Rozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor:
Gratulujeme k ceně Zlatý Giraldillo z festivalu v Seville. Prý byly ve Španělsku z vaší časosběrné metody paf.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, tak paf, to nevím, ale samozřejmě je hrozně příjemný, když takový ryze český příběh funguje i jinde a co jsem tam si povídala s diváky i s porotci, tak říkali, že to je universal, universal, tak ...

Vladimír KROC, moderátor:
To se ještě možná ukáže, ale o tom bude řeč. Helena Třeštíková se narodila 22. června 1949 v Praze. Vystudovala režii dokumentárního filmu na FAMU. Nejprve tři roky působila jako dramaturgyně, později začala se věnovat režii, vlastně už točila během té působnosti dramaturgyně. Natočila více než padesát dokumentárních filmů nejrůznějších metráží většinou s tematikou mezilidských vztahů a různých sociálních problémů. Postupem času se specializovala na metodu takzvaného sběrného natáčení, sledování lidských osudů v delším časovém úseku. Kdo by neznal její šestidílný cyklus Manželské etudy.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
V roce 1991 spoluzaložila nadaci Film a sociologie, který má za cíl poskytnout nový pohled na společnost po velkých politických změnách. S manželem, publicistou Michaelem Třeštíkem, založila nadaci Člověk a čas a ta se má zase specializovat na časosběrné projekty. Helena Třeštíková byla historicky nejkratší dobu sloužící ministryní kultury, ale jak nám ještě před vysíláním sama řekla, v Guinnessově knize rekordů její jméno zapsáno nebude, protože je ještě snad nějaký ministr, který sloužil mnohem kratší dobu, a Helena Třeštíková je matkou dvou dospělých dětí.

Vladimír KROC, moderátor:
Je pravda, že jste se s manželem seznámila při natáčení v restauraci?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Je to tak a to seznámení vůbec nebylo příjemný, protože on mně vlastně vynadal, protože to byla jeho kultovní hospoda U Glaubiců a ...

Vladimír KROC, moderátor:
On tam byl zkrátka štamgastem?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
On tam byl štamgastem a my jsme tam přišli něco točit a podle názoru jeho a ještě několika jeho tam kamarádů jsme se chovali nějak divně a prostě vůbec v kamera v hospodě a tak, tak to se jim nelíbilo, tak jako přišli si to s náma vyříkat. A já jsem byla taková trochu vyděšená a říkala jsem: "Tak my to tady jenom rychle doděláme a já bych si teda dovolila pak vám to vysvětlit." Tak to vzniklo.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Kam vás pak ...

Vladimír KROC, moderátor:
A vysvětlujete si to dodnes?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Vysvětlujem si to dodnes. Ale fakt je, že on, ne, že by byl nějakej velkej příznivec filmařů, to není dodneška.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
A kam vás potom pozval na skleničku, taky ke Glaubicům?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Jako no to bylo několik Glaubicovy hvězdičky.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Zamýšlela jste se někdy nad tím, jak by vyzněl sběrný dokument, který by mapoval vaši manželskou etudu?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, tak já obecně se domnívám, že každý lidský život je zajímavý a že úplně o každém člověku by se dal udělat strašně zajímavej dokument, ale připouštím, že některý ty příběhy jsou zajímavější a některý jsou méně zajímavé a myslím si, že ten můj by asi patřil k méně zajímavým, protože fakt je, že takových těch nějakých dramatických momentů, které ten příběh jaksi dělají dramatickým, tak musím říct naštěstí v našem životě tolik nebylo, ale tak jistě by se dalo najít témata, který v tom průběhu času by asi nějak zazněly.

Vladimír KROC, moderátor:
Tak, kdyby nešlo o manželství, tak možná takových patnáct dní, které otřásly Helenou Třeštíkovou, ty se datují někdy k lednu, a k tomu se asi ještě dostaneme k tomu odkročení na ministerstvu kultury. Pojďme si povídat o tom, jestli si vzpomenete, kdy se vylíhl ten nápad, který vám posléze přinesl úspěch ba slávu?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Manželské etudy, ono to vzniklo ...

