Herečka Zdeňka Procházková

Host (Zdeňka Procházková): Já si nemyslím, že jsem přísná, já jenom jako ráda čtu literaturu faktů, tak taky jsem si představovala, že ta knížka bude taky taková literatura faktů, že řeknu to, jak to skutečně bylo.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy sama ve své knize píšete, když čtu některé autobiografie, nestačím se divit. Například pan Sovák se nestyděl vymýšlet si historky, které neměly s pravdou nic společného. Neobáváte se, paní Procházková, že si znepřátelíte davy obdivovatelů Jiřího Sováka a jeho vzpomínkových knih?

Host (Zdeňka Procházková): Ale já vím, že si znepřátelím moc lidí, já si vůbec znepřáteluju lidi tím, že jsem hrozně přímá a že nelžu. Víte, já nelžu ne z toho důvodu, že by se mi nechtělo lhát, ale z toho důvodu, že jsem už natolik stará, že si nepamatuju, co jsem komu řekla, to znamená, že já se musím držet pravdy, abych když se mě na něco člověk zeptá, abych opakovala to, co už jsem říkala jinde.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy se trochu pomlouváte, vy jste taková byla vždycky.

Host (Zdeňka Procházková): To je pravda.

Moderátor (Jana Klusáková): Čtenář knihy Zdeňky Procházkové se hned zkraje dozví. Karel ovlivnil mé mládí nejvíc ze všech. Karel, váš první muž, o 17 let starší než vy. Oblíbený, skoro bych řekla zbožňovaný Karel Höger. Jaký byl?

Host (Zdeňka Procházková): No, byl to vynikající herec, měl nádherný hlas, byl okouzlující, měl v sobě jakési charisma, které působilo na všechny ženy kolem něj, no a pak měl taky pár špatných vlastností, ale proč bych o něm mluvila špatně, když už dávno není a když na něj vzpomínám pořád ještě s láskou.

Moderátor (Jana Klusáková): Trápil vás?

Host (Zdeňka Procházková): Ale to víte, že ano, ale který muž netrápí.

Moderátor (Jana Klusáková): Co pro vás znamenalo být ženou tak slavného muže?

Host (Zdeňka Procházková): Samozřejmě, že to pro mě, jakožto konzervatoristku a začínající herečku bylo velké štěstí dostat se do společnosti takových velkých jmen, jako byla Olga Scheinpflugová, Vlasta Fabiánová, Pivec, Eda Kohout, no zkrátka a dobře mezi tu kamarilu těch největších herců, jaké jsme kdy měli. Na druhé straně ovšem jsem byla takový kandrdas, který byl upozaděný v této společnosti a byla jsem takovým Karlovým epigonem, který přejímá jeho vkus, jeho myšlenky a bála jsem se jít sama za sebe.

Moderátor (Jana Klusáková): Říkává se, že herecká manželství jsou šťastná jen výjimečně. Vy jste se s panem Högerem po sedmnáctiletém manželství rozvedli, znáte nějaký takový šťastný herecký pár, šťastný až do smrti?

Host (Zdeňka Procházková): Já myslím, že jo, například Munzar a Jana Hlaváčová, si myslím, já nevím, víte ono vždycky pod tím povrchem to někdy vře, ale tak, jak to vypadá na povrch, tak si myslím, že zrovna ti jsou velice spokojení a šťastní.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste byli s panem Högerem jednak hereckými kolegy, na jevišti především v konverzační hře Drahý lhář, v té jste se pak sešli ještě po letech, ale i v mnoha filmech, například Z mého života. A televizní diváci vás znají ze seriálu Nemocnice na kraji města.

Host (Zdeňka Procházková): No, to už si asi moc jich pamatovat nebude, to už je strašně dávno.

Moderátor (Jana Klusáková): Ono se to pořád reprizuje, víte, takže si to musí pamatovat. Vy jste tam hrála matku hokejisty Rezka, kterého představoval Viktor Preiss. Dneska už málokdo ví, že primáře Sovu měl původně hrát právě Karel Höger, dokonce už začal točit, že?

Host (Zdeňka Procházková): Ano, ano, začal točit, ta role byla pro něj napsaná, stejně jako pro Mildu Kopeckého byl napsaný Štrosmajer a no, Karel bohužel s tím srdcem nevydržel a natočil jeden díl a potom to musel převzít teda pan Chudík. Protože ta smrt přišla velice rychle a nečekaně.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak jste to vzali, když náhle tam místo pana Högera nastoupil úplně jiný herec, navíc Slovák?

