"Tvrdohlavý" Petr Nikl

21. únor 2005
Dva na jednoho

Ze studia Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás zdraví moderátoři pořadu Dva na jednoho, Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Náš dnešní host je muž renesančních schopností. Výtvarník, muzikant, loutkář, básník Petr Nikl. I vám přejeme dobrý den.

Host (Petr Nikl): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nezapomněl jsem na něco?

Host (Petr Nikl): Chraň Bůh.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petr Nikl se narodil před 44 lety ve Zlíně, ale když jsme si ještě před vysíláním povídali tady před studiem, tak Petr Nikl říkal, klidně řekněte před 50. To vám tak nesejde na věku?

Host (Petr Nikl): Ale ne, tak jenom se mi to zdá, že v čase propadnete hluboko do těch 60. let minulého století.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petr Nikl nejprve vystudoval umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti a pak absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. První samostatnou výstavu měl v roce 1987 a od té doby vystavoval už mnohokrát. Snad nejvíc se do diváckého povědomí zapsal v roce 2000, a to velmi úspěšnou výstavou, nazvanou Hnízda her v pražském Rudolfinu. Petr Nikl na ní představil fantaskní přístroje a objekty, na které mohli diváci sahat a hrát si s nimi. Petr Nikl patří mezi členy umělecké skupiny Tvrdohlaví. Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, je ženatý a má dvě děti.

Moderátor (Vladimír Kroc): V japonském Aiči vrcholí přípravy na výstavu Expo 2005, je to příležitost ukázat, co dovedou a samozřejmě dostala tu příležitost řada umělců, mezi nimi i vy. V soutěži jste vyhrál se svým návrhem interiéru českého pavilonu. Od nás se do Japonska na Expo dostane asi jenom hrstka Čechů, alespoň nám tedy popište, co návštěvníci výstavy v českém pavilonu uvidí.

Host (Petr Nikl): No tak návštěvníci výstavy uvidí, uslyší, ucítí a nahmatají několik nástrojů, které jim budou sloužit k tomu, aby si s nimi sami mohli hrát. Bude to, já jsem to teda nazval Krajina představivosti, ovšem lépe možná ještě by se to mohlo jmenovat Krajina fantazie a hudby nebo Zahrada fantazie a hudby, ale to je vlastně jedno. Lidé, kteří pavilon navštíví, vstoupí do interaktivního pole, do takového hravého prostředí, ve kterém je od nich požadována aktivita a ve kterém by se měli zcela volně pohybovat, volně nakládat s tím, co mají k dispozici a spolu prostřednictvím nástrojů, objektů, které tam budou, vytvořit jakousi atmosféru. A atmosféru vytvoří takovou, jakou samozřejmě oni budou cítit aktivně se do toho vložit. Takže vlastně je to na nich.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já se přiznám, že v tomto směru docela chudou představivost. Zkuste uvést příklad, jak aktivně mohou vytvářet atmosféru?

Host (Petr Nikl): Ještě se teda vrátím k tomu, že samozřejmě to nejsou objekty, které by byly jenom ode mě. Jsou to objekty od šesti autorů kromě mě. Jsou to objekty Petra Lorence, Ondřeje Smejkala, Jaroslava Kořána, Milana Ceise a Martina Janíčka.

Moderátor (Naděžda Hávová): To jsou autoři, kteří se s vámi i podíleli na výstavě...

Host (Petr Nikl): Kteří se podíleli i na Hnízdech her, které když jste tady četla, tak to vypadalo taky, že Hnízda her, to jsou prostě jenom moje věci. Není to tak. Já jsem jaksi dal dohromady takovou koncepci, ale důležité na tom je ta kolektivní práce a na tom, že všechny ty nástroje tvoří v symbióze jakési jednotné pole. Není to výstava ve smyslu toho, že se věci jenom vlastně vystavují na jakýsi odiv, je to něco, co má podobu, dejme tomu, orchestřiště. A některé nástroje jsou založeny na zvucích, na hudbě, některé na optických systémech, na reflexích světla a stínů, barev a na pohybu. Takže zvuky, světla, pohyb, barvy, stíny, šelesti, to všechno by mělo složit dohromady v jakési spíše chaotické kakofonii atmosféru, která bude plus mínus vibrovat podle toho, kolik lidí se zapojí a s jakou razancí. Já doufám teda, že ne s až tak šílenou razancí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak Expo začíná 25. března, potrvá do 25. září. Chystáte se do Aiči pomáhat s instalací výstavy?

