Psycholog Slavomil Hubálek

Host (Slavomil Hubálek): Já myslím, že ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Slyšíme ze všech stran, že když se někdo uchází o zodpovědnou a dobře placenou funkci, musí jednak vyplnit záludný dotazník, ale především absolvovat psychologický test. Co a jak se takovým testem zkoumá?

Host (Slavomil Hubálek): V první řadě se zkoumá struktura osobnosti toho kandidáta. V praxi to vypadá tak, že na jednu pozici se dnes hlásí tak třicet lidí. A naším úkolem je v podstatě z toho souboru třiceti vybrat tři nebo pět nejlepších. A k tomu slouží to, čemu říkáme komplexní psychologické vyšetření. To znamená zejména psychologické vyšetření osobnosti, výkonnosti, postojů a také inteligence.

Moderátor (Jana Klusáková): Říkáte struktura osobnosti, zkoumání osobnosti. Co to vlastně je ta osobnost?

Host (Slavomil Hubálek): Osobnost je to, jak psychologové vnímají jednoho konkrétního, individuálního člověka. To znamená, ta neopakovatelná struktura každého z nás.

Moderátor (Jana Klusáková): Co všechno se tam vejde?

Host (Slavomil Hubálek): Třeba že lidi dělíme na extroverty a introverty, zkoumáme stabilitu té osobnosti. V tom moderním pojetí mluvíme o tom, jak je ta osobnost diferencovaná. Prostě jak je košatá. A jak je dobře integrovaná. To znamená, jak dobře drží pohromadě. To znamená jakou má frustrační toleranci, jakou vydrží zátěž, jak se chová v situaci, která je životně náročná, jak reaguje na nejrůznější strázně života tak, jak je život přináší.

Moderátor (Jana Klusáková): Když, jako psycholog, uchazeče Y do funkce doporučíte, pane doktore, a on se v ní potom neosvědčí. Nesete za svoje rozhodnutí nějakou odpovědnost?

Host (Slavomil Hubálek): Ano, neseme. Podle toho, jak máme postavenou smlouvu, tři nebo šest měsíců zodpovědnost za to, jak se ten uchazeč ve funkci osvědčí. A když se neosvědčí, tak jsme povinni provést to výběrové řízení zdarma znovu.

Moderátor (Jana Klusáková): V osvědčeném sborníku Kdo je kdo o vás mimo jiné čtu, že jste jméno Slavomil zdědil po tatínkovi.

Host (Slavomil Hubálek): A také po dědečkovi.

Moderátor (Jana Klusáková): Se svou první a dosud jedinou ženou máte dvě dcery. A také se tam dočítáme, že jste ředitelem poradenské firmy. Komu a co radíte?

Host (Slavomil Hubálek): Hlavním smyslem naší práce je výběr pracovníků pro nejrůznější firmy. To znamená psychologické vyšetření velkého množství uchazečů. Pro řadu firem pořádáme nejrůznější kurzy a školení. A mimo to já jsem ještě soudní znalec, takže vlastně mimo činnost té firmy vyšetřuji eště relativně dost velké množství lidí, kteří překročili zákon.

Moderátor (Jana Klusáková): O tom tady ještě bude řeč. Existuje něco, pane doktore Hubálku, jako talent pro psychologii?

Host (Slavomil Hubálek): Myslím si, že ano. Myslím si, že tak jako někteří lidé mají hudební sluch, tak někteří psychologové jsou dobří v diagnostice a někteří se tomu vlastně vyhýbají a moc je to nebaví. A nechtějí to dělat. A zabývají se třeba psychoterapií. Myslím si, že aby člověk byl dobrým diagnostikem, tak ho to musí bavit. A musí v každém novém člověku vidět skutečně něco neopakovatelného. A musí ho zajímat způsob myšlení, chování, prožívání toho druhého. A není to jenom o rozumu, je to také hodně o empatickém vcítění se do toho druhého a do takové určité pokory přijmou toho druhé, i když je úplně jiný a třeba odlišný, než jsem já.

