Štěpána Raka přivezli do Prahy na tanku ruští vojáci

Štěpán Rak

Štěpán Rak

Hezký sváteční den a pěkný poslech pořadu Dva na jednoho přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Na Štěpána jsme si nemohli pozvat nikoho jiného než právě kytaristu, skladatele, a pedagoga, profesora Pražské AMU, Štěpána Raka. Dobrý den i vám.

Host (Štěpán Rak): Dobrý den. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Štěpán Rak má sice v občance datum narození osmého srpna 1945, ale do Prahy ho přivezli v květnu na tanku ruští vojáci. Vaše narození obestírá záhada. Jak vám vaši adoptivní rodiče v dětství vysvětlili, že jste se narodil jiné mamince? 

Host (Štěpán Rak): Víte, v dětství to bylo trošku smutnější. Tam mě to nevysvětlili rodiče, ale bohužel neposlušní kamarádi tím, že po mě začali házet kamenama a plivat na mě a křičet na mě Rusáku, přivezli tě na tanku. A když jsem přišel domů, ptal jsem se maminky, co tohleto znamená. A ona se rozplakala a říkala, oni jsou hloupí, nevšímej si toho. Jenomže malý Štěpánek si toho všímal a tak se mě doneslo několik takových indicií, ale posléze život šel dál a já jsem na to v dobrém zapomněl. Všechno jsem se dozvídal vlastně postupně, a především proto, že moje adoptivní máma, mimochodem neuvěřitelně úžasná žena, stejně tak jako táta, Josef a Marie Rakovi, ještě zvláštní symbolika vánoční. Tak když se mě ujali, tak v podstatě nevěděli vůbec nic. Nevěděli co budu, kdo budu, jak budu. Byl jsem těžce podvyživený, protože když mě přivezla moje máma fyzická, tankistka rudé armády. Mimochodem se tomu nesměju, to je obrovská věc, tak já jsem dostal v Praze záškrt a byl jsem dlouhodobě hospitalizován. Ona dostala po Vánocích rozkaz, musela se vrátit na Zakarpatskou Rus, tam dokonce ji ukradli dokumenty. Mezitím zavřeli hranice na východ a Štěpánek zůstal pro adopci. Takže já jsem byl adoptován a rodiče Marie a Josef Rakovi, jak už jsem řekl fantastičtí lidé, se mě ujali způsobem, který bych přál opravdu všem dětem tohoto světa. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to neuvěřitelný příběh. Námět na určitě zajímavý film. 

Host (Štěpán Rak): Román. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Letos tedy Štěpán Rak oslavil kulaté narozeniny. Jenom ve stručnosti připomenu, že jste studoval na výtvarné škole, na konzervatoři nakonec na AMU skladbu. Od roku 1982 Štěpán Rak na AMU vyučuje kytarovou hru. V roce 2000 ho prezident Václav Havel jmenoval na této vysoké škole historicky prvním profesorem kytary. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Před tím působil několik let ve Finsku. Je autorem komorních a symfonických děl a také skladeb pro sólovou koncertní kytaru, které jsou součástí stálého koncertního repertoáru předních světových interpretů. Štěpán Rak je ženatý, má dva syny. Jeden kráčí ve stopách svého otce a druhý je paleontolog. Pane Raku, vy jste mi ještě před vysíláním říkal, že máte takovou velkou prosbu. Vy hledáte svou chůvu. 

Host (Štěpán Rak): Představte si, že jsem před nedávnem dostal nádherný dopis od paní Věry Šimůnkové. Paní Věra Šimůnková, když jí bylo dvacet let, tak bydlela u nás v podnájmu se svým mužem a narodil se jí také syn. Takže ona byla taková moje chůva, moje kojná. Napsala mi skutečně překrásný dopis, ale bohužel nenapsala zpáteční adresu. Kdyby někdo z vás, drazí spoluobčané, přátelé, miláčkové, kdyby někdo z vás paní Věru Šimůnkovou znal, tak. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Ať nám řekne... 

Host (Štěpán Rak): Moc prosím. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Vzkáže do rádia. 

