka navštěvuji jisté večírky a jisté akce a jisté podobné záležitosti. Když už, tak si velmi vybírám, takže já k tomu ani nedávám moc důvod, takže já mám vůbec v životě dost velké štěstí.

Moderátor (Naděžda Hávová): V úvodu jsme řekli, že jste dostal ocenění od divadelních vědců, kritiků a publicistů. Umělci nemají kritiky v lásce příliš a většinou tvrdí, že se recensemi nezabývají. Přesto když udělí cenu právě kritik, tak to asi potěší?

Host (Boris Rösner): Víte, to je samozřejmě velmi příhodná otázka. To nejenom potěší, to člověka jaksi podpoří v tom, že tu práci asi nedělám marně, protože přesně my jaksi velmi pejorativně sledujeme ty kritiky a jaksi se o nich možná i někdy nelichotivě v soukromí vyjadřujeme, ale neměl jsem v životě snad lepší pocit, než když jsem stál na tom jevišti divadla Dlouhé, držel jsem tu věc těžkou, kterou jsem dostal, a tam ti kritici seděli a tleskali. To je opravdu k nezaplacení.

Moderátor (Naděžda Hávová): Byl to jistý pocit zadostiučinění?

Host (Boris Rösner): Svým způsobem ano, protože Národní divadlo je takové, že se na něj pohlíží opravdu pod velkým drobnohledem, a nám když se něco jenom trošku nepovede, tak je to průser samozřejmě v očích kritiků a potažmo i tedy veřejnosti kulturní. A když se nám něco trošku poveden, tak oni řeknou: Je to takové normální. Takže jaksi i pro to Národní divadlo já jsem rád, že jsme tu cenu dostali.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak vás potěšila cena od neodborníků, myslím posluchačů Českého rozhlasu?

Host (Boris Rösner): Víte, teď si možná budu protiřečit, ale vlastně víc, protože to je cena, kterou udělují lidi, kteří nejsou odborníci. Já už jsem tam jednou seděl, když jsem se umístil na druhém místě loni, a ono to rádio má takovou zvláštní moc. Ten člověk není vidět, ta cena se jmenuje Neviditelný herec, což je takové velmi legrační, ale příhodné. Když něco v tom rádiu děláte, já v něm dělám už opravdu léta a dělám všechny možné různé věci, ať už četby nebo dramatickou literaturu nebo verše. Vždycky nám staří učitelé říkávali, že ten mikrofon je ten posluchač, kterému to říkáš, ten, který sedí ve Smržovce, a ty jsi s ním teď spojený. Když se vám to potom vrátí v tom, že ten člověk z té Smržovky napíše do toho rádia, že tedy pan Rösner by to měl dostat, tak to je velmi lichotivé a povzbudivé. Hlavně to rádio má tu možnost dělat tak zajímavé texty jako často na divadle ani neděláme.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jako mladý jste jeden čas uvažoval o tom, že se dáte na medicínu a stanete se lékařem. Co nakonec rozhodlo o tom, že jste úvahy o lékařství opustil?

Host (Boris Rösner): Jak už to tak v životě bývá, taková hloupá legrační osudová náhoda, z které se potom stane celoživotní osudová věc. V té době, kdy jsem o tom uvažoval, to mně bylo asi těch 14 nebo kolik, když jsem šel na gymnázium, tak v chebském divadle, kde tehdy byla moje matka v angažmá a já jsem tam s ní samozřejmě žil, onemocněl jeden mladý herec. Bylo před premiérou asi týden, jmenovalo se to Každý něco pro vlast, to je taková česká klasická komedie. On onemocněl a ten šéf toho divadla přišel ze moji mámou a řekl, ať to skočím, pro mě to nebyl až takový problém, to nebyla zase tak velká role. Byl to nějaký sluha, který tam obsluhuje ty lidi, já už si to přesně nepamatuji, měl tam dokonce i pár vět. Já jsem tedy řekl, že jo. Matka mi samozřejmě mi to nařídila v podstatě, poněvadž se se mnou takhle zabývala. Já jsem to nazkoušel a to byl takový ten poslední kamínek, kdy člověk najednou se opravdu přehodí, já jsem to divadlo miloval samozřejmě už od té kolébky, ale takováhle zvláštní věc, že jsem byl hozen do toho moře a udělal jsem to, tak to vlastně v podstatě rozhodlo, takováhle hloupost. Ale já si myslím, že by rozhodly možná za 14 dní jiné věci, já bych to divadlo stejně dělal, i kdybych tu medicínu vystudoval.

Moderátor (Vladimír Kroc): Před dvěma lety se rozhodovalo o tom, kdo bude šéfovat Národnímu divadlu. Nakonec se tedy ředitelem Zlaté kapličky stal Michal Dočekal. O místo prvního muže Národního divadla jste stál i vy. Proč?

