Na návštěvě v Archivu Národního divadla

Host (Zdena Benešová): Těšila jsem se do práce a těším se každý den do práce.

Moderátor (Jana Klusáková): Na co?

Host (Zdena Benešová): No, na práci.

Moderátor (Jana Klusáková): A v čem ta vaše práce spočívá?

Host (Zdena Benešová): Hlavně v tom, že se snažím, aby se tady věci archivovaly, nové fondy zpracovávaly, abychom se věnovali badatelům, abychom ji poskytovali služby rychle a dobře a aby digitalizace archivu pokračovala co nejrychleji. Ten archiv slouží pracovníkům divadla. To znamená umělcům, dramaturgům, režisérům, tiskovým mluvčím. Chodí k nám i pracovníci jiných divadel, studenti, novináři, dramaturgové. Hledají tady materiály ke studiu buď odbornému nebo novináři propagačnímu a kromě toho sloužíme i jako veřejná knihovna, takže si k nám lidi chodí půjčovat knížky.

Moderátor (Jana Klusáková): Dejme tomu, že někde chtějí uvést nějakou hru, která se už dlouho nehrála, tak sem zatelefonují, zeptají se a vy.

Host (Zdena Benešová): A my řekneme přijďte, my dokážeme díky tomu systému, kterým je ten archiv zpracován, poskytovat služby opravdu rychle, takže lidi nemusí ani telefonovat, mohou přijít rovnou.

Moderátor (Jana Klusáková): Anebo mohou si vyhledat už i něco na internetu?

Host (Zdena Benešová): No, to je trošku složitější, na internetu si zatím mohou vyhledat repertoár Národního divadla za celých 120 let, který je tam vložený, takže tam mohou najít, co divadlo hrálo, kdo v něm hrál, kolikrát se co hrálo a jaký byl repertoár v jednotlivých sezónách například.

Moderátor (Jana Klusáková): Můžete, paní Benešová, takhle rovnou od stolu říci, kterou hru uvádí Národní divadlo vůbec nejčastěji?

Host (Zdena Benešová): To mohu, je to Prodaná nevěsta. A byla uvedena 19krát.

Moderátor (Jana Klusáková): Stane se, že sem zajde i nějaký herec?

Host (Zdena Benešová): Samozřejmě, herci k nám chodí hodně, chodí k nám jednak pro divadelní texty a jednak například pro své fotografie.

Moderátor (Jana Klusáková): Pro svoje fotografie.

Moderátor (Jana Klusáková): I pro své fotografie, ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Pro svoje fotografie z mládí.

Host (Zdena Benešová): Třeba.

Moderátor (Jana Klusáková): Stane se, že k vám přijdou dramaturgové a radí se o repertoáru?

Host (Zdena Benešová): Myslím si, že se to stává docela často a radí se hlavně s naší knihovnicí paní Budkovskou, která je tady dlouhá léta a tu knihovnu opravdu dobře zná, takže může poradit.

Moderátor (Jana Klusáková): Míváte i cizí návštěvníky, myslím jako z ciziny?

Host (Zdena Benešová): Samozřejmě, máme jednak badatele, kteří přijdou osobně a jednak spoustu věcí vyřizujeme po e-mailu, takže se na nás obrací poměrně hodně lidí z ciziny.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste tady blízko Vltavy, k Vltavě je vlastně doslova co by kamenem dohodil, když byly před třemi lety ty katastrofické záplavy, neutrpěli jste?

Host (Zdena Benešová): Archiv je naštěstí situován opravdu do vysokého prvního patra a v Anenském areálu, kde sídlíme, tak naštěstí byly jen trošku zatopené sklepy.

Moderátor (Jana Klusáková): Řekněte, prosím, paní Benešová, aspoň stručně něco o sobě. Jak vedla vaše cesta z rodného Chomutova sem, na tohle starobylé Anenské náměstí v Praze? Chomutov, to je pro člověka, hlavně pro toho, kdo tam nikdy nebyl, takové jaksi pochmurné město, je pochmurné?

Host (Zdena Benešová): Alespoň za mého mládí bylo pochmurné, já jsem se tam narodila mamince, která přišla do Československa z Vídně, protože to byla rakouská Češka a s mým tatínkem se tam seznámila za války, protože tam byl totálně nasazený. Žila jsem tam moc ráda, navštěvovala jsem SVVŠ, protože to byla jediná škola v okolí, takže jsem bohužel musela absolvovat SVVŠ větev matematicko-fyzikální.