Vladimír KROC, moderátor:
Spíš myslím, promiňte, že vám skáču do řeči, časosběrnou metodu.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Časosběrná metoda. No, já jsem k tomu inklinovala vlastně odjakživa, ale to uvědomění si téhle metody přišlo až s těmi Manželskými etudami, a to bylo někdy v roce 1980 a celé to vzniklo tak, že do krátkého filmu přišel psychiatr, doktor Titrich, který byl kamarád pana ředitele krátkého filmu, a vnuknul mu takovou myšlenku, že je veliký problém, že příliš mnoho mladých lidí se rozvádí a že oni jako vědci na to na sledování takovýhle problémů mají své longitudinální metody a sledujou nějaký lidi delší dobu a že by se to dalo zkusit i ve filmu a že by se tím třeba zjistilo, proč se takhle moc lidí rozvádí a že by bylo zajímaví začít ale ne u rozvodu, ale u svatby a sledovat ty lidi pět let tehdy. A já už jsem v té době měla takovou tendenci, že jsem točila takový vlastně neuvědomělý časosběrný portrét takovýho dítěte, který jsem natočila, jak se narodilo, tak jsem v tom pokračovala, ten pan ředitel to věděl, a tak mu nějak řekl: "Já tu mám takovou šílenou ženu, která by do toho asi šla." A tak to nějak vzniklo a já jsem do toho šla a v tu dobu jsem si uvědomila, že to je přesně ono, co vlastně chci. Tam se to nějak sklapla a pak jsem začala už tak o tom přemýšlet a už jsem i o tom hodně mluvila. Snažila jsem se vlastně udělat si takovou image toho člověka, který se zabývá tímhle způsobem.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Vy už jste to řekla v úvodu, Španělé si pochvalovali váš celovečerní dokument Marcela s tím, že říkali, že je universální. Ale přesto, překvapilo vás, že Marcela po úspěchu na Finále v Plzni, kde získala Zlatého ledňáčka, oslovila taky porotu v Seville?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, překvapilo, to byl úžasnej zážitek. Já jsem se to dozvěděla malinko v předstihu a dozvěděla jsem se to tak, že to musím tajit. Tak to bylo hrozně těžký ...

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Udržet to.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
... udržet to, kdy se dozvíte nějakou výbušně radostnou zprávu.

Vladimír KROC, moderátor:
Mám radost, ale neřeknu proč.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
To není zase tak často a teď jako se máte chovat normálně, no, tak já jsem ..., to víte, že jsem hned nějakou sklenku jsem do sebe hodila a teď tak jako, no, je to radostný, je to příjemný, musí člověk si to taky jednou užít, že jo, není to zase tak často.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
A ten příběh začal někde na matrice v roce 1980, jak už jste říkala. Je to sedmadvacet let, dlouhá doba. Vzpomínáte si ještě na okolnosti vašeho seznámení s Marcelou?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, to bylo strašně dobrodružný, protože my jsme ten projekt, že jo, tak, jak byl stanoven, že se teda bude realizovat v tom Krátkém filmu, se zjistilo, že jediná možnost, kde je možný najít lidi, který se chystají na svatbu, je matrika. Tam jsme tak čekali a tam chodili různý lidi a my podle určitých kritérií jako, aby byli v určitém věku osmnáct až dvacet čtyři a první sňatek a tak dále, tak jsme oslovovali ty uchazeče tam a tam paní matrikářka vždycky dala tip podle toho, co vyčetla z papírů, že by ti by se mohli chodit. A tak jsme jim říkali, že máme tuhle tu ideu s nima pět let natáčet. No, to byla doba, kdy absolutně neexistovalo něco, jako dneska jsou různé reality show a jako objevit se v televizi už dneska není tak zvláštní, ale tehdy to byl takový zážitek asi jako kdyby přistáli někde mimozemšťani a chtěli jim udělat cestu na Mars, prostě něco neuvěřitelně divnýho. A tak jsme se s těmi lidma setkávali a vůbec jsme nevěděli, jako co jsou zač a jak se ty jejich životy budou vyvíjet. A jednou z těch dvojicí teda byla Marcela a její nastávající muž Jiří. A my jsme je vlastně ty lidi, kteří řekli, že ano, tak ze začátku jsme se domlouvali s každým, a pak jsme to jenom ještě jaksi dovybírali podle nějakých sociálních aspektů, aby ty lidi byli trošičku rozrůzněně, třeba rozrůzněni vzděláním a tak, ale jinak jsme o nich nevěděli vůbec nic. Takže to bylo totální dobrodružství od začátku a musím říct, že je to celejch těch sedmadvacet let.

