Luděk Munzar chtěl být pilotem

Host (Luděk Munzar): Dobrý den. Už tam nic nepřidávejte.

Logo|foto:Český rozhlas

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak my přidáme jen něco málo životopisných dat. Luděk Munzar se narodil 20. března 1933 v Nové Včelnici u Kamenice nad Lipou. Vystudoval vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové. V letech 1952 až 1956 studoval herectví na DAMU. V roce 1957 se stává členem činohry pražského Národního divadla, kde působil dlouhá léta a vytvořil řadu významných rolí. Hrál mimo jiné ve filmech Dědeček automobil, Královský omyl, Lev s bílou hřívou. Známe ho i z televizních seriálů, řady rozhlasových her a čtení. Je manželem herečky Jany Hlaváčové a otcem herečky Báry Munzarové.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak Naděžda to teď tak vychrlila, vy jste se u některých bodů tak pousmál. Jak tomu rozumím?

Host (Luděk Munzar): Jednak jak to víte a jednak je to všechno tak strašně dávno, proto jsem se pousmál.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak je to s tím závoděním a létáním? Věnujete se tomu ještě?

Host (Luděk Munzar): Už ne, já už se bojím a to byla taková určitá nerozvážnost, která mě pomáhala rozšířit si život o nějakou další dimensi a to létání, to vlastně bylo první vůbec, protože to, že budu hercem, jsem nikdy nevěděl. Já jsem měl jediný sen a můj tatínek taky, ten se na mě zlobil, když se mu pak nesplnil. Lépe řečeno neodešel jsem na profesionální dráhu, protože jsem chtěl být stíhačem. To byl obrovský sen. Když se po válce vrátili ti naši pánové, ke kterým se náš národ tak zachoval ostudně, tak to prostě pro mě byly velikánský vzory, protože některým bylo jenom o pár let víc, než bylo mně. Já jsem neměl jinou představu než být pilotem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže jste si to potom alespoň z části vynahradil?

Host (Luděk Munzar): Potom jsem si to vynahradil, a to už mně pak tatínek říkal, když jsem jednou provedl takovou leteckou nekázeň nad domem, už byl dost nemocný, tak ho vyvedli a já jsem tam takový nějaký obrat udělal a pak jsem volal, když jsem přistál: Tati, cos tomu říkal? Tam byla dlouhá pauza a potom řekl: Zabij se, otroku.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak možná smůla pro Luďka Munzara, že se z něj nestal profesionální letec, ale každopádně štěstí pro nás diváky, protože se stal vynikajícím hercem. Co není tak dávno, když už tady mluvíme o těch dobách dávno minulých, tak v uplynulých dnech jsme vás mohli zastihnout u čtyřiceti pramenů a soutoků našich řek. Povězte nám, co jste tam vlastně dělal?

Host (Luděk Munzar): Ono jich bylo o něco víc, ale to není tak podstatné. Točili jsme takový pořad, který by se dal nazvat jaksi dokončení jistého triptychu. První bylo: Rozhlédni se, člověče, Památné stromy a tenhle třetí je: U pramene s režisérem a scénáristou panem Bedřichem Ludvíkem a hlavně s kameramanem panem Nekvasilem. Takže teď jsme v podstatě natočili velkou část, ještě to není samozřejmě hotové a u těch pramenů tak hledal jsem prameny, což bylo dost obtížné. Podle nápadů scénáristy, autora pana Ludvíka jsem tam u těch, které nebyly označeny.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mimochodem, těch je poměrně dost, těch neidentifikovatelných pramenů.

