Jaroslav Čáslavský - Čech žijící už 40 let na Floridě

Host (Jaroslav Čáslavský): Já bych řek, že ano. S takovým odstupem času je to těžké definovat, v čem ano a v čem ne. To je odraz toho prostředí, v kterým žijete. Třeba jeden den jste šťastná, druhej den vám něco přijde líto, no, tak jak malý děti jsou. Ale s tím člověk roste a vyvíjí se.

Moderátor (Jana Klusáková): Záleží na rodinném prostředí, jestli je láskyplné, to bylo?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Měl jste sourozence?

Host (Jaroslav Čáslavský): Sestru.

Moderátor (Jana Klusáková): V roce 1948, to už vám bylo 20 let. Přivítal jste únor jako vítězství pracujícího lidu?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, nikdy a nikdy mě to nenapadlo, že by to mohlo bejt tak definovaný, poněvadž to bylo vyloženě pučový převzetí moci menšinou a ještě se špatným úmyslem. To znamená v normách Pepika Stalina vraždit ty, co jsou nám nepohodlní.

Moderátor (Jana Klusáková): Ovšem takhle to tenkrát viděl málokdo. Vy jste byl takhle veden od dětství, v rodině?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem se nějak tak ved sám. Já jsem žil více méně v dělnickým prostředí, i když jaksi naše rodina nebyla dělnická. A měl jsem soucit s lidma, který třeba museli dělat v dešti, v zimě, v chumelenici a tak. Ovšem postupem času jsem viděl, že to jsou lidi vyloženě naivní, ovládaný jakejmasi pouťovejma vykládačema snů, který nikdy nešly realizovat. To mně inspirovalo k tomu, že jsem postupně času viděl, že je to prostě ne revoluce, ale že je to uchvácení moci za každou cenu. A vyloženě jim bylo jedno, kdo je v cestě, ten půjde pryč.

Moderátor (Jana Klusáková): Na jak dlouho jste si tehdy myslel, že to je? Jak dlouho to potrvá.

Host (Jaroslav Čáslavský): Určitě jsem si jistej nebyl, ale věděl jsem, že to nebude jednoduchý. Takže není důvod pro nikoho, kdo by nám z toho pomohl. Dostali jsme se svou vlastní blbostí do toho, tak si z toho pomozte sami.

Moderátor (Jana Klusáková): Vlastní blbostí, říkáte, to by se mělo našim posluchačům vysvětlit.

Host (Jaroslav Čáslavský): No tím, že lidi prostě skočili na lep, všechno budete mít, budete svobodný. To je jedna lež nakupená na druhou.

Moderátor (Jana Klusáková): 50. léta minulého století jsou pro většinu našich mladých posluchačů stejně vzdálená, jako dejme tomu třicetiletá válka. Ráda využívám vaší přítomnosti před mikrofonem, abych se vás zeptala, pane Čáslavský, jaké to tehdy na vysoké škole bylo? A ve vašem případě je řeč o Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity.

Host (Jaroslav Čáslavský): Já bych to trošku rozšířil, poněvadž já jsem byl přijat na Přírodovědeckou fakultu a vyhozen z politického důvodu.

Moderátor (Jana Klusáková): Za jak dlouho, kým a proč konkrétně?

Host (Jaroslav Čáslavský): Konkrétně, to vám nikdo neřek. Oni mně dali kus papíru, abych se šel sblížit s dělnickou třídou. A na tom byl podepsanej Pavel Kohout a Rita Klímová, jako členové akčního výboru pro vysoké školy. Já jsem se vrátil za rok.

Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste sblížen už?

Host (Jaroslav Čáslavský): Předpokládal jsem, že jsem se sblížil s dělnickou třídou.

Moderátor (Jana Klusáková): A co jste ten rok dělal?

Host (Jaroslav Čáslavský): Částečně v Tesle, prostě tam, co mně dovolili.

Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste dělníkem ten rok?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, já jsem nedělal, protože jsem měl průmyslovku, takže jsem měl odborný vzdělání. A oni neměli důvod prostě se mnou takzvaně zametat. Přežil jsem v oboru, ale jaksi ztrácel jsem roky, to je málo platný.

Moderátor (Jana Klusáková): Vrátil jste se?

Host (Jaroslav Čáslavský): Vrátil jsem se a zas mě vyhodili. A naštěstí jsme našli nějakýho dobrýho přítele, kterej byl sice komunista, ale ten mně pomoh prostě zpátky na tu fakultu. Sice ne chemii, ale na geologii. Potom už jaksi vnitřníma manipulacema jsem se dostal konečně na tu chemii, kterou jsem s odřenejma zádama, politickejma, jak bych tak řek, z politickejch důvodů přece jenom ukončil.

Moderátor (Jana Klusáková): A když odhlédneme tady od téhle politické šikany, odborně tehdy to vysoké školství bylo na úrovni?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, nebylo. Bylo to ovládaný politicky, takže tam byli dosazovaní lidi, který tam nikdy neměli být. A skutečně tam nepatřili.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdy a proč jste odešel do zahraničí?

Host (Jaroslav Čáslavský): My jsme se pokusili z Jugoslávie, ale tam, já už jsem byl v Itálii, ale ta hranice tam byla tak klikatá, že s tříletou dcerkou to byl velikej risk, že se tam udělá nějaká chyba nebo něco takového.

Moderátor (Jana Klusáková): A promiňte, kdy to bylo?

Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo v roce 64.

Moderátor (Jana Klusáková): A proč zrovna tehdy?

Host (Jaroslav Čáslavský): Poněvadž to už tak nějak vyvrcholovalo. A už se to nedalo dobře snášet. Moje politický smýšlení mě nějak vylučovalo z možnýho života v tyto zemi, tehdejší.

Moderátor (Jana Klusáková): A možnost odejít byla jenom ilegální.

Host (Jaroslav Čáslavský): Samozřejmě.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy jste odcházel s vaší ženou, s vaší paní Věrou, a s vaší dcerkou. Jak se jmenuje?

Host (Jaroslav Čáslavský): Veronika.

Moderátor (Jana Klusáková): Nakonec se to podařilo?

Host (Jaroslav Čáslavský): Nakonec se to podařilo, ona zůstala tady jako rukojmí.

Moderátor (Jana Klusáková): To dítě.

Host (Jaroslav Čáslavský): Veronika, protože jinak to asi by vůbec nešlo. Ale po zjištění v Rakousku, jestli už takový případy se staly, jsme byli ujištěný, že ano. A že to trvá delší dobu, než za náma dítě pošlou. To bylo dost zajímavý, my jsme přijeli do toho Rakouska o Vánocích, já Vánoce v Rakousku, to je hrozně dlouhá doba, takže ne dřív, než 7. ledna se vůbec tam něco děje, od 24. prosince. No a tak jsem se tam takhle a dostal jsem hned zaměstnání v tom takzvaným, což je vlastně Siemens.

Moderátor (Jana Klusáková): A holčička zatím tady byla u babičky.

Host (Jaroslav Čáslavský): Ta byla u babičky. A celkem to bylo štěstí, poněvadž jí se tu líbilo, nic se tu ve skutečnosti nedělo, peníze jsme posílat mohli. Že to bylo pro ní možná snazší, než kdyby byly s náma.

Moderátor (Jana Klusáková): A za jak dlouho jste byli pohromadě celá rodina?

Host (Jaroslav Čáslavský): Až v roce 68.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste to dítě viděli až po 4 letech! Když jste odcházeli, vy jste byl tedy doktorem přírodních věd.

Host (Jaroslav Čáslavský): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Uměl jste jazyky?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem uměl školsky anglicky a školsky německy.

Moderátor (Jana Klusáková): Měli jste nějaký majetek?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Byli jste nějaký čas v Rakousku a potom?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem viděl, že prostě pomocí rakouskejch úřadů není možný naší dceru dostat. Taky jsme mluvili s různejma vlivnejma Rakušanama a jinejma cizincema. Oni říkali, jedinou možnost máte, když se dostanete do Spojených států. No tak jsem řek, no, pudu na velvyslanectví. Tak jsem tam šel a říkám takovou tou mou školní angličtinou, jsem se tam bavil s tím mariňákem. A on tak chvilku na mě kouká, vy jste z Čech? Říkám, jo. Říká, tak jděte do přízemí, to jméno já nevím, ale já vím, že je to váš člověk a že mluví vaším jazykem. No tak jsem tam šel a kouknu na vizitku a tam bylo František Moravec. To byl generál Moravec. On byl velice přísnej pán, on říkal, sepíšeme žádost o emigraci nebo imigraci do Spojenejch států. Přines papíry a říká, víte, já umím trochu lepší anglicky než vy, tak vy mně to budete říkat, ale já vás upozorním. Když budete lhát, tak to odepište rovnou, nikdy do států se už pak nedostanete. A to měl pravdu, protože já znám takový případy, že lidi lhali a nikdy se do států nedostali. No a ani ne za šest neděl jsme dostali takovou čumkartičku, jak se česky říkalo, abych se dostavil na konzulát. Tak jsem šel na konzulát s tím a on říkal, no, podívejte se, vy tady máte nejenom vízum, ale máte už pernament rezident, můžete odjet kdykoliv do Spojených států. My už jsme dostali přímo tu zelenou kartu, to je absolutně neběžný, poněvadž nás letělo sto a jenom tři lidi měli tu zelenou kartu.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme našeho amerického krajana, Jaroslava Čáslavského. Poprvé po převratu jste sem přijel v roce 91, po jak dlouhé pauze?

Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo kolik? Přes třicet let, já bych to musel počítat.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste tady od toho roku 64 nebyli.

Host (Jaroslav Čáslavský): Nebyli, mě by zavřeli.

Moderátor (Jana Klusáková): A do jaké míry se shodovalo to, co jste uviděl po těch letech, s vašimi představami?

Host (Jaroslav Čáslavský): Byl jsem překvapenej, že skutečně demokracie může existovat a fungovat.

Moderátor (Jana Klusáková): To se moc hezky poslouchá. A přeci jenom vás poprosím, pane Čáslavský, jací jsou z vašeho pohledu Češi na začátku 21. století? A nešetřete nás, prosím.

Host (Jaroslav Čáslavský): Já nešetřím. Já si myslím, že hlavní problém je, že Češi úplně ztratili pojem se stydět, že jim jejedno, co řeknou, že jim je jedno, jak se chovaj. Ale samozřejmě nedá se to říci všeobecně, jsou výjimky. Ale převážná většina, já nevím, jak bych to přesně definoval, ale když žijete v takovou dobu v zemi, kde lidi se vám snažej pomoct, a to můžu doložit příkladem, kterej na nás zanechal velkej vliv. Já jsem studoval na Penstate University v Pensylvánii. V tý době už tam byla Veronika. A ukončil jsem studium a dostal jsem takzvanej flow ship na Akademii věd americký. A Americká akademie věd na rozdíl od České akademie věd nemá vlastní laboratoře. Ta vás někam přidělí. Mě poslali do Bostonu, byl to vojenskej výzkum. Boston je velice kosmopolitní město, až skoro bolševicky naladěný, by se dalo říct. Jako Harvard University, tam je spousta bolševiků. Ale takovejch z přesvědčení. To nevyužívaj, ty z toho nic nemaj, jen jsou o tom přesvědčený. Jsou ochotný s váma diskutovat. Nemaj vám váš názor za zlý, nestyděj se za svůj názor. A je to takový nějaký rovný.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, my jim odtud říkáme salónní bolševici.

Host (Jaroslav Čáslavský): To by se tak dalo říct. Jsme zjistili, že prostě tam nemůžeme vzít dceru a psa, na dům jsme neměli a do nájmu vás nikde se psem a s dítětem nevemou. To je takový trošku nedemokraticky zařízený, ale je to fakt. A tak jsme mluvili s jedním našim profesorem o tom a on říká, kolik potřebujete zaplatit, nevím přesnou částku, kolik to bylo, ale bylo to několik tisíc. On šáh do kapsy, vytáh šekovou knížku a napsal mi na to šek.

Moderátor (Jana Klusáková): Abyste si mohli pořídit vlastní byt.

Host (Jaroslav Čáslavský): Vlastní dům. Já jsem říkal, to přece takhle nejde. No, až budeš mít ty peníze, tak mi to vrátíš.

Moderátor (Jana Klusáková): Vraťme se ještě jednou do minulosti. Po válce se vám, pane Čáslavský, dostal do rukou spis o pobytu Antonína Zápotockého v koncentračním táboře. Pro ty později narozené připomínám, že předválečný komunistický funkcionář, Antonín Zápotocký, se stal po Gottwaldově smrti v roce 1953 v Československu druhým, takzvaně dělnickým prezidentem. Předtím už byla zdůrazňovaná jeho lidovost a bodrost. Nedávno média připomněla, že ještě v předvečer ožebračující měnové reformy v roce 53 tento lidový prezident nabádal občany, aby neutráceli, že žádná měna nebude. Ale zpět k velmi zajímavému spisu, který jste měl po válce krátce v rukou. Vyprávějte prosím, jak k tomu došlo.

Host (Jaroslav Čáslavský): Když jsem se dozvěděl, přivezli K. H. Franka do Čech, já nevím, kterej generál to byl, ale to není podstatný. A ten přivezl sebou spis, jak se chová Zápotockej v koncentračních táborech.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak vy jste k němu přišel?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem byl samozřejmě sokol přesvědčením a vzdělavatel, profesor Gog, mně jednou v noci volá a říká, já mám určitý věci, který bych potřeboval ofotografovat. A já vím, že ty máš přístup do komory ve škole. Já říkám, mám. Tak jdi tam, já za tebou přijdu. A přines spis, kterej byl psanej bohužel qventem to se muselo luštit a čas nebyl. Tak jsem prostě, bylo to asi 36 stránek nebo 40, tak jsem prostě dělal co nejrychleji, abych to moh ofotografovat. Tak jsem to ofotografoval, pořídil jsem tři mikrofilmy, jeden mikrofilm a ten svazek mi řek přesně, kam mám odnést, že tam bude černá limuzína. Byly tam i fotografie, asi 17, to byl vůbec horor se na to dívat. A já si pamatuju naprosto přesně a moh bych to zreprodukovat, na fotografie tři. Oni tam měli takové jako, mně to připadalo jako nádoba na svěcenou vodu, v kostele. A tam je vyfotografovanej Zápotockej, jak topí lidi v tomhle tom, jak bych řek, v tom korejtku.

Moderátor (Jana Klusáková): Chcete říct, že topí vězně?

Host (Jaroslav Čáslavský): Vězně, ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Antonín Zápotocký?

Host (Jaroslav Čáslavský): Další snímek, který si pamatuju, poněvadž to byl stejnej horor jako tohle, tam bylo jako bidlo na prádlo, na čemž byly myslím tři nebo čtyři šibenice, tedy ty provazy. A tak ty stály na takový lavici, víte jak to bejvalo na pouti, to musím doplnit do pohybu, poněvadž tam byla jenom konečná fáze. Tam už ty tři nebo čtyři lidi už visej. A je vidět, jak musel Zápotockej podkopnout tu lavičku pod těma lidma, to je dost votřesný.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak si to vysvětlujete nebo jak jste si to vysvětloval? Třeba ho přinutili.

Host (Jaroslav Čáslavský): Jako pozdějc, když jsem se více do tohohle jaksi měl možnost zapátrat, tak ty informace vo něm byly, že von byl kápo v tom koncentráku.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy jste o pravosti těch snímků vůbec nezapochyboval?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, to nešlo. To prostě byly pravé snímky.

Moderátor (Jana Klusáková): A kde skončily?

Host (Jaroslav Čáslavský): No, tak já jsem ty mikrofilmy, teda jeden a ten spis odnes do toho auta, bylo to na takzvaným Škandál place, tam stála ta černá limuzína, okénko se srolovalo, tam seděla doktorka Horáková. Já jsem jí ten mikrofilm a ty spisy předal. A tím to pro mě končilo v této fázi.

Moderátor (Jana Klusáková): A o které době mluvíme, kdy to bylo?

Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo v létě 48. A těch snímků tam bylo několik.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste o tom tehdy s nikým nemluvil?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem mluvil s tím profesorem Vlkem, kterýho hned brzy na to zavřeli. A stalo se mu neštěstí v dolech.

Moderátor (Jana Klusáková): Měl jste sám o sebe strach?

Host (Jaroslav Čáslavský): No, do jistý míry měl.

Moderátor (Jana Klusáková): Možná jste se, pane Čáslavský, doslechl, že teď, 14 let po převratu, u nás 20 procent voličů dává hlas Komunistické straně. Chcete to komentovat?

Host (Jaroslav Čáslavský): Víte, já už tu dlouho nežiju. A já bych nerad uškodil lidem, který prostě můžou takhle smýšlet, poněvadž se nezajímali skutečně, co to ten komunismus je.

Moderátor (Jana Klusáková): Dáváte vy sám komunismu ještě nějakou naději?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Proč ne?

Host (Jaroslav Čáslavský): Poněvadž to není skutečně režim demokratickej. Podle historie se ukazuje, že všechny ty diktatury nemůžou přežít. Nikdo nevěřil do rozkvětu bolševismu, že Sovětský se rozsype. Tam je něco, co prostě není postavené skutečně na demokracii. A jenom ta demokracie může přežít.

Moderátor (Jana Klusáková):

Naším hostem byl Čechoameričan Jaroslav Čáslavský. Buďte hodně zdráv, šťastnou cestu domů. Za rozhovor vám děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.