Host (Štěpán Rak): Ať vzkáže do rádia nebo kamkoli, abych se s ní mohl spojit, protože ona ví takové podrobnosti o mém původu asi jako nikdo jiný. 

Moderátor (Vladimír Kroc): My samozřejmě rádi tento kontakt předáme a věřím, že díky rozhlasu se nakonec setkáte. Je to docela zajímavé, že právě v tento vánoční čas si povídáme o tuhletěch věcech. Ostatně vy jste vydal desku Ten vánoční čas. Zahrajeme si z ní ukázku. Jaký máte vztah k Vánocům? 

Host (Štěpán Rak): K Vánocům mám vztah takový, že ač je mi šedesát, tak pořád věřím na Ježíška. Víte, já věřím na toho Ježíška v nás. 

Moderátor (Vladimír Kroc): On snad někdo nevěří? 

Host (Štěpán Rak): No já nevím. Znám takové lidi, nebo to alespoň říkají, ale já věřím skutečně, protože já věřím v toho Ježíška v nás, víte. V to malé lidské dobro, které dokáže stejně tak dávat jako přijímat. Ono je to oboje stejně těžké a stejně krásné. Myslím si, že to, co řekl Jan Ámos Komenský ve své Obecné poradě o nápravě věcí lidských, že vše na tomto světě se dá napravit jen jemným teplem lásky, poněvadž jinak je to nemožno, je jedna z největších pravd a do toho příštího roku to budeme moc a moc potřebovat. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Sladký dřevo. To se říká o houslích. Co se říká o kytaře? 

Host (Štěpán Rak): Taky se říká sladký dřevo. Hoď po mě tím sladkým dřevem. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Kytaře jste se začal intenzivně věnovat v osmnácti letech. Jak jste tenhle nástroj objevil? 

Host (Štěpán Rak): Kytaru jsem objevil z nouze. Protože já jsem nejdříve hrál na housle, chodil jsem tedy do houslí jako malý chlapec společně s Ferdou Leflmanem, se svým vzácným přítelem z Radotína a když pan učitel Koza zemřel, tak jsem nevěděl, jestli to bylo následkem mojí hry a nebo nemoci. Nicméně už když jsem chodil na hudebku, už se mi tam tak nelíbilo, tak jsem toho nechal. Pak jsem šel na výtvarnou školu a tam kluci založili band. A já mezitím jsem hrál ještě na basu. Takže oni sehnali nějakou takovou starou kačenu basu, takže jsem tam s nima hrál na basu, ale když jsem viděl, že Luděk Filipský a další kluci, že tam hrajou Pramínek vlasů, Dajánu, Rock and roll, Beatles, a teď ty dívenky zkrátka slzičky v očích, tak jsem si říkal, ne Štěpáne. Jediná cesta je kytara. Ty se musíš učit na kytaru, ale ze začátku mě to vůbec nešlo a měl jsem s tím strašlivý problémy. Taky když jsem třeba na tý výtvarný škole tak všelijak haproval, tak pamatuju na jeden příběh, kdy maminka přišla ze třídní schůzky, dala mi rovnou pár facek ve dveřích a řekla, máš zase nejhorší průjem ze třídy. Takže to bylo krásný, ale pak se mě ujal pan Jiří Keller, kterýmu moc děkuju, protože i když tvrdil, že mám volšový ruce, tak nakonec jsem ho přesvědčil svou pílí a po roce tedy jsem se dostal k panu profesoru Štěpánu Urbanovi na pražskou konzervatoř. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Musí i kytarový virtuóz po tolika letech pravidelné hry na nástroj denně cvičit? 

Host (Štěpán Rak): Takhle, asi by měl. Já si myslím, já bych to řekl takhle. Cvičit ano, ale ono je několik druhů cvičení. Ono je taky mentální cvičení. Ono je takové to cvičení bez nástroje a to se snažím třeba i svým žákům na Akademii múzických umění nebo koneckonců po celém světě, kde vyučuju na universitách a mistrovských kurzech, vštěpovat, že ono nejde jenom o to těmi prsty sahat na ten hmatník a neustále je drezírovat, ale aby člověk měl v té představě, své vlastní představě tedy to, jak bude konečný výsledek vypadat. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Svým studentům říkáte, že mají sedět rovně. To je jedna z vašich zásadních pouček. Znamená to, že kytarista musí mít nějak speciálně dobrou, skvělou kondici? 