Moderátor (Jana Klusáková): SVVŠ, to je obdoba dnešního gymnázia.

Host (Zdena Benešová): Ano, to byla střední všeobecně vzdělávací škola. Největší dojem a největší vliv na mě měla paní profesorka Zlámalová, která nás učila češtinu a francouzštinu a myslím si, že měla velký vliv nejenom na mě, ale na spoustu mých spolužáků, kteří pravda byli matematičtí géniové, na rozdíl ode mě a velmi nás ovlivnila v životě.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdypak jste byla naposledy v Národním divadle jako divák?

Host (Zdena Benešová): V Národním divadle jsem byla minulou neděli na představení zájezdu Slovenského národního divadla, na opeře Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin. A byl to nádherný zážitek.

Moderátor (Jana Klusáková): To byla mimořádná příležitost, protože přijeli Slováci, ale chodíváte běžně do Národního divadla, chodíváte na premiéry?

Host (Zdena Benešová): Já chodím na premiéry, ale někdy chodím i na reprízy některých představení a myslím si, že je povinností pracovníků archivu, aby viděli všechna představení Národního divadla, ale snažím se chodit i do jiných divadel.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili do divadla chodíte, divadlo je váš miláček?

Host (Zdena Benešová): Ano, divadlo je můj miláček.

Moderátor (Jana Klusáková): Proč vůbec chodí lidi do divadla?

Host (Zdena Benešová): No, to je složitá otázka. Já bych řekla, že chodí hlavně za hercem nebo operním zpěvákem, za tím živým kontaktem, protože lidi, kteří vlastně si dají tu práci a oblečou se a vyjdou z domova, předtím si koupí lístek, tak od toho očekávají přeci jenom něco jiného, než stisknout knoflík u televize.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdy naposledy jste přišla z divadla s opravdu slavnostním pocitem, kdy jste opravdu si v divadle říkajíc užila?

Host (Zdena Benešová): Musím říct, že si užívám ne úplně tak často, jak bych ráda. Pro mě velký zážitek byl Wagnerovský cyklus v Národním divadle Prsten Nibelungův. To si myslím, že opravdu se člověku poštěstí jednou za život, něco takového vidět. Ale hezké zážitky mívám občas, přeci jenom nemohu zapomenout na něco, co mě vlastně k tomu divadlu přivedlo, a to je Divadlo za branou, kdy musím říct, že v té činohře to mnoho věcí nepřebilo.

Moderátor (Jana Klusáková): Myslíte až dosud?

Host (Zdena Benešová): Myslím až dosud. Možná to bylo tím, že jsem vlastně s Divadlem za branou se seznámila ve věku, kdy jsem byla hodně vnímavá, tak pubertálně vnímavá, ale to bylo divadlo nejenom mého srdce, ale i mé hlavy a vlastně mě přivedlo k tomu povolání, který dělám.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes vám představujeme Zdenu Benešovou, vedoucí Archivu Národního divadla v Praze. Výběr její profese ovlivnily zážitky z někdejšího Divadla za branou. Jeho zakladatelem a režisérem byl Otomar Krejča. Ráda připomínám, že v těchto dnech Divadelní ústav vydal sborník esejů a kritik Sergeje Machonina Šance divadla. Jeden z jeho nadčasových článků hodnotí Krejčovo představení Romea a Julie z roku 1962 s Janem Třískou a Marií Tomášovou v titulních rolích. Četla jsem ho a jako bych znovu seděla v setmělém sále Národního divadla a bála se, že brzy bude konec. Však také Machonin píše: "Ačkoliv známe ten příběh nazpaměť, odvíjí se pro diváka v každé další scéně jako nečekané a netušené dobrodružství."