Vladimír KROC, moderátor:
Kdy jste se rozhodla rozšířit a nově zpracovat dokument právě o Marcele?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Tak poté, co byly odvysílány Manželské etudy, tak mělo to poměrně ohlas a u příběhu Marcely se udála taková nečekaná věc, že se strašně moc diváků do toho příběhu nějak zapojilo a my jsme to tehdy jaksi definovali, že diváci byli nespokojeni s tím, jak osud a život napsal ten příběh a že se rozhodli do toho aktivně vstoupit a změnit to. A začali Marcele posílat nějaký peníze a dopisy a telefonovat. To je vlastně takovej ohromně zajímavej vstup diváků do toho příběhu. A mě tehdy napadlo, že vlastně by to bylo možná zajímavý ještě sledovat dál, jak to je jinak s Marcelou, co to s ní udělá, co to vůbec s jejím životem udělá. A ona byla velmi ochotná a tak jsem se domluvila s producentskou společností Negativ, kteří se rozhodli, že se mnou do toho půjdou, protože jsme si říkali, že bychom to zkusili teď dát do kin, a to už by bylo teda zcela nad mé síly a Česká televize v tomhle tom jaksi příliš aktivní není, protože to ani není jejím úkolem, že jo, ty kina, to je jako jiná oblast. Takže jsme se dohodli a od tý doby teda s Negativem spolupracujem a už máme v plánu nějaký další projekty. A hlavně, a to bych řekla, že je strašně důležitý, že to, že se dokumenty dneska dostávají do kin, je takový trend doby nový.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
A je to dobře?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Já myslím, že jo, ale určitě to nejsou trháky, jako když byla Marcela nasazená zhruba v době jako Vratné lahve, tak občas se mě ptal někdo: "Tak, jak, kolik chodí lidí a tak?" A já jsem říkala: "No, to víte, jsme Vratným lahvím v patách," ale nebylo to tak úplně.

Vladimír KROC, moderátor:
Film teď uvidí diváci v Denveru ve Spojených státech, v italském Terstu, ale také v Kerale. Nemáte strach, že už je to hodně jiná kultura, anebo čekáte, že vám vaši Indové porozumějí?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, to bude samozřejmě velmi zajímavé, jak zareagují Indové. Ale mám jednu zkušenost, byla jsem už v Indii, promítala jsem tam nějaký svoje filmy, a Indové velmi překvapivě živě reagovali na film o narkomance Katce, který jsem tam promítala, což mě překvapilo, protože se mi zdálo, že maj tolik svých problémů jiných, že tohle to je nechytí, a chytilo.

Vladimír KROC, moderátor:
Tak, jak slyšíme, Helena Třeštíková je optimistkou. My si budeme povídat i po písničce.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, to se vám vůbec nezdá. V pořadu Dva na jednoho si povídáme dneska s režisérkou, dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou. Já jsem se vás teď o písničce ptala, co jste dostala spolu v Seville, předpokládám, za film Marcela, předpokládám, že to byl nějaký diplom, nějaká pěkná soška.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Přesně předpokládáte správně. Diplom byl, soška ...