Host (Štěpán Rak): Ne. K tomu se váže příhoda. Když mě Jiří Keller přivedl k panu profesoru Urbanovi, abych mu poprvé zahrál, tak já jsem v té době měl takový hit repertoárový, což je Lososovo Preludium číslo jedno. Taková nádherná ty dý dy dý tak jako Vltava trošku to zní a tak jsem to hrál s plným nasazením a teď když jsem končil, tak rozevlátým gestem jsem zakončil grandiosní skladbu a teď jsem čekal, jak pan profesor mě pochválí a jak řekne třeba, no, ty bys tady měl učit místo mě, ty jsi mistr. Místo toho jsem dostal herdu do zad a pan profesor řekl památnou větu. Když už umíš starou belu, tak alespoň seď rovně. Takže od tý doby já radim všem sedět rovně, ale ono to má něco do sebe, protože když sedíte zkrouceně jako paragraf tak ono to tak taky zní potom, ta kytara. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Váš syn je skvělý kytarista a vy si pochvalujete především jeho techniku hry, že je v tom hodně daleko. Myslíte, že to jednou dotáhne třeba ještě dál než vy? Má k tomu předpoklady? 

Host (Štěpán Rak) Ale tak já věřím, že už to teď dotáhl dál než já, protože já třeba Bugatistep na kytaru nezahraju. A on si vzal do hlavy už před rokem takovou šílenost, že příští rok vlastně je sto let výročí Jaroslava Ježka a že udělá Ježkovy písničky a Ježkovu hudbu pro sólovou kytaru. Což udělal, už to má. Teďka natáčí desku dokonce, i se mnou vystupuje na koncertech a můžu vám říct, že když zahraje Bugatistep na kytaru, tak že mě vypadávají voči z ďůlků a všem lidem také, takže věřím, že už v tomto to dotáhl dál, protože to já neumím. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Váš druhý mladší syn je vědec. Po kom ten tohle zdědil? 

Host (Štěpán Rak): Já si myslím, to je větev tchána a pradědečka zkrátka. To byli vědci velicí a takoví syntetičtí lidé, kteří skutečně vědeckým způsobem se dopracovávali ke svým poznatkům a Štěpán si vzal do hlavy už od pěti let. To bylo poprvé, co jsem ho vzal na procházku do lomu radotínského a on tam doslova zakopl o trilobita a od té chvíle se rozhodl, že bude se tomuto oboru věnovat a vlastně díky panu profesoru Chlupáčovi, který bohužel už mezi námi není a díky panu doktoru Prokopovi z Národního muzea vlastně se dostal na tuto cestu a on si zase vzal do hlavy a já mu v tom strašně moc fandím, že pude v cestách Jáchyma Baranda a mám pocit, že skutečně jde. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže je slyšet, že vám oba synové dělají radost? 

Host (Štěpán Rak): Ale no tak radosti, starosti. Já si myslím, že jsem na tom všichni stejně, ale nemohu si stěžovat, není komu. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Věřím, že právě Vánoce jsou ty svátky té radosti, takže povězte, jak obvykle trávíváte tenhleten den druhý svátek vánoční? Pokud s námi nesedíte ve studiu Českého rozhlasu 1- Radiožurnálu? 

Host (Štěpán Rak): Víte, takhle. Já když jsem byl malý kluk, tak si pamatuju, jak táta vždycky mě říkal, když nebudu trpělivý, že neuvidím zlaté prasátko. A já tohleto jsem strašně dlouho dělal s klukama svejma a dokonce jsem to dělal i tak hloupě, že vždycky ve sklepě jsem někde svítil baterkou a kluci už to věděli, ale nedali mi to najevo. Bylo to od nich báječný, stejně tak jako by sem to já nedal najevo svýmu tátovi. A takže je to vždycky přitom vánočním kapru a při té nádherné chvíli, kdy jdeme k tomu stromečku a teď se rozbalují ty dárečky a člověk se cítí jinak. Je to posvěceno tím okamžikem, ale já si myslím, že je to především posvíceno tou silou lásky, která v nás je a která v každém z nás dřímá nějakým způsobem a je to taková ta struna, která se rozechvěje právě v té chvíli tím pravým tónem a to je to nádherné, co v sobě máme. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Pásli ovce Valaši z desky Ten vánoční čas v podání Štěpána Raka, hosta dnešního pořadu Dva na jednoho. Letošní nový rok, tedy rok 2005, jste přivítal koncertem v kapli zámku Bečov. Kde přivítáte nový rok 2006? 