Host (Zdena Benešová): Ono to bude vypadat skoro, že jsme domluvený, ale nejsme. Musím říct, že Romeo a Julie v Krejčově režii bylo představení, které vlastně rozhodlo o tom, že já chci něco dělat v divadle. Byl to úžasný zážitek, pak následovaly představení Divadla za branou, ale musím říct, že ten z toho divadla, kdo nejvíc ovlivnil směřování toho, co budu v životě dělat, byl pan dramaturg Karel Kraus. Já jsem vlastně nechtěla být to, co běžně lidi chtějí být, ani herečka, ani režisérka, já jsem opravdu chtěla být dramaturg. Když jsem se seznámila s tímhle úžasně chytrým a vzdělaným člověkem. Kombinace té úcty k tomu autorovi a té schopnosti výkladu toho textu je u něj fascinující, no musím říct, že mě nikdo víc neovlivnil.

Moderátor (Jana Klusáková): A pokud nás poslouchá někdo, kdo neví tak docela přesně, čím se dramaturg zabývá, můžete to, prosím, stručně vysvětlit?

Host (Zdena Benešová): Některý dramaturg se v některých divadlech zabývá jenom tím, že například dělá program, ale dramaturgové opravdu hodní toho jména si myslím, že by měli úzce spolupracovat s režisérem a vlastně vytvářet tu podobu toho textu.

Moderátor (Jana Klusáková): Jaký je, paní Benešová, váš názor na práci s klasickým textem, s klasickými divadelními dramaty třeba, která se různě buď krátí, anebo dokonce aktualizují?

Host (Zdena Benešová): Je to asi případ od případu. Já jenom tu zkušenost, kterou mám vlastně z té práce Karla Krause s Otomarem Krejčou, tak já si myslím, že oni v podstatě vůbec nezasahovali do textu, ale tu modernost tam jaksi dodávali jinými prostředky a aktualizovali to ne proti autorovi, ale vlastně ve shodě s tím autorem. Takže s textem se dá pracovat samozřejmě různě.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano s textem se dá skutečně pracovat různě, vzpomínám si, jak za takového toho nejkrutějšího "totáče", za normalizace, například v divadle Na Vinohradech uváděli hru Maxima Gorkého Poslední a museli škrtat asi 50krát, protože těm ideologickým dozorcům leccos znělo velmi podezřele. To už máme za sebou, tyhle ty doby, naštěstí, navždy?

Host (Zdena Benešová): Já pevně doufám a doufám, že se nevrátí ani ty časy, které jsme tady zažili. Musím říct, že to bylo specifické období v dějinách Archivu Národního divadla a sice mluvím o sedmdesátých a začátku osmdesátých let, kdy jsme díky velké statečnosti Hany Konečné, která v té době byla vedoucí archivu, zaměstnávali velké množství lidí, kteří nemohli pracovat, a kteří nám pomohli zpracovávat věci, které jsme objevili při stěhování toho archivu.

Moderátor (Jana Klusáková): A můžete jmenovat, kdo tady třeba byl?

Host (Zdena Benešová): Můžu jmenovat, pracovalo tady plno lidí, Jana Patočková, Jindřich Černý, Věra Šťovíčková, vaše kolegyně, nejúžasnější spolupráce byla s paní Vlastou Chramostovou, která v té době nesměla ani hrát, ani cokoliv dělat a ona nám pravda pod cizím jménem popisovala historické fotografie, takže vlastně celý fond hereckých fotografií činoherních, je popsaný Vlastou Chramostovou. Musím říct, že to dělala úžasně, byla neuvěřitelně pracovitá, pilná, krásně psala a muselo to být pro ni určitě těžké, protože v té době sama hrát nemohla a vlastně se živila takovýmhle způsobem.

Moderátor (Jana Klusáková): A jakýpak tady máte největší poklad?

Host (Zdena Benešová): Máme tady velmi vzácné divadelní hry, rukopisy her, které se hrály i v Prozatímním divadle i v divadle v 19. století za éry Františka Adolfa Šubrta, máme tady nádherné stenografické kostýmní návrhy z 19.století, kostýmní návrhy Josefa Čapka, Jiřího Trnky, mohla bych dlouho jmenovat. Máme tady myslím spoustu vzácných věcí.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste mi laskavě dali do některých těch historických nahlédnout, to je ovšem skvělý zdroj inspirace pro dnešní výtvarníky, že?

Host (Zdena Benešová): Je a taky nás dost často navštěvují.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak získáváte exponáty do archivu?