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
A co peníze?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
... je hezká, trošku těžko transportovatelná, ale přežila to. A to je ten Zlatý Giraldillo, to je ta soška. A peníze, to je strašně zajímavý, třicet tisíc euro získal distributor filmu, který ten film Marcela bude distribuovat po Španělsku. A takhle oni tam měli dotovaný všechny ty ceny, že vlastně režiséři, producenti nic, ale distributoři, a to je dobrej nápad, protože takhle se ty filmy opravdu dostanou k divákům, tak to jsem ..., byla jsem z toho hrozně překvapená, ale vlastně příjemně.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Tak tip pro naše distributory.

Vladimír KROC, moderátor:
Teď chystáte ...

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Pro ty organizátory.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Pro ty, kteří udílejí ceny.

Vladimír KROC, moderátor:
Organizátoři soutěží. Vy chystáte další dokument, zase by to mělo být i pro kina opět Třeštíkovou v toku času, má název René český Villon. Co o tom můžete prozradit?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Tak nevím, jestli ten název bude definitivní, ale ...

Vladimír KROC, moderátor:
Je pracovní?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Je pracovní a je to příběh muže jménem René, s kterým jsem se setkala, když mu bylo osmnáct let a byl ve vězení pro mladistvé, to byl takový projekt o mladistvých vězních, dneska je mu šestatřicet, takže jsme točili osmnáct let. A je to příběh člověka, který tedy se ocitl takhle na začátku života v takový dost nevýhodný životní situaci, a cílem toho filmu je sledovat a toho člověka, jeho život, jeho další kroky a snažit se pochopit mentalitu někoho, kdo jako teda René, to můžu říct, trošku definuje sám sebe.

Vladimír KROC, moderátor:
Sama jste se stala Reného obětí. Jak se to přihodilo?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
To bylo, my jsme ten film vlastně začli v tom roce 89 a v roce 92 měl být dokončen, to bylo tehdy, to měl být takový projekt asi na tři, čtyři roky sledování. A těsně před dokončením toho filmu, kdy už jsme ho měli střižený, tak já jsem byla nějak na měsíc na nějakým, na nějaký stáži v Berlíně a můj muž tehdy byl sám doma s malýma dětma a asi po dvou dnech mi volal, byli jsme vykradený úplně totálně. A pak, když jsem se vrátila, tak přišel dopis do Reného, kde teda vysvětlil, že to byl on a já jsem tehdy měla hrozně blbej pocit vůči teda tomu mýmu muži, kterej to všecko jako odskákal ty následky toho a mě by to vůbec nenapadlo, že by to mohl být ten René.

Vladimír KROC, moderátor:
A cože vám napsal ten dopis, proč se přiznal?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, to je právě taky strašně zajímavý. A vlastně celý, celou tu další etapu toho našeho setkávání se to řeší, že on to různě jako mi v těch dopisech psal takovou: "Proč jsem to vlastně udělal? Chtěl jsem bejt zajímavej? Chtěl jsem, aby jsi neztratila o mě zájem." A je to strašně zajímavý. Je to prostě hrozně nezvyklý způsob uvažování. A můj muž tedy správně, když jsem mu to svěřila, že to tedy byl René s takovým jako blbým pocitem, tak řekl: "Máš výbornou pointu filmu," že jsme to tam dali na konec toho filmu. Fakt je, že to teda zatím na všechny diváky, kdekoliv se to kdy promítalo velmi dobře zafungovalo tahle ta pointa a my jsme teda potom, já jsem si říkala, ten René stojí za to, protože on je velmi chytrej, on skvěle píše a začal ve vězení psát literaturu a já jsem se pokusila jako nějak trošku mu pomoct a vyšly mu dvě knihy v průběhu teda tý doby. Takže je tam i tenhle ten moment se tam reflektuje, ta jeho literární tvorba, ale zároveň ...