Host (Štěpán Rak): Já mám strašně rád tradici. Bude to tamtéž. Takže tradice stejně tak jako například zámek Kozel, kde každý rok vystupuju 27. prosince, tak 1. ledna vystupuju v Bečově. V nádherné kapli. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy se zajímáte a vyznáte v numerologii a astrologii. Zjišťoval jste, jaký má být ten příští rok? 

Host (Štěpán Rak): No tak například jsem o tom dokonce i napsal několik pojednání. Samozřejmě nechci, abych byl brán za jasnovidce, jsou to věci spíš inspirace uměleckého rázu. Všechno tohle v podstatě mám od pana profesora Štěpána Urbana, což byly ty věci mezi nebem a zemí astrologické, a od Honzy Mareše a pana Zezulky vlastně potažmo věci numerologické, ale ten příští rok je rokem šestky. 2006, šestka bude vládnout, celé to jde do osmičky, čili je tam i taková explozivita v tom velikánská. Měli bychom hledat lásku v sobě, dávat ji druhým a snažit se, aby toho opaku lásky, což je nenávist a zloba, aby bylo co nejméně. Víte to je jediné, čeho se trošku bojím. Takových těch věcí, aby člověk nebral spravedlnost příliš do svých rukou a nemyslel si, že má na to právo. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Když se ohlížíte za tím letošním rokem. Jaký byl pro vás osobně? 

Host (Štěpán Rak): Já si nestěžuju nad žádným rokem svého života, protože věřím, že vše, co se děje, se děje v určitých příčinnostech a zákonitostech a že všecko je správně a všechno je dobře. Jenom se s tím umět vyrovnat a neškemrat na osud. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Víme, že vaší velkou vášní je fotografování. A vy vlastně v závěru letošního roku jste otevřel v galerii Langhans v Praze svou fotografickou výstavu. Tak nás na ní pozvěte. 

Host (Štěpán Rak): Moc rád vás na ní pozvu, už proto, že Milan Škoda je můj kamarád, ale nejen to, že kamarád. On totiž je i spoluhráč. On hraje skvěle na kytaru, dokonce chodil k paní Urbanové. Což je, říkám je-li v naší zemi jasnovidec, je to paní Urbanová Jaroslava. A takže nás spojuje i toto. A Milan mě pozval tedy, abych u něho udělal tuto výstavu. Je to vlastně životní výstava, dá se říci, tak věřím, že snad bude stát za to. Jsou tam fotky z celého světa a dokonce jsou tam fotky i z Beslanu, z té nešťastné školy, kde jsem měl tu čest letos 1. dubna a nebyl to aprílový žert, hrát těm, kteří tedy přežili a těm, kteří zůstali, no. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Po té tragédii. 

Host (Štěpán Rak): Po té tragédii zkrátka otřeseni. Takže byl to jeden z nejsilnějších koncertů mého života a tam odsaď mám fotky taky. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Řekl jste, že ty fotografie jsou z celého světa. Já teď taky tak trošku cestuju očima po světě přes Vietnam, Indii, do Japonska, zastávka na Cejlonu, Tibet a tak dále. Možná vaši příznivci už vědí, o čem chci teď mluvit. Chvála čaje. Tak se jmenuje úplně nová a teď nevím ani jestli mám říct deska, cédéčko, ono je to trošku knížka, sbírka básní. Co vlastně to je? 