Host (Zdena Benešová): Samozřejmě přebíráme věci, které zůstanou po derniéře divadelního představení, často se nám stává, že nám lidé sami nabízejí věci nebo že dostaneme nějaké pozůstalosti, což je vždycky obohacení toho archivu, nejkurióznější obohacení archivu nastalo vlastně při našem stěhování, kdy jsme se v roce 1977 stěhovali z historické budovy do Anenského areálu a při té příležitosti jsme objevili neuvěřitelné věci, protože když jsme třeba rozbili regál, tak jsme zjistili, že za ním ve zdi je zamčená skříň, která je plná neuvěřitelných pokladů, ale obávám se, že takové objevy nás už nečekají.

Moderátor (Jana Klusáková): A když vy řeknete poklad neuvěřitelný, tak to zřejmě nejsou ani šperky ani zlaťáky, nýbrž?

Host (Zdena Benešová): Ne, ne, tak jsou to většinou nějaké kostýmní scénické návrhy nebo staré fotografie.

Moderátor (Jana Klusáková): Představte aspoň stručně vaši knihovnu, prosím.

Host (Zdena Benešová): Naše knihovna má asi 35 tisíc svazků, je to knihovna, která většinou má divadelní hry, uměnovědnou literaturu a divadelní literaturu a slovníkovou literaturu. Máme to štěstí, že vedení divadla knihovnu podporuje a dostáváme poměrně slušné peníze na to, abychom mohli fondy doplňovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Od roku 2002 je ředitelem Národního divadla Daniel Dvořák, známý experimentátor. Má experimentátorský vztah i k vašemu archivu?

Host (Zdena Benešová): Pan ředitel Dvořák má myslím moc hezký vztah k archivu. Jako vůbec většina lidí v tomto divadle. Já si nemyslím, že ty archivy jsou na tom úplně dobře. Přestože všichni říkají, že ty archivy potřebujeme, a že je to paměť národa, tak si myslím, že podmínky archivu nejsou dobré, ale náš archiv je opravdu velká výjimka, protože v tom divadle si většina lidí uvědomuje, že je to důležitá součást divadla. Možná je to tím, že život divadelního představení končí derniérou a pak už vlastně zůstane jenom to, co se podaří uložit do archivu. Takže já jsem moc ráda, že pan ředitel a vedení divadla má takový vztah k archivu a musím říct, že vlastně naši činnost velmi obohatil, protože když nastoupil v roce 2002 do divadla, tak se nadchl pro digitalizaci archivu, což je projekt, který nám ze začátku připadal, že není možné, abychom zvládli, ale ukázalo se, že přeci jenom to možné je a my na něm pracujeme 4 roky a myslím, že jsme urazili docela dlouhou cestu.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní Benešová, historická úloha Národního divadla v české kultuře je známá, ale jaká je jeho současná role, čím je dnes takzvaná Zlatá kaplička mimořádná? A je vůbec něčím mimořádná?

Host (Zdena Benešová): Myslím, že by měla být mimořádná. Většina návštěvníků, kteří chodí do Národního divadla, tak tam přeci jenom chodí jaksi jiným způsobem.

Moderátor (Jana Klusáková): Myslíte, že mají slavnostnější náladu, že se pečlivěji obléknou, že se na to více chystají?

Host (Zdena Benešová): Myslím si, že ano a myslím si, že přeci jenom je to takový stánek, kam vlastně chtějí jít celé rodiny například, což by tak mělo být, protože je to přece jenom instituce k tomu určená.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, tak to říkáte, jak by to mělo být a je to tak? Mají tam za čím jít?

Host (Zdena Benešová): Myslím, že všechny tři soubory se snaží. Já si úplně nemyslím, že se najde mnoho představení, kam by opravdu mohly jít celé rodiny a je to škoda. Na druhou stranu je pravda, že dostávat děti do divadel je dneska opravdu těžké. Těžší, než to bylo za dob, kdy jsme chodily do divadla my, jako děti.

Moderátor (Jana Klusáková): Tím mi nahráváte na poslední otázku. Máte dvě dcery, naučili jste je s manželem chodit do divadla?

Host (Zdena Benešová): Naučili jsme to spíš jenom tu jednu, ta druhá si myslím, že nemá tak velkou potřebu chodit do divadla a to je takové klasické počítačové dítě, kdežto starší dcera si myslím, že chodí do divadla ráda.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám představili Zdenu Benešovou, vedoucí Archivu Národního divadla v Praze.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.