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Proto český Villon?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Ano, proto český Villon. A myslím, že to je fakt zajímavý, co píše. A je to velmi upřímná reflexe člověka s takto zajímavým životním osudem, protože ten osud jako je opravdu osciluje stále svoboda vězení, svoboda vězení.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Neobáváte se toho, že když toho člověka líp poznáte, budete mít tendenci jeho delikvenci omlouvat?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, to je samozřejmě dobrá poznámka, protože možná, že jsem někdy tuhle tendenci trochu měla, ale on mě z toho zase vždycky vyvedl různými svými činy. Tak myslím, že ten film bude, doufám, že v něm bude taková ta ambivalence toho, že někoho zároveň litujete a zároveň na něj máte vztek. Vždycky mně připadá, že je strašně zajímavý, když příběhy jsou mnohoznačný, když ta figura není taková jakoby černobílá a to teda pevně doufám, že to takhle nějak by měl ten film dopadnout.

Vladimír KROC, moderátor:
Je stále mnoho lidí, kteří věří, že filmový dokument zvěstuje pravdu, že je objektivní, to ale není možné?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
To myslím, že absolutně není možný, že vždycky jakýkoliv záznam je subjektivní už jenom tím, že ho nějakým způsobem stříháte, něco do toho filmu dáte, něco vynecháte. Ale jinak obecně by se dalo říct, že takhle ta subjektivnost dokumentů má mnoho škál, že jo. Já jsem, patřím spíš k těm, co se snaží zasahovat co nejméně a spíš být pozorovatelem. Mnoho mých kolegů je naopak těch, co aktivně ten děj před kamerou nějak jaksi ovlivňují a posouvají. A to je právě hezký na tom českým dokumentu, že máme hrozně moc takových cest a škol a možností.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Sama nikoho neovlivňujete, jak říkáte, ale je možné, že by vás některá z těch osobností, se kterými točíte, nebo respektive setkání s ní výrazně ovlivnilo?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Myslím, že určitě, že kdybych se nevydala tady touhle tou cestou profese filmové dokumentaristky a zůstala výtvarnicí, jak si přáli moji rodiče, což jsem původně studovala, že bych byla asi jinej člověk, protože každý tohle setkávání vás nějakým způsobem přiměje přemýšlet o určitých věcech, je to spousta impulsů. A pak si to nějak zpracováváte. A ty osobnosti, s kterýma jsem se setkala, byly velmi různorodý, že jo, od takových jako typů jako zloděj René po lidi typu, já nevím, Pavel Tigrid. Takže ta škála společenská je velmi široká a ty zážitky jsou úžasný, je to úžasná profese.