Host (Boris Rösner): Já vás opravím, stal se šéfem Činohry. O to místo jsem stál proč? Protože v té době, kdy ten konkurz byl vypsán, se ta Činohra potácela v takové nelichotivé pozici. Šéf Kovalčuk jaksi naznačoval, že odejde, nějak se nám moc nedařilo a já když jsem s něčím nespokojen, tak remcám samozřejmě a remcám hodně, dokonce používám slova, která jsou nevysílatelná. Dokonce jsem to nějak ventiloval doma a mezi kolegy a ve škole a nějak jsem byl celkově nespokojený. Moje dcera mi tenkrát řekla, že se nemá remcat, ale má se všechno zkusit. Moje dcera je velmi inteligentní mladá dáma. Já jsem se samozřejmě dlouho rozhodoval, pak jsem obešel několik kolegů, kterých si velmi vážím v Národním divadle, a zeptal jsem se jich, co by na to řekli, kdybych se přihlásil nebo kdybych vůbec uvažoval o tomhle postu. Oni mi řekli někteří: Kdo jiný než ty. Dokonce padla i takováhle věc. Nebylo to z ambice z nějaké, že bych nebyl herec a byl bych jenom šéf, ale z toho zoufalství. Já jsem tak vyučený od své matky, která když rebelovala, tak rebelovala tak, že až potom nesměla hrát divadlo v jistých letech. Já to mám po ní tohleto. Jaksi nespokojenost, kterou jsem zažíval v tom souboru, mě vedla k tomu, že bych to chtěl zkusit snad dělat nějak lépe. Takže to bylo to rozhodnutí definitivní.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ulevilo se vám nakonec, že vlastně to dopadlo jinak?

Host (Boris Rösner): Svým způsobem ano, protože já jsem člověk, který všechno dělá naplno, a já při své povaze bych tam ráno byl v 8 a odcházel bych v jednu v noci a už bych tady s vámi neseděl, protože bych byl mrtvý, ať už vzteky nebo zoufalstvím nebo nemožností dalšího vývoje a tak dále. Takže svým způsobem se mi ulevilo, že to nedělám, ale on ten Michal je člověk, s kterým se dá velmi dobře komunikovat, a chce dělat dobré divadlo, to je strašně důležitý. Jestli jsou výsledky makový nebo takový, to už je jiná věc. Umění je kulatý a nedá se měřit metrem a vteřinami. Ale chce dělat dobrý divadlo, což je z něho cítit, a to je pro mě sympatické. Takže vlastně jsem rád, že sedím dneska ne na židli šéfa, ale na židli herce v šatně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už pěkně dlouho učíte na divadelní akademii. Jak doba mění vaše studenty?

Host (Boris Rösner): To je zvláštní otázka. Já se tím sám zabývám, protože už asi 5 let píši docentskou práci, ke které jsem nucen školou. Nejsem schopen ji dát dohromady. Tak i tohle tam samozřejmě neustále frekventuji. Vždycky se říká, že každá doba s sebou přináší nový, mladý lidi. Ona to není tak úplně pravda. Já když si vzpomenu na sebe, což člověk musí pořád dělat, aby nezkameněl a nezblbnul, a vzpomenout si intenzivně na to, jak vypadal, jak se choval v osmnácti letech, tak kdybyste mě viděla v osmnácti letech, tak se mnou ani nepromluvíte slovo, poněvadž já jsem měl vlasy na záda, byl jsem velký revolucionář, mluvil jsem jako dobytek, hrál jsem na kytaru a líbily se mi holky a také divadlo. A to bylo tak všechno. Dneska ti kluci nemají dlouhý vlasy, ale mají náušnici v nose. Nenosí úzký džíny, ale úplně jiný džíny, ale jinak jsou úplně stejný. Ti, kteří to divadlo opravdu poctivě chtějí dělat a chtějí, aby z nich byli herci, tak ono je to všechno přejde.

Moderátor (Vladimír Kroc): Blázni a milenci a básníci, tak se jmenovalo mimořádné představení, které jste v září režíroval v rámci letních Shakespearovských slavností na Pražském Hradě. Profesor Martin Hilský vytvořil program z úryvků Shakespearovských her, spojených tématem lásky a milostných vyznání. Mimochodem teď vlastně pro úspěch se bude opět uvádět, pokud vím. Jaké to bylo režírovat pana profesora?

Host (Boris Rösner): To bylo to nejkrásnější, co jsem kdy v životě zažil. Já už jsem několikrát režíroval, ale režírovat Martina Hilského, my se naštěstí velmi dobře a dlouhá léta známe a dokonce si i tykáme, takže to potom spadnou takové ty bariéry. On je neuvěřitelný člověk, on je charismatický mág. On mně velmi připomíná Coperfielda v něčem, ve vyzařování. Má magický ruce. On hraje rukama a já vím od své dcery, která chodila na filozofickou fakultu, že chodilo se na jeho přednášky, speciálně mladé dívky, neboť do něj byly všechny zamilovány, přitom on je velmi nenápadný člověk, nevyzařuje z něho sexualita, abych tak řekl, na první pohled, ale je to velký mág. On ty posluchače zaujme, samozřejmě jsou za tím obrovské vědomosti a suverenita v tom oboru, který dělá, ale je takovým způsobem zvláštní. Herecky je naivní samozřejmě, velmi legračně. Já si pamatuji na jednu zkoušku, když jsem mu něco říkal a on se stále ptal, jestli to smí, jestli smí vstát, jestli smí chodit, byl takový učeň herecký, což bylo velmi zábavný. On má neuvěřitelný polohy těla. On se třeba zastaví a má překročený nohy takhle křížem, to by normální člověk upadl. A přitom stojí, máchá rukama a mluví něco neuvěřitelného o Shakespearovi. On je dlouhý, hubený, teď ty ruce má 6 metrů od sebe, nohy křížem. A já jsem říkal: Martine, to je škoda, že jsem tohle neviděl, než jsme začali studoval v Národním divadle Večer tříkrálový, kde jsem hrál Malvolia, poněvadž já bych tě okopíroval. Takže to bylo velmi zábavné, ale on byl velmi poslušný jako herec, poslouchal moje připomínky. Byla to krásná práce.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zdědil jste vinici, propadl jste vinařství. Znamená to, že svůj koníček šití oděvů jste pověsil na hřebíček?

Host (Boris Rösner): Ano, pověsil jsem ho na hřebíček, protože samozřejmě času už je hrozně málo a přece jenom jaksi to šití vzniklo z nouze jako ten Dalibor se naučil na ty housle, tak my jsme se s mojí ženou naučili šít, poněvadž v té době samozřejmě nebylo nic. Mě to bavilo. Mě baví všechno, co se naučím. Já jsem takový ješita a egoista, že všechno musím dělat výborně. Já jsem i sporty dělal na výkonnostní třídy a pak jsem je rychle opustil. I to šití jsem se naučil, takže jsem dokonce ušil i sako na rozdíl od Bilaka, takže jaksi jsem se to naučil velmi dobře. Postupem času, jak přišla doba a už jsou ty možnosti kupovat věc a prostě není nutné tak obšívat všechno. Moje žena šije dál samozřejmě, ale já už jsem za tím strojem neseděl, ona mě k němu ani nepustí, poněvadž máme takový úžasný stroj, který už snad mluví a vaří kafe, takže já bych ho samozřejmě zkazil. Takže mě k němu nepustí. Ale ta vinice to jakoby lehce nahradila, i když teď už zase nastala doba, kdy už na to není čas, neboť mi zemřel bohužel tchán, který se o to víno staral v tom sklepě. Protože ono není tak těžké se o něho starat během toho jara a léta a podzimu a sklidit ho, to se člověk naučí, ty postřiky a míchat chemii a krátit a smítat, to tady nebudu vykládat, to je na dlouhé povídání. Ale nejtěžší je starat se o to víno potom v tom sklepě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tomu nerozumím, já jsem myslela, že víno vždycky ve sklepě jenom leží.

Host (Boris Rösner): Kdepak, to je právě velký omyl. Tam se o tom víno nejvíce stará ten vinař. Tam prostě probíhá ta chemie a to čarování a to, jak se to slévá. To dělal můj tchán právě vždycky přes tu zimu, poněvadž já nemůžu přes zimu. On bohužel zemřel, tak já to dělat nemůžu, takže jsem teď ten vinohrad pronajal kamarádům ve vesnici a oni to víno vyrábějí a za to, že ho mají, tak mi dávají část toho vína. Takže já už to vlastně jakoby nevyrábím, bohužel.

Moderátor (Vladimír Kroc): A máte nějakou oblíbenou vlastní odrůdu?

Host (Boris Rösner): Rulandské šedé.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže tu si dáte i po premiéře Školy pomluv?

Host (Boris Rösner): Víte, já jsem takový ten vinař, který moc víno nepije, proto mně to nedělá moc dobře na žaludek, ale když je hodně dobrý, což si troufám tvrdit, že po těch letech už poznám dobré váno, tak to si dám rád.

Moderátor (Vladimír Kroc): Druhá premiéra komedie Škoda pomluv vás čeká zítra. Co vám máme popřát?

Host (Boris Rösner): Zlomte vaz, to se tak u nás říká. Pro herce je premiéra vždycky ta první. To, že se zavedly první, druhé, třetí premiéry nebo že je 5 předpremiér a pak je premiéra, pro nás je vždycky prostě to první představení premiéra, takže ta druhá premiéra pro nás už vlastně premiérou ani tak moc není.

Moderátor (Vladimír Kroc): Přesto zlomte vaz. Pane Rösnere, děkujeme za velmi příjemné povídání, přejeme hodně divadelních a pedagogických a jiných úspěchů. Hostem pořadu Dva na jednoho byl herec, režisér a pedagog Boris Rösner. Na shledanou.

Host (Boris Rösner): Děkuji za pozvání, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.