Host (Luděk Munzar): Obrovská spousta. Někde se to ani nedá, protože to není jako jednolitý pramen, je to třeba v nějakým rašeliništi, v mokříně, na louce a tak dále, takže ani základní hydrologická mapa přesně nemůže to místo určit, tak jsme se pokusili prostě tam zatlouci cedulku, že tady pramení tato řeka a tak dále. Pan režisér měl nápad, že tam nechám hrníček, tak on by se asi s každého pramenu napít nedal, takže je to spíš takový znak a symbolická věc, ale bylo to velice obtížné natáčení, ale to je nesdělitelné a také do toho divákům nic není.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste při natáčení třeba Rozhleden strávil se štábem dokonce několik dní ve helikoptéře. Cestovali jste vlastně po celé republice. Užíval jste si toho létání?

Host (Luděk Munzar): No tak když jsme točili ty Rozhledny, tak jeden den jsem měli 12 hodin v helikoptéře mimo tankování benzínu. Druhý den jsme měli 14,5 hodin. Když jsme letěli někde, tak jsem se takhle přivázal, lehl jsem si na tu podlahu a jako jsem dělal, že spím nebo jsem odpočíval. Teď jsme se vyklonili a on se strašně bál a on to vykládá jako bůh ví jakou historku. Já jsem se vyklonil a povídám: To bude Šumperk. On si myslel, jaký jsem geniální, ale neví, co já jsem se takhle strachoval, když jsem létal sám, abych se trefil někde. Tak jsem si takhle kontrolně kontroloval, jestli jsem něco nezapomněl. Bylo to pěkné, ale u strumu jsem nelítali, na to nejsou peníze. Teď to dělal zase pan Nekvasil jenom s pilotem té helikoptéry sám, ty soutoky a určitá místa.

Moderátor (Naděžda Hávová): Po natáčení série Paměť stromů jste prohlásil: Je málo věcí na světě, které dokáží člověku dodat sílu, odvahu a chuť k životu. Pro mě to vždycky byla řeka, louka, stromy, les, ale především ty stromy. Jakou energii vydává voda nebo respektive pramen?

Host (Luděk Munzar): To nevím, ale jistě sama víte, že některé prameny jsou i léčivé, že? My jsme nehledali ty léčivé, ale můj vztah k řece je víc než důvěrný, protože jsem prožil svoje dětství v takovém městečku, které tenkrát bylo protkáno různými náhony a slepými rameny, a tehdy jít do školy a neumět plavat byla prostě diskvalifikace, to nepatřil nikdo do klukovské party. K vody a k řece já mám moc důvěrný vztah. Dokonce tenkrát dřív, když jsem ještě jinou řeku nežli Labe neznal, tak pak později, když jsem třeba Vltavu, Berounku, Sázavu, já jsem podle čichu poznal labskou vodu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čím voněla?

Host (Luděk Munzar): Labem.

Moderátor (Vladimír Kroc): K řadě stromů, stojících na památných místech nebo u hradů a zámků, se mnohdy vážou legendy. Jsou pověsti spojené také s prameny vod?

Host (Luděk Munzar): No tak ani jsem tam žádnou takovou, pokud si teď vzpomínám v tom scénáři, legendy neměli. Spíš tam mě pan režisér požádal o takové jakési mé osobní zamyšlení, co prameny byly. Já to nevidím jako oznamování, že jsme našli támhleten pramen nebo tohle. Já v tom, když si řeknete, se ten pořad snad bude jmenovat: Zpět k pramenům. Čili to není jenom k pramenům řekl, že bychom se možná mohli vrátit někam zpět, a tak já nechci tady dělat nějaký hlubokomyslný rozbory, ale přece jenom oni ti naši předkové k těm pramenům měli asi jiný vztah, nežli máme my. Oni tenkrát nestavěli přehrady a neznečišťovali ty prameny. Naopak, protože pro ně to byl zdroj života, plodnosti, lásky a já nevím, zkrátka ty prameny uctívali, vážili si jich a také se o ně starali, ale za to, co já jsem třeba viděl, tak ne každý pramen byl upravený nebo se o něm vědělo, ale jednu zajímavost, kterou mám. Třeba jsme hledali pramen podle scénáře, tak jsme hledali pramen Cidliny. Jeden z pramenů Cidliny, jsou dva, jeden je na těch turistických značkách a druhý je tedy podle té hydrogeologické mapy. A ten podle té hydrogeologické mapy pramení na zahradě. Ta nebyla posečená, my jsme se tam šli dovolit té paní, jestli bychom mohli a řekli, že tam pramení Cidlina. Ona říká: To já nevím. A šla se podívat s námi. Já jsem tam zatloukl cedulku, že tam pramení Cidlina.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jaké diváky si nový cyklus Zpátky k pramenům chce najít nebo respektive jaké diváky byste tomu pořadu přál?