Host (Petr Nikl): No, budu tam 14 dní před otevřením a myslím, že tam budeme mít všichni co dělat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Počkejte, před otevřením, a budete tam i po otevření?

Host (Petr Nikl): Ne, ne, ne, to asi už ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Není to škoda, že tam asi nezažijete to, jak vlastně budou ty interakce probíhat, jak budou reagovat diváci a jak budou dotvářet, jak jste nám vysvětlil, tu atmosféru?

Host (Petr Nikl): No, tak holt si to budu muset jenom představovat a trnout, aby se něco nestalo, ale...

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak to vypadá, když trnete?

Host (Petr Nikl): Když trnu? No takový trrrr...To se těžko tady akusticky dělá, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): A trnete teď třeba, měsíc před odletem nebo před začátkem vlastně?

Host (Petr Nikl): No, tak já trnu už celý rok, co jsem do té soutěže šel a teď bych si rád ten trn z paty teda vyškubnul toho 25. března, ale stejně budu trnout další půl roku a spolu se mnou všichni ostatní, protože by ty věci měly půl roku vydržet.

Moderátor (Naděžda Hávová): To jsem se právě chtěla zeptat. Co když návštěvníci ty objekty poničí?

Host (Petr Nikl): No právě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě dřív, než ta výstava skončí?

Host (Petr Nikl): No, to právě v tom je to trnutí, že jo. Ale prostě některé věci jsme museli dát jakože náhradní díly, i když to zní srandovně, ale bohužel bylo to nezbytné a celou vlastně tu výrobní fázi doprovázela velmi úpěnlivá úvaha právě na tohleto téma, co když. Takže v žádném případě se ty výsledné objekty nedají srovnat s tím, co třeba lidi měli možnost vidět v Rudolfinu, že jo. Tam se jednalo spíš o velmi, velmi takovou alternativně, řekněme, rozšířenou vrstvu her, které se dály v takovým jako vysokým tempu a protože jsme tam byli a pohybovali se, tak jsme měli možnost se o to jako zahradníci starat. Tady to nejde a museli jsme těm věcem uložit do sebe takovou samostatnost, která by umožnila to přežít.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak nevím, jestli se vůbec mám ptát, co bude s tou expozicí Zahrada fantazie a hudby, až Expo v září skončí, protože možná tam už žádné exponáty nezbydou, nezůstanou?

Host (Petr Nikl): No oni když zbydou, tak se možná vyhodí, protože nebude kdo by je přivezl. To je otázka...

Moderátor (Vladimír Kroc): Pak už žádné využití těch exponátů nebude?

Host (Petr Nikl): Ne, o tom samozřejmě všichni uvažujeme, ale není to jenom na nás a bude to výsledek složitých jednání, no. Hlavně teda musí obstát tam, to je v prvé řadě. Musí obstát a musí se zachovat a pak se uvidí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petře, proč jste se vlastně přihlásil do soutěže? V jednom z rozhovorů jsem četla, že jste si myslel, že výstavy jako Benátské bienále nebo Pražské kvadrinále jsou tak trochu nesmysl. Prohlásil jste, nemám rád kulturní olympiády jakéhokoliv typu.

Host (Petr Nikl): Tak to jsou takové ty kecy pro noviny. No, já to ale opravdu nemám rád, ale tak jsem si zase na druhou stranu říkal, tak proč ne. Je to takový pokus a všichni jsme do toho rizika vstupovali, všichni o tom riziku vlastně víme. Jednak je velmi těžké udržet pozornost a zaujmout lidi, kteří předtím viděli třeba 10 jiných pavilonů a hodlají ještě dalších 20 stihnout, čili časově pro ty lidi je to velký stres a jednak i ten samotný kontext toho pavilonového města je vlastně svým způsobem velmi bizarní. A pro projekt, který nabízí nějakým způsobem něco jako zpomalení času, pohroužení se do vlastní hry. Tak to je vlastně, jsem si vědom trošku, možná právě na tom to absurdní, ale právě proto jsme vlastně do toho šli, že nás todle láká a jsme všichni zvědaví, jestli návštěvníci, kteří jako v poběhu chtějí stihnout všechno a chtějí to všechno nasát, vyfotit, natočit, zmapovat, tak jestli budou ochotni vodložit tyto svoje pomůcky záznamové a úplně přeladit na jiný způsob vnímání.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pokud si dobře vzpomínám, předchozí český pavilon Expo v Hannoveru si kritici vzali pěkně do parády. Letošní ročník bude opět hodně sledovaný. Co když se vaše pojetí nebude líbit?