Host (Štěpán Rak): Je to vlastně takový konglomerát těchto věcí. Jitka Stojanová namalovala obrázky, pan profesor Ludvík Kundera, veliký to čajomilec, napsal krásná trojverší a já jsem k tomu zkomponoval hudbu, 22 podob čajů celého světa a za to chci moc poděkovat jedné milé dámě, jmenuje se Linda Mahelová a ne jenom, že mě zařizuje koncerty a skvěle se mě o všechno stará, ale ona mě vzala do dobré čajovny, ona mě k těm čajům přivedla a když jezdíme takhle po té naší zemičce, tak my jezdíme po malých cestách a já obvykle vezmu kytaru do ruky a cvičím si v tom autíčku, improvizuju a ona jelikož má po tátovi absolutní sluch, aniž o tom ví, tak vždycky mi řekne, poslyšte to bylo hezké, můžete to ještě zahrát? To mě připomínalo třeba jasmín nebo něco takového. A vlastně já jsem to zkoušel znovu a znovu a takhle vznikly čaje, si představte. A potom, když jsem to točil ve studiu v Ostravě, také v Českém rozhlase, tak to byla velice příjemná práce, protože Linda tam se mnou byla a říkala. Tady tohlecto se mě líbí, ale tamto vonělo líp a tak dále, takže vlastně je jakousi duchovní spoluautorkou a já jí za to moc děkuju, proto jsem jí to také věnoval a je to věnováno vlastně všem milým lidem a všichni jsou milí. V nějakém okamžiku je každý z nás velice milý a je to takové to posezení si, takový ten posvátný nebo krásný okamžik, kdy si sednu, dám si čajíček nebo vínečko a teď si poslouchám a užívám si to. Tak o tohle mi v tom šlo. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak poetické už jsou názvy některých z těch 22 skladeb. Namátkou. Vzpomínka na Čajového krále, Ruská dumka nebo já nevím, třeba Tibetský čaj s jačím máslem. Tak možná pro někoho tak poeticky nezní. 

Host (Štěpán Rak): Ani to tak nechutná poeticky. Já jsem to měl možnost v Číně ochutnat. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale třeba Babiččina zahrádka, ochutnal jste všechny ty čaje? Třeba ten vánoční? 

Host (Štěpán Rak): Ale jo, tak ochutnal jsem, co jsem mohl, a co jsem neochutnal, jsem vycítil. Protože ono ta přesně, jak říkáte, ta poezie, která v tom je, tak ona v těch čajích skutečně je a ten duch našich čajoven, protože Linda mi taky pořádá hodně koncertů po čajovnách, tak naše čajovny jsou výjimečné. Řeknu vám, že kromě Číny jsem v těch sedmdesáti zemích světa, kde jsem byl, neviděl podobné čajovny jako u nás. Je to unikát. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Je nějaká země, jejíž publikum jste si zamiloval nejvíc? Kde jsou nejvstřícnější ke Štěpánu Rakovi? 

Host (Štěpán Rak): Ona ta nejsou velmi ošidná. Ale mám-li si vybavit okamžitě, tak je to Rusko. A jeden z největších koncertů, který jsem prožil, byl těsně po černobylské tragédii, a to bylo ve filharmonickém sále v Charkově, kde jsem udělal premiéru skladby Černobyl. Po tomto provedení lidé začali vyloženě nahlas brčet. Vrhli se na pódium, vzali mě na ramena, nesli mě tím sálem a ti, co byli dole, tak skákali a líbali mi ruce. Já jsem nic takového v životě neprožil a nevím, kdo něco takového prožil, to nebylo to, že bych byl něco, že bych byl nějaký mistr, ale v tom byla taková emoce, v tom byl takový cit, že z toho snad budu čerpat do smrti. 

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme se oba nadechli ke stejné otázce, protože mě to připomnělo ten váš téměř neuvěřitelný příběh z počátku. Jak to vlastně bylo? My jsme to nedopověděli. Uvědomuju si, jak jste se dozvěděl detaily toho, kdo skutečně byla vaše biologická matka? 