Host (Zdeňka Procházková): Tam bylo takové slzavé údolí, samozřejmě, protože nikdo nevěřil, že ještě po něm to může někdo vzít, kdo by mohl být práv té role a nabízeli to mnohým vynikajícím českým hercům a všichni to odmítli. Jenomže ta Bratislava je daleko, tam takový ten smutek po Karlu Högerovi asi nebyl tak velký a když to nabídli panu Chudíkovi, tak to okamžitě s radostí přijal a myslím, že to byla velice dobrá volba, protože on přijel, úplně bez sentimentu přišel do šatny, řekl nějaký vtip a tak a najednou ty slzy začaly vysychat, najednou se všichni přizpůsobovali jemu a on do toho přinesl novou sílu.

Moderátor (Jana Klusáková): Býval by byl pan Höger asi úplně jiný primář Sova, viďte?

Host (Zdeňka Procházková): Úplně jiný, úplně jiný. Karel by nebyl býval takový laskavý a takov.

Moderátor (Jana Klusáková): Až pohádkový dědeček.

Host (Zdeňka Procházková): Tak.

Moderátor (Jana Klusáková): V kapitole Prázdniny s kolegy píšete. S Högerem jsem se dostala do společnosti velkých umělců, vzpomínám si například na Lopud, malebný ostrůvek u Dubrovníku, kde jsme chodili přes kopec na krásnou písečnou, takřka opuštěnou pláž, u níž se kdysi utopil Viktor Dyk. Však tam má taky na nejvyšším místě hezký pomník. Tam mi dávala Olga Scheinpflugová rady do života. Naučila mne nebát se na sebe všechno říct, stát za svými činy i za svým věkem. Jakmile si poprvé ubereš, byť jen jeden den, jsi stará. No, já vám řeknu, teď si dovedu představit leckterou dámu, jak vrtí hlavou, protože ubírá si kdekdo.

Host (Zdeňka Procházková): Já ne, nikdy.

Moderátor (Jana Klusáková): Ubírají si už i pánové, už i pánové.

Host (Zdeňka Procházková): To je pravda.

Moderátor (Jana Klusáková): V té své skvělé knížce, paní Procházková, se svěřujete, jak moc vás několikrát v životě poškodily pomluvy, jak moc vám ublížily. Cituji. Teprve po mém odchodu z Městských divadel pražských v roce 68 jsem se dozvěděla, že se o mě mluví jako o konfidentce, že prý udávám lidi. Já, která byla vždycky hrdá na to, že jsem si udržela čistý štít. Vím, že dráždím mnohé tím, že jsem příliš otevřená, že nazývám věci pravými jmény. Kdo o mě začal ty pomluvy rozšiřovat vlastně vím, byl to jeden kolega, před rokem 68 komunista až půdu, který si chtěl vyprat špinavé prádlo. Jako mýdlo jsem mu posloužila já. K němu se připojil pan principál a pomalu i jiní. To vím od těch, kteří se nepřipojili a dopisy mne informovali, co se v Praze děje. Pomluva je hrozná věc, zvlášť, když člověk nemůže prokázat opak a jedná se o tak závažnou záležitost a tak dále. Prosím vás, proč vás takhle hnusně pomlouvali?

Host (Zdeňka Procházková): Já nevím, jak to vzniklo, já skutečně nevím, já jsem opravdu tedy člověk, který nikomu nepochlebuje, naopak vždycky říká svůj názor tak, jak je a opravdu tím asi lidi trošku dráždím a pak tam byly takové soukromé vztahy. Já vím, že dneska to v mých letech zní směšně, když to říkám, ale pravda je ta, že tam byli někteří pánové, kteří o mě velice, velice stáli a já jsem nedovedla takzvaně diplomaticky odmítnout, jak vždycky říkala doktorka Eva Soukupová. Ta říkala kladně odmítnout, tak já jsem tohle nedovedla a jak říkám, muži jsou někdy velice mimózovití a berou to člověku za zlé a zvlášť když je to někdo, kdo může ovlivnit ten váš život umělecký.