Vladimír KROC, moderátor:
Promiňte, že se k tomu ještě vracíme, ale už jsme o tom mluvili v úvodu, začátkem roku jste byla několik dní ministryní kultury. Opravdu vám k rezignaci tehdy stačil politický tlak na obsazení místa náměstka? Ono všeobecně se přece má za to, že jsou to politické figury.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Ono no tak o tý věci by se dalo mluvit strašně rozsáhle a pokud se pokusím to říct stručně, tak celá ta věc byla taková, že já jsem k té pozici byla vyzvána ve chvíli, kdy jsem nic takovýho neplánovala, nijak jsem se o to aktivně nezajímala a neusilovala, bylo to naprosto překvapivé, a to moje ano vycházelo asi zhruba z toho, že jsem předtím stále usilovala o nějaký vylepšení v oblasti kultury, v oblasti kinematografie, psala jsem různý články, byla jsem členem různých takových těch lobbyistických skupin filmařských a podobně a teď najednou vám někdo nabídne možnost, že byste to mohl opravdu, opravdu aktivně ovlivňovat a pomáhat. Takže v tom byl určitý idealismus a taková jako chuť. Tak, pokud tato šance nebo tato výzva přichází, tak vlastně asi bych neměla teda to nezkusit. A já jsem předem upozorňovala, že jsem, mám své limity a že jsem asi ne úplně v této oblasti zkušená nebo vůbec ne, ale přesto lidovci tvrdili, že jim to nevadí, že ano. Takže jsem teda do toho šla, to asi je třeba vysvětlit tu motivaci. A potom tam nastalo několik takových konfliktů, které zase velmi zjednodušeně a stručně jsem si to vyhodnotila tak, že bych vlastně v té pozici byla nucená přihlížet určitým postupům, se kterými jsem absolutně nesouhlasila, a snažila jsem se proti tomu bránit. Chvíli to vypadalo, že ten boj jaksi vyhráváme, že se to podaří. A potom vlastně jsem pochopila, že asi ten boj je prohraný a že tam prostě určité lobbyistické skupiny prostě budou a že tím, že bych tam setrvávala i já, tak bych vlastně jaksi přikrývala věci, který, který prostě nechci, nechci to dělat, nechci být s tímto spojována, a tak jsem si řekla rychle pryč.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Stále učíte, když se teďka vzdálím od politiky. Co přivádí současné studenty k dokumentu?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Tak mám pocit, že dokument celkem je disciplína teď atraktivní oproti dobám, kdy to byla taková trošku politická služka v těch socialistických dobách, kdy se moc pravdivý dokumenty opravdu dělat nedaly, tak teď má větší šance. A myslím, že k nám chodí studenti, kteří chtějí autorské dokumenty, výrazné osobnosti a ne všem se to pak podaří, ale myslím si, že máme dost úspěšných absolventů.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
A šlape už někdo vaší cestou, sbírá čas jako Helena Třeštíková? Je to hodně práce s efektem, který se dostaví kdo ví kdy.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Jasně, několik lidí tam je v těch začátečních etapách, ale mají tu chuť a mají ty tendence.

Vladimír KROC, moderátor:
Technologie se zběsile vyvíjejí. Co to znamená pro váš žánr, kterému se věnujete?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, tak já zatím jsem vyzkoušela všechny technologie, které byly k dispozici, třicet pět milimetrů, šestnáct milimetrů, všechny typy, teda potom videonatáčení a pro můj typ natáčení video, které přináší dostatek materiálu, je výhodné, i když uznávám, že obrazové kvality tím poněkud tedy pokulhávají, ale pro mě ta možnost točit bez časového, bez omezení tím materiálem, je pořád ještě natolik výhodná, že to vnímán jako výhodu, ale musí se člověk naučit pracovat s množstvím materiálu, neztratit se v tom, nějak ho zhodnocovat.

Vladimír KROC, moderátor:
Myslel jsem to spíš tak, jestli třeba nebude doba, kdy bude nějaký čip, já nevím, v prstýnku a budete mít čtyřiadvacetihodinový dokument přímo z rodiny, ale to jsou ty reality show, to je možná jiný žánr zase.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
To jo, ale pořád tam bude muset bejt ten autorskej vklad, to bude furt stejný, ať budou technologie jakýkoliv.

Vladimír KROC, moderátor:
Rozmýšlíte teď nějaký nový projekt?

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
No, já mám dalších několik sběrných projektů, už budu dělat asi jenom sběrný projekty, jeden z nich je pokračování příběhu narkomanky Katky, kterou jsme točili kdysi před časem. A pak je to pokračování příběhu muže, kterýmu je dnes třiatřicet a před těma třiatřiceti lety se narodil ve filmu, teda on se narodil, teda jako ne ve filmu, ale my jsme u toho byli, a tak sledujem, co je s ním dál.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Hostem čtyřiačtyřicátého letošního vydání pořadu Dva na jednoho byla režisérka Helena Třeštíková. Děkujeme, že jste si na nás udělala čas.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Děkuji za pozvání.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Mějte se hezky. Na shledanou.

Helena TŘEŠTÍKOVÁ, dokumentaristka, režisérka:
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu vám přejí Naděžda Hávová a Vladimír Kroc. Na shledanou.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Dobrý den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON I.T., s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.