Moderátor (Jana Klusáková): Co je při vaší práci důležitější? Oplývat takovým přirozeným talentem nebo ovládat moderní psycho-diagnostické metody, různé ty Roršachovy testy? To koukáte, já se učila. Tedy různé ty Roršachovy testy a tak dále.

Host (Slavomil Hubálek): Víte, psychologie je pokus o vědu. Tam člověk musí být velmi opatrný. Já jsem přesvědčen, že máme přesně měřit to, co změřit jde. To znamená třeba osmkrát sedm je padesát šest a zkrátka o tom, jestli je to víc nebo míň, se nediskutuje. Ale někde je to víc umění, než věda. Tak jako třeba v Roršachově testu, který zmiňujete. A tam potom je to také o vlastně tvořivosti toho psychologa v tom, co dovede z toho protokolu vyčíst.

Moderátor (Jana Klusáková): Promluvme o tom, jak moc chutná moc. Nebo-li o opojnosti moci. Ze zkušenosti to známe snad všichni. Někdo pracuje jako účetní a je docela normální, pak z něj udělají vedoucího účtárny a přes noc se z něj stane jiný člověk. Proč?

Host (Slavomil Hubálek): Je to tak, někoho moc změní v tyrana, někoho moc změní v naprosto nesnesitelného agresivního jedince.

Moderátor (Jana Klusáková): A může někoho moc také vylepšit?

Host (Slavomil Hubálek): Myslím si, že ano. Že někteří lidé, moudří lidé, si uvědomí potom, že vlastně například na úrovni firmy je ze všeho nejdůležitější, aby s ním lidi pracovali rádi. A chová se tak, že vlastně všechny ty své mocenské choutky, ve smyslu agresivity nebo arogance, potlačí a vytvoří pro ty lidi velmi příznivé pracovní prostředí. A nakonec z toho velmi profituje. Kdo to nepochopí, tak se dřív nebo pozdějc bude setkávat s tím, že s ním nikdo nechce pracovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale já jsem se vás zeptala, a vy se tomu tak trochu vyhýbáte, proč ta moc ty lidi mění, většinou tedy k jejich neprospěchu a tudíž i k neprospěchu jejich okolí?

Host (Slavomil Hubálek): Moc nám dává prostor pro ventilaci agresivity. A řada lidí nenajde hranice v tom, aby svoji agresivitu uhlídali.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže to, co jsem si nemohla dovolit jako účetní, dovolím si jako hlavní účetní.

Host (Slavomil Hubálek): Přesně nebo jako ředitel. Nebo jako politik nebo jako policista, který místo aby sloužil, uvolní svoji agresi tím, že si bouchne.

Moderátor (Jana Klusáková): A což teprve, když ve vysoké, neřkuli nejvyšší funkci, setrváváte měsíce, popřípadě roky. Mají tihlenti lidé, v těch vysokých funkcích, své psychology?

Host (Slavomil Hubálek): Myslím si, že někteří mají, ale většinou nemají. Já vím o některých, kteří se občas jdou s někým poradit, vlastně tím dávají najevo, že vidí meze své role. Ale jsou určitě lidé, kteří se opijí mocí a mají pocit, že nikoho jiného než pochlebníky kolem sebe nepotřebují. Ti jsou myslím pro nás pro všechny nebezpeční. A jsou nebezpeční zejména pro sebe, protože jejich konec může být velmi tristní a destruktivní.

Moderátor (Jana Klusáková): Pro koho?

Host (Slavomil Hubálek): Pro ty, kteří neodhadnou meze své mocenské role.

Moderátor (Jana Klusáková): Jenomže oni neporoučejí jenom sami sobě. Na nich jsou závislí mnozí ostatní a někdy dokonce i národ, takže oni jsou nebezpeční nejenom samo sobě, ale i tomu okolí, ne?