Moderátor (Jana Klusáková): A tím hostem je herečka Zdeňka Procházková, ročník 1926, hrdě to řeknu, vy se s tím netajíte.

Host (Zdeňka Procházková): Ano, ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Byly ve vašem životě okamžiky, paní Procházková, kdy jste zalitovala, že jste herečkou?

Host (Zdeňka Procházková): To bych musela, vzpomínám, myslím, že ne. Myslím, že ne, že nebyly i v takových těch dnech úzkosti a tak člověk si pořád myslí, že to zase pude nahoru, jak celý život jde nahoru a dolů.

Moderátor (Jana Klusáková): A kdybyste bývala byla přišla, nedej Pánbůh třeba o hlas, čím byste se mohla živit?

Host (Zdeňka Procházková): Režisérkou bych byla. Zůstala bych u divadla. Já jsem také režírovala, ty režie mě dělaly velkou radost, musím říct.

Moderátor (Jana Klusáková): V roce 69 se vám podařilo získat smlouvu, legalizovanou Pragokoncertem. Od té doby jste hrála víc už v Německu a v Rakousku než doma. Vaše premiéry tam provázela řada příznivých kritik, diváci i vedení divadel vás měli rádi a doma ani muk. Trápilo vás to?

Host (Zdeňka Procházková): No, to je pravda, i když musím říct, že na začátku byly otišťovány různé kritiky a různé recenze z těch německých novin a já nevím, no pak jsem se holt znelíbila, protože jsem si vzala Rakušana a měla jsem dvojí státní příslušnost a byla jsem příliš dlouho venku. A to se mi v životě tedy podařilo, že jsem byla vždycky tam, kde jsem neměla být, v takových těch zajímavých politických událostech, když tady byl rok 89, tak jsem byla ve Vídni, kde jsem hrála a když jsem se vrátila, no tak už všecky křesla byly obsazený a . . .

Moderátor (Jana Klusáková): A všechna herecká místa taky.

Host (Zdeňka Procházková): No jistě, no tak. To máte dneska je to těžké. Dneska jsou takové kamarily, jsou jako nedostanete se prakticky do dabingu, to je obor, který obhospodařují neustále ti samí lidé a, no a hlavně v osmdesáti už nemůžete dělat žádnou kariéru a nemůžete se nikam dostat, když jste mladá, krásná, tak se ještě ta škulinka najde, ale dneska.

Moderátor (Jana Klusáková): Pronikat je těžké a čeští herci to mají na zahraničních scénách obzvlášť těžké. Pokud jsou obsazováni, hrávají vzhledem k akcentu cizince. Ovšem to nebyl váš případ. Jak jste přišla k tak perfektní němčině?

Host (Zdeňka Procházková): K perfektní němčině jsem přišla velkou pílí, ale taky svým rodinným zázemím, protože moje babička byla Rakušanka, takže přestože jsme spolu nemluvily německy, můj dědeček totiž byl naopak zase takový Čech, písmák, takže si vzal babičku pod tou podmínkou, že se naučí česky. Ona se česky naučila, ale vždycky měla akcent, její čtyři dcery chodily do českých škol a zkrátka a dobře v rodině se mluvilo samozřejmě česky. Jenomže když tam dědeček nebyl, tak babička s dcerkami si začala šprechtit německy, já jsem to slyšela a tím pádem mám dobrou výslovnost a protože mám hudební sluch, tak si myslím, že mám skoro ve všech řečech dobrou výslovnost, no a tím způsobem jsem se potom dostala taky k německému divadlu.

Moderátor (Jana Klusáková): Dokonce jste se prý stala v roce 70 na Umělecké akademii v Düsseldorfu docentkou pro jevištní řeč.

Host (Zdeňka Procházková): Ano, to je pravda. Já jsem byla takový Pygmalion, víte. Mě tam ten ředitel té akademie viděl, protože jsem tam hrála, tak mě viděl v jedné hře a hned potom za mnou přišel a říkal, my potřebujeme docentku pro německou řeč, abyste tedy naučila budoucí herce a budoucí zpěváky tak nádherně vyslovovat, jak vyslovujete vy. No já jsem to přijala, můj muž když se to dozvěděl, když jsem mu to do Vídně telefonovala, tak říkal, to je ale chuts, . . .

Moderátor (Jana Klusáková): To je naopak, to obr kompliment. Jestlipak znáte ten smutný vtip, jak v době po roce 68 potká jednu mladou českou herečku, která se vyznačovala nepečlivou pražskou výslovností a tatínkem ve vysoké vládní funkci, tak jak ji potká kolega a říká, prý tě vzali na DAMU, co tam učíš? A ona řekla, no přece řeč, ne?

Host (Zdeňka Procházková): Ne snad jevištní řeč?

Moderátor (Jana Klusáková): V roce 73 jste pro mnichovskou televizi točila s režisérem Janem Němcem, jedním z úhlavních představitelů českého filmového zázraku, vyhnaným za normalizace z Prahy Kafkovu Proměnu. Tahle Proměna byla mnohokrát inscenována i filmována, ovšem se střídavými úspěchy, když to řeknu taktně. Ta vaše filmová verze byla zdařilá?

Host (Zdeňka Procházková): Abych vám pravdu řekla, já jsem to nikdy neviděla, ale ještě teďka se to opakovalo na Sat Drei, jak mě zase řekli mí přátelé, kteří to viděli a kterým se to nesmírně líbilo, tak mám pocit, že asi úspěšná byla.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, přeju vám to oběma, panu Němcovi i vám.

Host (Zdeňka Procházková): Děkuju.

Moderátor (Jana Klusáková): A na závěr trochu humoru, i když nepříliš veselého. Listuju na stránku 142. S mou pamětí je to čím dál horší, nejdřív mi vypadávala jenom jména, dnes už celá dění, kde je ta doba, kdy jsem se vracela tam, kde mě něco napadlo, ale nedonesla jsem to v hlavě na určené místo. Stačilo se vrátit a motorek naskočil znovu, dnes už nenaskočí. Nemohu zachytit své myšlenky, proletí mi hlavou a jsou pryč. I ty nejdůležitější. Ztrácím stabilitu, v tramvaji se bojím vstát, abych neupadla. Ztrácím orientaci. Nerozpoznávám dobře obličeje, lidé se mi pletou. Přeříkám se. Při psaní se mi ztrácejí písmena nebo píšu v přesmyčkách. To říkáte jakoby o sobě, paní Procházková?

Host (Zdeňka Procházková): Ano, to říkám o sobě a je to pravda. Ono to takhle na mě třeba není vidět, ale stává se to a velice často.

Moderátor (Jana Klusáková): To se stává kdekomu.

Host (Zdeňka Procházková): Ale kdepak. Protože já to cítím, víte, můj tatínek zemřel úplně dementní a já jsem po něm a trošku se to, já nevím, jestli toho bojím nebo nebojím, pravda je ta, že tatínek byl čistotný, nevěděl o sobě, ale byl pořád veselý, nevěděl jak se jmenuje, no a pak jednoho krásného dne zhasl a já nevím, jestli to není lepší, než třeba maminka, která se dožila 95 let a která velice živým mozkem se musela dívat na to, jak to tělo upadá, jak různé funkce už nefungují a myslím si, že to je horší.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak pojďme k něčemu veselejšímu. Vy máte narozeniny za dva dny.

Host (Zdeňka Procházková): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Bude vám 80 a vy jste si nadělila velký dárek, a totiž, řekněte to sama.

Host (Zdeňka Procházková): Ano, mám premiéru takové hry, kterou jsem, nebo hry, monologu, který jsem sama pro sebe zdramatizovala z moc hezké novely paní Podňatovské, narodila se v Paříži a patří k mexickým velikým spisovatelkám. Já jsem jednou četla její novelu, musím říct, že je to novela z dopisů, které psala Angelina Belovová, což byla zase ruská malířka, která žila 12 let s Diegem Riverou a když ji opustil, tak ona mu psala do Mexika dopisy a jsou to tedy dopisy velice láskyplné a krásné a je v nich vlastně celý její život obsažený a teďka mám druhou premiéru, právě 4.4. na mé narozeniny v Lyře Pragensis, která hraje v Divadle Inspirace, on se mě každý ptá, takže je to Malostranské náměstí číslo 13, Lichtenštejnský palác, kdy poprvé zase stojím v češtině, v mé milované češtině na českém jevišti.

Moderátor (Jana Klusáková): Vážení posluchači, velmi rádi jsme vás seznámili s herečkou Zdeňkou Procházkovou, ženou, která říká největším požehnáním je zdraví a práce.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.