Host (Petr Nikl): No tak se nebude líbit? Tak co s tím máme dělat?

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře. Já jsem čekal, že možná ještě něco řeknete, ale pojďme si teď zazpívat.

Host (Petr Nikl): Jako já teď mám něco zazpívat?

Moderátor (Vladimír Kroc): Ne, pustíme vaši muziku...

Host (Petr Nikl): No to jsem se vyděsil.

Moderátor (Vladimír Kroc): ...protože my jsme vás představili samozřejmě také jako muzikanta. My se určitě vrátíme ještě k aktuální výstavě v Galerii hlavního města tady v Praze, ale teď bychom si mohli pustit něco z vašeho CD. Na čem jste se to, Naďo, domluvili?

Moderátor (Naděžda Hávová): Album se jmenuje Nebojím se smrtihlava a my jsme se s Petrem domluvili, že pustíme písničku Zlatí hadi zlatě kadí.

Host (Petr Nikl): Tak dobře. Můžu teda něco k tomu ještě říct?

Moderátor (Naděžda Hávová): Povídejte.

Host (Petr Nikl): Protože to zrovna je písnička, která je smíšeným autorstvím. Já na této nahrávce, na této desce spolupracuju se sborem maminek a dcer z Klecan, kteří si říkají Lakomé Barky a které vede Blanka Laurychová a tohle právě je píseň, kde hudbu napsala vona a voprášila takový můj starý text z 80. let. Moderátor (Vladimír Kroc): Natočit vynikající album, které bude trvalou hodnotou, by si přál alespoň jednou za život každý hudebník. Desku Nebojím se smrtihlava kupodivu nenatočil muzikant, ale výtvarník Petr Nikl. Její úspěch tkví v neústupné originalitě a také paradoxně v neambicióznosti celého projektu, který umožňuje skutečnou explozi hravosti. Tak já jsem takhle citoval z kritiky týdeníku Respekt. Album, které jste dal dohromady se skupinou Lakomé Barky, vzniklo skutečně pomalu. Materiál jste prý sbíral skoro 20 let, je to pravda?

Host (Petr Nikl): No, sbíral jsem, sbíral, no a 20 let, jak jsem říkal, todle zrovna ten text je opravdu starý asi 15 let a když jsme zakládali loutkové divadlo Mehdá, tak hrávali jsme takový besídky, kde jejich součástmi byla četba různé takzvané poezie, tak tudletu básničku jsme tady dramatizovali. Myslím, že jsme zasypávali loutky nějakýma klobáskama nebo materiálem, který byl lehce nechutný.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste před chvilkou říkal Vladimírovi, zadržte, zadržte, když citoval týdeník Respekt. Já teď budu citoval Michala Bystrova v Lidových novinách. Co říkáte na tohle? Album Nebojím se smrtihlava nahrálo a natočilo dítě. Dítě, kterému je možná 44 let, ale které pořád dokáže cvrlikat s brouky. Konec citace.

Host (Petr Nikl): Tak to si musíte vy přebrat, že jo, já k tomu nemám co říct. Já se celkem nebráním, akorát mám pocit, že jako dítě tady zesenilním velmi rychle.

Moderátor (Vladimír Kroc): My se k té desce ještě vrátíme v závěru našeho povídání ještě další ukázkou, ale já jsem slíbil, že se budeme věnovat té aktuální výstavě v Galerii hlavního města Prahy. Měla v úterý vernisáž výstava nazvaná A na co myslíš ty? Svou tvorbou na ni přispěli 4 výtvarníci, Tomáš Císařovský, Jan Merta, Antonín Střížek a náš dnešní host v pořadu Dva na jednoho, Petr Nikl. Nač chcete, Petře, aby myslel divák při prohlídce vašich obrazů? Vy jste se na mě teď tak vyděšeně podíval. Vycházím z názvu té výstavy.

Host (Petr Nikl): No právě, to já jsem nevymyslel, takže to se zase musíte ptát toho autora.

Moderátor (Vladimír Kroc): No ale existuje na to určitě odpověď, na takovou otázku?

Host (Petr Nikl): Například tento název je vzatý z názvu obrazu Tomáše Císařovského, ale je pravda, že se krásně hodí na všechny 4 autory a ...

Moderátor (Naděžda Hávová): Každopádně, nač byste chtěl, aby diváci mysleli při pohledu na vaše obrazy, když navštíví...

Host (Petr Nikl): Já bych jim právě nerad nic...

Moderátor (Naděžda Hávová): ...Městskou knihovnu na Mariánském náměstí v Praze?

Host (Petr Nikl): Já bych jim nerad něco vnucoval. Rozhodně to nebudu říkat, to by byla škoda, protože já vždycky když se ne, ale nejenom na své obrazy, dívám, tak chci vlastně zapomenout, co jsem si o nich myslel minule, aby mě to nějak nezablokovalo a pak mě třeba mají možnost ještě překvapit, takže já si můžu myslet co chci, ale říkat to nebudu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Galerie Rudolfinum se dlouho mohla chlubit návštěvnickým rekordem, na kterém měla zásluhu vaše výstava nazvaná Hnízda her nebo výstava vícero autorů. Nedávno rekord pokořil váš kolega výtvarník František Skála. Právě vaše a Skálova expozice patřily v Praze v posledních letech mezi absolutní kulturní trháky. Je to důkaz toho, že moderní výtvarné umění pořád táhne?

Host (Petr Nikl): No to ne, to vůbec, protože...

Moderátor (Naděžda Hávová): Návštěvnost nemá s tím nic společného?

Host (Petr Nikl): Obecně je samozřejmě moderní umění stále stejně pod dekou, jako bývalo a není mu věnována taková pozornost, jako by měla. Je tu až ve chvíli, a to se právě stalo v případě těchto třeba dvou výstav například, když vznikne jakási populační odezva, jo, což nemůžu mluvit o Frantovi Skálovi, ten si za to může sám a ten ať o tom pohovoří sám, ale co se týká Hnízd her, tak tam si myslím, že nastalo to, že jak jsme právě se snažili vodbariérovat, vodintelektualizovat moderní umění a vůbec jako prostředí galerie, záměrně jako takovou diverzí ho jako votevřít, změnit ho spíš v jakýsi zábavní prostor, i když s tím slovem zábavní bych byl opatrný, tak se opravdu ukázalo, že v tu chvíli lidé jako přijdou, řeknou si to mezi sebou nějakou nepochopitelnou šuškandou, aniž by třeba ta anonce na tu výstavu byla extrémně velká nebo jiná. Že jo, podobně se stalo u Franty Skály. Tak například 20 metrů, 50 metrů od Rudolfina v Městské knihovně měl fascinující výstavu Karel Malich a tam prostě přišel zlomek lidí, než který přišel na Františka Skálu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď máme příležitost pozvat na výstavu A na co myslíš ty. Tuším, že zítra se tam cosi odehrává odpoledne, je to tak?

Host (Petr Nikl): Tuším taky, ale myslím, že by to mělo být něco jako prohlídka s autory...

Moderátor (Vladimír Kroc): Trošku se vás to možná i týká, ne?

Host (Petr Nikl): Jo, možná tam budeme. Kromě Antonína Střížka, který je teďka myslím, že v Mexiku. Takže bude tam kurátor Marek Pokorný a pak tam budou ti tři zbylí autoři...

Moderátor (Naděžda Hávová): Tomáš Císařovský, Jan Merta a Petr Nikl.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaké je to pro vás setkávat se s návštěvníky vaší výstavy? Působíte velmi introvertně.

