Případ legionáře Aloise Vocáska

25. duben 2002
Pod kůži

Začátkem měsíce se plzeňský krajský soud zabýval případem posledního žijícího legionáře první světové války u nás. 106letý Alois Vocásek požádal o revizi procesu, v němž byl v roce 1946 odsouzen na doživotí za zločin proti státu a udavačství. Senát krajského soudu jeho žádost zamítl.

Mimořádný lidový soud odsoudil Aloise Vocáska po druhé světové válce a doživotí za členství ve fašistické organizaci Vlajka. Podle dalších obvinění udával lidi gestapu a hanobil české prezidenty. Vocásek považuje tehdejší lidový soud za zmanipulovaný.

Alois Vocásek: Byl to mimořádný soud a kdyby mi byli dokázali jedno udání, tak jsem za dvě hodiny visel. Oni mi nic nedokázali, moje svědky žádné nepřipustili, ale proti mně vzali každého. Trest mi nechali, ale dokázat mi nic nemohli.

Názory na spravedlnost poválečných soudů se různí. Doba byla sice krutá, založená na odplatě, ale soudy s kolaboranty a zrádci by nemohly bez důkazů probíhat. Podle historika Západočeské univerzity Miroslava Breitseidla byly tehdejší soudy stejné jako tehdejší doba.

Miroslav Breitseidl, historik: Lidové soudy byly mimořádným opatřením. V podstatě se podobaly soudům stanným, soudilo se v nich prakticky podle stanného práva, na základě tzv. Benešových dekretů. Ať už to byly mimořádné lidové soudy nebo národní soudy pro zvláštní provinilce.

Doživotí za pouhé členství ve Vlajce Benešovy dekrety nenařizovaly. Vysoké tresty dostávali pouze výše postavení funkcionáři. Jaká vlastně Vlajka byla?

Miroslav Breitseidl, historik: V době největší slávy měla kolem 14 000 členů. Neblaze proslula nejenom jako extremistická a protižidovská organizace, která i v době protektorátní demolovala synagogy, udávala Židy, židovské lékaře a podobně:

Alois Vocásek na Vlajku vzpomíná jinak.

Alois Vocásek: Vlajka byl vysokoškolský klub a ti nepracovali s Němci. Ti říkali - já pán, ty pán.

Státní zástupce u lidového soudu požadoval pro Vocáska trest smrti. Soud však rozhodl v souladu s Benešovými dekrety o doživotí. Po devíti letech přišla amnestie. Vocáskův advokát Lubomír Miller je přesvědčen o nutnosti rehabilitace svého klienta.

Lubomír Miller, Vocáskův advokát: Existují závažné skutečnosti a důkazy, které soud tehdy v řízení v roce 1946 nevzal v úvahu a máme za to, že by se jimi soud měl znovu zabývat.

Plzeňský krajský soud Vocáskův případ po 56 letech znovu neotevřel. V odůvodnění předseda senátu Jan Špeta uvedl, že soudu nepřísluší rozhodovat o vině či nevině, ale pouze posoudit, zda se objevily nové skutečnosti nebo svědci. V soudní síni ale nečekaně proti bývalému legionáři promluvil Jaroslav Anýž, syn muže, který s Vocáskem ve válečných letech pracoval v zaměstnání.

Jaroslav Anýž: Vy si to nedovedete nikdo představit, tu atmosféru v protektorátě. A on toho využíval a využíval jenom ke svému prospěchu.

K jeho výpovědi ale soud nepřihlížel, protože potvrdil pouze skutečnosti, které znal z doslechu od svého otce. Senátu mimo jiné řekl, že Vocásek je autorem minimálně jednoho udání, konkrétně na pana domácího Dupolda, u kterého shodou náhod bydlel člen gestapa, kterému bylo udání adresováno.

Jaroslav Anýž: On přišel domů a říká - podívejte se, co tam přišlo. A ten Steinigel, ten gestapák, to před ním roztrhal u Dupoldů v bytě a když to roztrhal, tak ty papíry dal panu Dupoldovi do ruky.ů

Kdo byl pod tím udáním?

Jaroslav Anýž: Vocásek.

Soud případ neobnovil a Vocáskův advokát podal stížnost. Rozhodovat bude tedy Vrchní soud v Praze. Alois Vocásek na své rehabilitaci trvá.

Alois Vocásek: Ano. Já mám obhájce, který říká, že pracujeme dál. Já jsem při tom.

Alois Vocásek se při svých 106 letech sítí na osmdesát. Přežil své tři manželky a jak mi potvrdil jeho prapravnuk Štěpán Kroc, v 99 letech se s radostí oženil se čtvrtou.

Štěpán Kroc: Před sedmi nebo před osmi lety se ještě oženil. O třicet let mladší si bral.

Je posledním žijícím legionářem první světové války, kterého však Legionářská obec vyloučila ze svých řad. Podle jednatele Československého svazu bojovníků za svobodu Václava Zíky z Chrástu Alois Vocásek požádal o členství. Proti jeho přijetí se však postavila většina členů.

Václav Zíka, Československý svaz bojovníků za svobodu: Pan Vocásek zažádal o členství v základní organizaci v Chrástu, ale pro jeho špatnou minulost nebyl přijat.

Názory na to, zda někomu za války Alois Vocásek uškodil, se u pamětníků v Chrástu, kde za okupace žil, liší. Někteří na něj vzpomínají jako na pracovitého svérázného člověka, jiní jako na prospěcháře a udavače.

Pamětníci z Chrástu: Za okupace byl členem Vlajky a udával lidi. Já na něj vzpomínám dobře, vůbec na tu rodinu.

Vocáskův dlouhý věk a životní osudy zobrazují povahu celého dvacátého století. V jedné etapě svého života byl hrdinou první světové války a po druhé světové válce zase nepřítelem národa. Vrchní soud čeká nelehké rozhodnutí, zda má či nemá Alois Vocásek právo na rehabilitaci.

Přepisy pořadů zajišťuje Česká informační agentura . Texty neprochází korekturou.

autor: Karel Vovesný
Spustit audio

Více z pořadu