Host (Luděk Munzar): Takoví, kteří sledovali Rozhledny a kteří sledovali Stromy, protože se mě mnohokrát stalo, tedy nejenom mně, ale tomu našemu úzkému štábu, což je pan kameraman, režisér a já. My nemáme zvukaře, nemáme maskéry a tak dále. Třeba jsme někde viděli kameru a lidi se dívají. Jestli to byli třeba v podvečer dva mladí manželé na kole, kteří se divili a říkali: To bude pokračování Stromů. Nebo jsme támhle byli na jižní Moravě, tam tiše sedí rybáři: Pane Munzare, Stromy? Já povídám: Ne. Už se těšíme. Vidím, že to má svoje publikum a jsem tomu rád.

Moderátor (Naděžda Hávová): Víte, co by mě zajímalo? Kolik lidí jste těmi pořady přesvědčil, aby se třeba na dovolenou nevydávali někam do ciziny, ale aby zůstali doma a vypravili se třeba za památnými stromy, rozhlednami?

Host (Luděk Munzar): Ale to já ani nevím a já jsem ani nechtěl lidi přesvědčovat. To přenechám jiným pořadům, ať někdo někoho přesvědčuje. Já vám řeknu historku, která je skutečná, protože to už je pár let, co běžely ty Rozhledny. Šel jsem u nás v Modřanech na poštu, snažím se přejít silnici a v tom se mě dotkne za ruku taková mladá půvabná dáma, což nebylo pro mě nepříjemné, to se přiznám. Říká: Promiňte, že vás oslovuji. Teď na ní byla vidět taková kultivovaná žena, pěkně vypadala a nebyla ze solária opálená a říká: Víte, já se vám k něčemu přiznám. My se máme jaksi dobře a tady s naším malým a manželem jezdíme každou dovolenou, a neberte to jako vytahování, na Karibik a Dominikánskou republiku a Seychely, ale my jsme viděli teď ten pořad. My jsme si řekli: Nikam nepojedeme, dokud se nepodíváme tady u nás na tu krásu. Ale to není moje zásluha, za to může pan kameraman Nekvasil, protože on to umí nádherně sejmout. Tak to nejsou jenom lidi, kteří nemohou chodit a jsou vděčni a píší, ale jsou to lidi, kteří prostě třeba aktivně najednou ucítili potřebu se na to podívat, že to tady u nás je. Někdo jim to objevil. Tak kdyby nic jiného to neznamenalo než tohle, zaplať pánbůh za to.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tady by se patřilo říci, že ten cyklus: Zpátky k pramenům, kdy všechno dobře dopadne, by měl mít už prostor v České televizi někdy od srpna.

Host (Luděk Munzar): Já si myslím, že ne, ale já o tom nerozhoduji. Vím, že se musejí teď rychle dělat dokončovací práce a mluvit komentáře a toho je ještě hodně, ale já si myslím, že když to dobře dopadne, tak třeba v únoru, v lednu, což bude také možná příjemné, protože zase lidi uvidí krajinu bez sněhu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Působit jako průvodce pořadem, respektive moderovat ho, to v podstatě pro vás není nová role. Vy jste vlastně už na počátku vysílání Československé televize působil jako hlasatel. Jak jste se tehdy k té práci dostal?

Host (Luděk Munzar): To bylo velice jednoduché. My jsme tehdy na škole divadelní nesměli účinkovat nikde. To bylo zakázáno, takže třeba kompars v různých pražských divadlech směli dělat posluchači lékařské fakulty, technické a třeba chemických, ale herci ne. Možná, že páni profesoři chtěli, abychom nepoznali, že to je jinak, než nám to říkají, já nevím. Pak se to trochu uvolnilo a najednou se objevilo na nástěnce, že Česká televize, která začíná, tak já jsem se přihlásil, udělal jsem konkurz. Prostě televize je pro mě, s tou jsem jako dospíval a zestárl, takže já opravdu zatím znám ty první začátky televize.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže je to tak hezky propojené.

Moderátor (Vladimír Kroc): V roce 1990 jste opustil Národní divadlo a vlastně jste odešel do důchodu. Posledních 14 let jste se tedy divadlu už moc nevěnoval, ale ještě loni, tuším, jste režíroval v divadle Na Vinohradech inscenaci: Dáma není k pálení, kde hrála vaše dcera Bára. To není jediná vaše divadelní režie?

Host (Luděk Munzar): Ne, není, ale to byl takový trošku můj omyl, protože já jak jsem byl mimo svět, tak to divadlo a všechny ty nároky šly trochu někam jinam. Já jsem ten text už znal moc dlouho, dokonce jsem ho tenkrát kdysi přinesl do Národního divadla, tam to tenkrát režíroval Mirek Macháček, nějak mě to nebylo umožněno. Mně se ten text líbil především pro nádhernou bohatost jazyka překladatele, pana doktorka Hodka, protože to je básnivý text. Také se ukázalo, že to představení na Vinohradech nedopadlo dobře z hlediska diváckého, protože ono je k tomu potřeba trošku být aktivní jako divák. To znamená chtít vnímat. Velké básnické obrazy potřebují spoluúčast toho diváka. Pak se to vykrystalizovalo tak, že byli lidé, kteří to představení vyhledávali právě proto, psali si do divadla pro básně. To je básnivý text a ta literatura jaksi nějak dneska se moc nenosí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hra, se kterou sklízíte abnormální úspěchy jako režisér, se jmenuje Smíšené pocity. V hlavní roli je Petr Kostka, za roli obdržel Thalii. Povídejte, jak jste se k téhle práci dostal? Vybíráte si hry sám nebo k vám jako k režisérovi přicházejí samy?

Host (Luděk Munzar): Hraje v hlavní roli Petr Kostka a Jana Hlaváčová, to se nedá říct jako že by někdo měl větší nebo menší. Pak jsou tam ještě dvě další roli, co hrají Jaroušek Satoranský a Ladislav Hampl a Pepíček, teď mě vypadlo jméno, to je žák Jarouška Satoranského. Jak jsem se k této věci dostal? Já mám strašně vysoký důchod, takže prostě když se nabídne takováhle práce, že bych si mohl přivydělat na to inkaso, tak jsem to vzal. Zase bych nerad vzal všechno, jestli mi dobře rozumíte, takže jednak to trvá dlouho, než se k tomu rozhodnu, protože ono jaksi režírovat svého kolegu, s kterým jsem hrával, a ještě svoji ženu, která je docentkou na divadelní fakultě, není jednoduchá záležitost. Je to obtížné a není to první věc, kterou jsem s nimi dělal. To, že Petr Kostka za to dostal Thalii, kterou mu strašně přeji, a to, že se on o tom ještě zmínil, že jsem to režíroval já, takovouhle veřejnou pochvalu, tak co já bych si přál víc.

Moderátor (Vladimír Kroc): To jste skromně ještě zamlčel velkou pochvalu autora.