Host (Štěpán Rak): Jsou dvě cesty k tomu. Moje maminka Marie Raková, myslím moje maminka adoptivní, zanechala u mého nejlepšího kamaráda Bořka Zeleného dopis, který mě měl dát až po smrti. A v tom dopise mě píše jméno mé matky, Vasilda Slivková, její hodnost, všechno. Jméno otce, Štefan Zákolanskyj, důstojník Svobodovy armády a tak dále, a tak dále. Šandrovo uchustu, rodiště a všecky tyto věci. To je jedna větev a pak Helenka Dubničová, z Českého rozhlasu, skvělá kamarádka, tak mě řekla zase přes své známé, že skutečně na tu rodinu Slivkových má kontakty přes svého muže a můj starší syn, veliký rusofil Matěj, tak se vypravil za mým bratrem skutečným, Vladimírem, a Voloďa mu řekl všechny další věci, včetně toho, že tedy maminka získala i to ocenění Hrdina Sovětského svazu a další a další věci. Takže tímto jsem se dozvěděl vlastně i ty podrobnosti, týkající se vlastně toho, proč si mě nemohla nechat, co to bylo za komplikace. 

Moderátor (Vladimír Kroc): A vy jste se osobně s tou rodinou niky nesetkal? 

Host (Štěpán Rak): Já zatím ne. Pořád se k tomu chystám, ale to časové zaneprázdnění, které mám, tak je tak neuvěřitelné, ale krásné, protože to je nádherná práce, kterou dělám a jsem na to hrdý, pyšný a šťasten jsem z toho. Takže uvidíme, třeba to tak vyjde. 

Moderátor (Vladimír Kroc): A víte, kdo vás vlastně vám vybral to jméno? Štěpán? 

Host (Štěpán Rak): To prý jsem měl. To snad dokonce je to jediné, co vědí ti, kteří mě do té nemocnice potom vezli, že jsem Štěpka. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Možná to, abyste se setkal se svou vlastní rodinou, by mohlo být jedním z novoročních předsevzetí. Jestli si tedy vůbec Štěpán Rak nějaká dává? 

Host (Štěpán Rak): No, dal jsem si jednou, a to, že nebudu kouřit. A to jsem dodržel, ale mnohá jiná jsem nedodržel, ale mám jedno předsevzetí krásné. My totiž děláme už léta letoucí s Alfrédem Strejčkem náš projekt Vivat Koménius. Rozvážíme slávu největšího Moravana do celého světa a máme mít velikánské světové turné, které je před námi a víte, jestli někdo má něco poradit tomuto nemocnému bolavému světu na ta příští léta, tak je to právě Komenský. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Pánové, já se obávám, že náš čas vypršel. Budeme se muset rozloučit. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono to byla i taková hezká tečka. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Ano. A rozloučíme se jak jinak než skladbou z vaší poslední desky, zatím poslední. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Chvála čaje. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Chvála čaje a skladba se jmenuje. 

Host (Štěpán Rak): Hajvíškridím. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Proč zrovna Irský čaj jste vybral jako ukázku z těch dvaadvaceti skladeb? 

Host (Štěpán Rak): Já miluju irskou muziku a žádný jiný irský čaj neznám. 

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak děkujeme, že jste si na nás v tomto svátečním čase udělal volnou půlhodinku, přejeme hodně úspěchů a stále hbité prsty. Hostem v pořadu Dva na jednoho byl kytarista, profesor Štěpán Rak. Na shledanou. 

Host (Štěpán Rak): Na shledanou. 

Moderátor (Naděžda Hávová): Také vám, milí posluchači, přejeme pěkný a klidný sváteční den. Příští pondělí, první v novém roce, bude naším hostem zpěvačka Iveta Simonová. Vladimír Kroc a Naděžda Hávová se loučí. 

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou. 

Autor:  Vladimír Kroc  (vlk), Naděžda Hávová  (nah)
Pořad: Dva na jednoho  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: po 12.31 a 20.32 (r), čt 1.10 (r) - do prosince 2007  
 
 

Diskuse

Český rozhlas si váží názoru posluchačů a má zájem o korektně vedenou diskusi. Vyhrazuje si proto právo skrýt příspěvky, které odporují dobrým mravům, jsou xenofobní, porušují platné zákony, poškozují dobré jméno Českého rozhlasu, nebo mají reklamní charakter.

Návod na použití diskusního systému DISQUS naleznete zde.

 
tyto komentáře používají systém Disqus

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas