Jedním ze symbolů povodně v roce 2002 se stalo metro
Před pěti lety se Českou republikou prohnala ničivá povodeň. Dnes už nám na ni zbyly jenom vzpomínky. Jedním ze symbolů tehdy bylo pražské metro. Pro vodu by mohlo platit to samé, co pro oheň. Je totiž dobrým sluhou, ale špatným pánem. Velká voda v srpnu roku 2002 spláchla v metru vše, co jí přišlo do cesty. Vyčíslení škod vystoupalo na téměř deset miliard korun. Trvalo půl roku, než se metro uvedlo zpět do pořádku.
Roman Krása, mistr elektro na trase B pražského metra, vzpomíná na povodeň ve vestibulu stanice metra Florenc: "Celý vestibul byl zaplavený, sloupec vody tu mohl být 35 metrů vysoký."
"V pondělí dopoledne, když jsem byl v Odrách na dovolené a viděl jsem, jak tu stoupá voda, řekl jsem si, že tu nemohu nechat kluky samotné. Přerušil jsem dovolenou a z Moravy jsem Škodovkou 120 jel, co to jde. Přijel jsem odpoledne. Po cestě mně volali kluci, že tu drží stálou pohotovost, a tak jsem jim jel nakoupit nějaké jídlo a pití. Bylo to hrozné napětí. Na Palmovce jsem viděl, jak voda vystupuje z kanálu a zaplavuje ulici u divadla Pod Palmovkou, jak praskají výlohy. Pro mne to byla bezmoc," hodnotí s odstupem pěti let Krása.
Roman Krása byl posledním člověkem, který opouštěl Florenc. "Stanice Florenc byla bez vody a spousta dobrovolníků stavěla stěny ve víře, že se voda zadrží," popisuje Krása. Během povodní se stanice stala do určité míry symbolem i v tom, že na ní došlo k zaplavení dvou souprav metra. "Ty soupravy tu byly deponované a připravené na ranní výjezd. Měli jsme zapnutý přenosný televizor a byli jsme odkázáni na to, co hlásí z povodí nebo z televize, protože jsme byli ubezpečováni, že zatím je vše v pořádku."
"V zázemí stanice Florenc jsou prostory, které byly mimo jiné budovány pro technické zázemí v mimořádných podmínkách, tedy v dobách minulých například pro případ napadení od imperialistů. Jsou tu záchody, umývárny a ošetřovna pro lékaře. Tady byla držena během povodní pohotovost, kde mládenci čekali na pokyny a poté byli z bezpečnostních důvodů převeleni na bezpečnější stanici," vypráví Roman Krása.
"Bylo zajímavé, že když se přišlo do zaplavené místnosti po opadnutí vody, tak tu byl stůl a na něj doplavala lednička a židle. Byl to opravdu humus. Například šaty, které tu zůstaly, byly rozežrané kyselinou a zbyly z nich jenom knoflíky. Vzadu je trafostanice, k ní přísluší i baterie a ty zkrátka pod tlakem popraskaly a kyselina z nich vytekla. Vše se promíchalo a vytvořilo takový dřív... se říkalo slovo sajrajt," vzpomíná jeden z kolegů Romana Krásy.
"Dodnes si vzpomínám, jak pozitivní byla obrovská lidská soudržnost a tolerance. Lidé táhli za jeden provaz. Co se týče nás, tady na 'béčku', nikomu se nic nestalo, nikdo nebyl zraněn, nikdo neumřel. Jenom nám příroda ukázala - pozor človíčku, já mám tu moc, ty jsi tu jenom tak...," uzavírá Roman Krása.