Host (Slavomil Hubálek): Bezesporu, když se podíváte na osud Saddáma Husajna, tak si můžete modelovat to, kam může dospět diktátor, kam může dospět člověk, který nezvládl situaci, kdy měl téměř absolutní moc.

Moderátor (Jana Klusáková): Moc je jako droga a to vysoce návyková. To jsou vaše slova. A co když člověk o moc přijde? Co potom?

Host (Slavomil Hubálek): Tak někteří to zvládnout, stanou se například spokojenými důchodci nebo vědeckými pracovníky. Nebo cestovateli.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale jsou příklady, že to odstůňou a někdy to i nepřežijí.

Host (Slavomil Hubálek): A jsou i příklady, kdy ti lidé skončí velmi smutně, zahořkle, protože nepochopili, že vlastně třeba v demokratické společnosti je to vždycky jenom na chvíli.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme doktora Slavomila Hubálka, soudního znalce z oboru psychologie. Čím konkrétně se takový soudní znalec zabývá?

Host (Slavomil Hubálek): Soudní znalci v oboru psychologie dnes většinou posuzují osobnosti pachatelů nejrůznějších trestních činů. Já často zpracovávám posudky spolu s psychiatrem, ve dvojici. A ty otázky na psychologa jsou, popište strukturu osobnosti obviněného, popište intelekt, jeho hodnotovou orientaci. Někdy se nás soudy ptají na motivaci, někdy na věrohodnost. Pokud by byl posuzován jako svědek. Pro nás to znamená, že musíme aspoň tak na čtyři hodiny navštívit toho obviněného ve věznici. Co nejlépe ho vyšetřit a pak napsat tak patnáctistránkový znalecký posudek.

Moderátor (Jana Klusáková): Psychologicky vyšetřit, to znamená?

Host (Slavomil Hubálek): Použít několik testů, několik dotazníků a hlavě to, co je vlastně nejobtížnější metoda psychologického vyšetření, umět s ním promluvit. To znamená, provést to, čemu se říká klinický pohovor. To není úplně obyčejný pohovor, to je pohovor, kdy se snažíme získat co nejvíc informací o něm a o tom, co se stalo.

Moderátor (Jana Klusáková): A co když není ochoten spolupracovat? Stane se to?

Host (Slavomil Hubálek): Stane se to výjimečně. Protože znalecký posudek spíš může obviněnému pomoci, než by mu mohl uškodit. A oni to vědí. Devadesát devět procent obviněných s námi mluví. Otázka je, jak s námi mluví. A co nám všechno chtějí sdělit. Samozřejmě, že velká část se nás snaží přesvědčit o své absolutní nevinně.

Moderátor (Jana Klusáková): Když jdete poprvně za takovým pachatelem těžkého trestného činu, dejme tomu vraždy, pociťujete zvědavost, obavu, strach, dokonce?

Host (Slavomil Hubálek): Strach ne, ale musím říct, že každá návštěva věznice je pro mě dost nepříjemná tím prostředím, které je velmi, velmi ošklivé. Vlastně vždycky smutné. Já se většinou odměňuju tím, že když jdu z věznice, tak si koupím kytku nebo rybičku do akvária. Nebo knížku. Já mám pocit, že to musím nějak vykompenzovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Z tisku se dozvídáme, že v poslední době přibývá anetických pachatelů, jsou to lidé bez morálního cítění. Můžete to vysvětlit?

Host (Slavomil Hubálek): Skutečně narůstá brutalita, jsou činy, kdy skutečně zůstává rozum stát, například přepadávání stařenek. Nebo přepadávání dětí jenom proto, aby se jim ukrad mobil nebo pár korun. To není jenom u nás, to je po celé Evropě. Skutečně brutalita pachatelů narůstá. A proč to tak je, to přesně nevím. Přece jenom se zdá, že ty brutální pořady v televizi mají negativní vliv na děti. A zejména na ty, o které se nikdo kor moc nestará. Které u té televize tráví ohromné množství času a pro které je ta televize vlastně jakousi náhražkou za rodičovský kontakt.

Moderátor (Jana Klusáková): Novým fenoménem, řekla bych, že jsme na něj nebyli ani moc zvědaví, jsou nájemní vrazi. Za nájemnou vraždu stáli před našimi soudy už desítky lidí. Mužů, jsou to výhradně muži?

Host (Slavomil Hubálek): Ano, pokud vím, tak to jsou výhradně muži. Většinou ve věku mezi dvaceti a třiceti lety. Já jsem jich velkou část posuzoval, musím říct, že to je také velmi zvláštní kategorie lidí, kteří se pohybují v tom světě soukromých bezpečnostních agentur. Kteří se považují za profesionály v oblasti násilí. Zabývali se vymáháním dluhů a tu zakázku, zabít někoho, berou skutečně jako zakázku.

Moderátor (Jana Klusáková): Jako kšeft navíc.

Host (Slavomil Hubálek): Jako kšeft.

Moderátor (Jana Klusáková): Kolik jich asi před soudem nestálo?

Host (Slavomil Hubálek): Moc jich neuniká, ta objasněnost vražd je u nás nesmírně vysoká. A já to sleduji dlouhodobě v Praze, vloni to bylo přes sto procent objasněných vražd, protože se podařilo objasnit i nějaké vraždy z předchozího roku. Takže policajti se smáli, že pracujou asi na sto pět procent.

Moderátor (Jana Klusáková): Unikají tihle lidé i svému svědomí a co to vlastně, pane doktore, svědomí je?

Host (Slavomil Hubálek): To je otázka! Když si uvědomíme, že v podstatě naši politici slibují, že budou vykonávat úřad podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A pak si uvědomíme, že vlastně nikdo přesně neví, co to svědomí je. My ale trošku všichni víme, co to je svědomí. Někde víme, že máme hlas, kterej nám říká, tohle se nedělá, tohle se nemá dělat. pro mě je strašně zajímavé, že řada těch pachatelů po roce, po dvou, po třech, ve výkonu trestu, najednou o tomto začne přemýšlet. A začne hledat, proč se stali vrahem, někde v sobě. Předtím to hledali vždycky mimo sebe.

Moderátor (Jana Klusáková): Myslíte si, že i takový nájemný vrah se může takzvaně napravit?

Host (Slavomil Hubálek): Já si myslím, že ano. Že to neplatí o většině, ale že někteří z nich se z toho dostanou. Většinou s pomocí někoho druhého, duchovního nebo psychoterapeuta ve výkonu trestu. Nebo nějakého přítele. Ale neplatí absolutní skepse v tom smyslu představy o resocializaci vězně.

Moderátor (Jana Klusáková): V jednom článku jste napsal, intenzivně pracující člověk má pracovat osm a půl hodiny a konec. Řídíte se podle toho?

Host (Slavomil Hubálek): Přidejme hodinu nebo dvě a pak řeknu, že se tím řídím. Já si opravdu nemyslím, že by lidé měli být v práci dvanáct hodin, i když v některých firmách je to takový jako nešvar, že se předstírá, že všichni tam musí být do sedmi, do osmi. Na druhou stranu, řada soukromých podnikatelů skutečně asi nevystačí s tou osmihodinovou pracovní dobou. A v těch první letech po převratu řada lidí říkala, že neměli rok, dva, tři dovolenou. A to považuju za velice nebezpečné, nezdravé. A myslím si, že by v tomto jsme měli být ukáznění a měli bychom mít ten čas strukturovaný na, teda řekněme, osm, devět, deset hodin práce, ale i čas odpočinku. Ten týden, že bychom měli mít strukturovaný. A že bychom měli mít nějakou dovolenou v zimě i v létě.

Moderátor (Jana Klusáková): Vaše osobní krédo zní, optimismus je povinnost. Vážně?

Host (Slavomil Hubálek): No, ale dá to dost práce.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám představili psychologa, doktora Slavomila Hubálka, za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.