Host (Petr Nikl): No to je právě otřesné, že jo. Já jsem právě, Hnízda her byla pro mě jaksi jakýmsi řešením, jak se setkat v společné aktivitě s návštěvníky na výstavě. Todle je klasická obrazová výstava a mám z toho trošku jako bobky, co tam jako budeme dělat. Navrhoval jsem teda jednu věc, aby nikdo nemluvil o sobě, ale o tom druhém, a doufám, že to tak teda bude.

Moderátor (Naděžda Hávová): O kom byste chtěl mluvit? O Tomáši Císařovském nebo o Janu Mertovi?

Host (Petr Nikl): Nebo o Tondovi Střížkovi, to já nevím, to si možná vylosujeme, ale já doufám, že vznikne aspoň nějaká polemika, že si tam trošku vjedeme do vlasů.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kdo se chce jít podívat do Městské knihovny v Praze na Mariánské náměstí a chce si zjistit, v kolik hodin zítra tam bude mít Petr Nikl, bude dělat průvodce svou výstavou, teď tuším, ve čtyři hodiny odpoledne to bude?

Host (Petr Nikl): No, řekněme, ale...

Moderátor (Naděžda Hávová): Každopádně www.citygaleryprag.cz, tam najdete podrobné informace. Já jsem jenom chtěla říct, album Nebojím se smrtihlava, už jsme říkali, vznikalo téměř 20 let. Vy si docela dáváte na čas, protože před 20 lety jste také vytvořil knihu O Rybabě a mořské duši, teprve před třemi lety vyšla v nakladatelství Meandr. Zase jste si dal na čas? Publikace pak zvítězila v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2002 a není to vaše jediná oceněná kniha. Cenu získal i váš Atlas...

Host (Petr Nikl): Dobrá, dobrá, to stačí, já budu radši teda hovořit...

Moderátor (Naděžda Hávová): Ale já jsem chtěla jenom se zeptat na to, zdá se, že na co sáhnete, to má ohromný úspěch. Co vás tak žene dopředu? Jak to, že vám práce jde tak od ruky?

Host (Petr Nikl): No tak dopředu...

Moderátor (Naděžda Hávová): Řekněte nám recept, my to chceme vědět taky.

Host (Petr Nikl): Ne, tak já jsem hlavně ty věci nedělal na žádnou jako společenskou ani jinou zakázku, že jo, já jsem to dělal pro to, abych tehdy někdy v 85. udělal radost pár lidem na Vánoce a tak jako někdo vytváří nějaké dárky, já nevím z keramiky nebo prostě ze skla, no tak já jsem zrovna dělal nějaký grafiky, z toho mě napadaly nějaké texty, tak jsem si řekl, tak udělám takovou bibliofiličku drobnou a ve třech kusech jsem ji pak spíchnul na koleně a pak jako 15 let jsem je měl ve skříni a víceméně náhodou přišla známá Iva Pecháčková z nakladatelství Meandr, že chce založit dětskou edici Modrý slon a že se jí to tam náramně hodí. Tak jsem řekl, tak dobře, tak to zkusíme vydat, tak jsme to trošku předělali a vyšlo to.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pojďme se teď vrátit, protože přišel ten čas, k albu Nebojím se smrtihlava. Řekli jsme, že na rozloučenou si dáme ještě jednu skladbu. Co to, Petře, bude?

Host (Petr Nikl): Tak třeba ta poslední o takovém papouškovi. Tam uslyšíte dechaře jazzového i jiného, Františka Koppa, na saxofon a to asi tak, on to tak hezky tu skladbu zakončil, všimněte si pak u toho konce tady toho jeho zakončení, že pak se k tomu vlastně nedá už nic říct, takže já doufám, že už nebudu muset nic říkat.

Moderátor (Vladimír Kroc): My děkujeme za rozhovor, přejeme hodně nápadů, inspirace, nadšených diváků a také posluchačů. Hostem pořadu Dva na jednoho byl výtvarník a muzikant Petr Nikl. Na shledanou.

Host (Petr Nikl): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já myslela, že už nic nebude říkat, že se s námi ani nerozloučíte.

Host (Petr Nikl): Teď jsem byl zaskočený jestli to mám říct nebo ne.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autoři: vlk , nah
Spustit audio

Více z pořadu