Host (Luděk Munzar): To je taková zvláštní situace. Tahle hra má obrovský úspěch. V Praze se hraje poměrně málo, hrála se jednou v divadle U hasičů, tam je termínů strašně moc. Takže jenom jednou za měsíc a je to vždycky vyprodané. Teď se hraje na Václaváku na nově otevřeném divadle Radka Brzobohatého, takže přece jenom těch repríz je tady v Praze víc, ale hlavně se to hraje venku a tam je pokaždé skandovaný aplaus a mnohdy vestoje. Díky tomu, že přijal pan autor a byla mu položena otázka, jak je spokojený, tak jsem se dočetl, že řekl: Ne, spokojený, já jsem přímo nadšený.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak to, že jste se to dočetl, vy jste s ním nehovořil?

Host (Luděk Munzar): Já jsem s ním bohužel nehovořil, protože v té době jsem právě někde hledal prameny v nějakých lesích nebo skalách, takže jsem tady nebyl a je mi to líto, protože je to prý moc fajnový, sympatický pán, který slíbil určitě, že se sem ještě přijede podívat, což by byla jeho třetí návštěva.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste ve své první knize, nazvané Když jsem to slíbil, přiznal, že vaše volba herectví byla mylná, že v létání a v plachtařině zvlášť jste zažil nesrovnatelné a nesdělitelné pocity. Už jste tady o tom trošku mluvil. To asi muselo vaše obdivovatele dost překvapit? Čím jste tedy chtěl být jako dítě?

Host (Luděk Munzar): Opravdu jsem chtěl být jen pilotem, protože v Hradci Králové, kde já jsem hned po válce začal létat, mě tatínek napsal, že jsem se narodil o dva roky dřív, takže jsem začínal, to byl takový jeho jediný podvod v životě, který udělal. Takže jsem k tomu přičichl a měl jsem jediný cíl, že prostě budu v pilotní škole v Hradci Králové a že když budu mít špinavé prádlo, takže prostě nemusím jezdit domů, naložím to, takhle se nakloním a vysypu to mamince na zahrádku, ale hlavně víte, co mě lákalo jako chlapa? Že budu mít tu nádhernou modročernou uniformu a poletí na mě holky. Přijdu k nám na tancovačku a všechny holky, které se mnou nechtějí tancovat, všechny budou moje.

Moderátor (Naděžda Hávová): A co tedy byl ten impuls, že jste si nakonec podal přihlášku na DAMU?

Host (Luděk Munzar): Ale to byla náhoda. Tehdy vznikl divadelní soubor Mladá scéna a já jsem sem tam někdy něco přečetl nebo zarecitoval básničku, tak mě tam někdo nějak dostrčil. Pak jsme se dostali až na Jiráskův Hronov a tam já jsem zjistil, že jaksi je na herectví škola. Já jsem si myslel, že k divadlu se utíká. Jak jsem vždycky četl v těch knížkách, jak někdo opustil rodinu, oni ho zavrhli, stal se šmírákem, hercem a pak se dostal do Národního a hned se k němu všichni hlásili. Tak já jsem si myslel, že k divadlu se dostane člověk tímto způsobem. Pak jsem zjistil, že je na to vysoká škola, a tak jsem tam zůstal.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď už role odmítáte? Není to škoda?

Host (Luděk Munzar): Odmítám. Já myslím, že to není škoda, protože víte, ono je dobře vědět, kdy člověk má přestat, odejít. Já už jsem dlouho na jevišti nestál a hlavně já už nemám prostě tu mladickou drzost jít a na jevišti si nasadit na hlavu korunu a říkat, že jsem Jindřich pátý, ale to už mě připadá nějaký divný, protože to je strašně těžká práce o tom ty lidi přesvědčit. Není to to, co se dneska vidí, že prostě pak se řekne: Je to celebrita. Oni mu narostou trošku ňadra a ona je herečka. To nejde. Herectví je opravdu o něčem jiným, na to tenhle pořad není. Je to hrozně komplikované povolání a obtížné a zase hrdinské povolání to není. Když vás opustí tahle drzost a nastoupí strach a rozpaky a tak dále, všichni starší generace si pamatují paní Hegra jako suverénního herce, já jsem v životě, a že jsem s ním zahrál spoustu rolí v rozhlase a na jevišti, člověka, který má takovou obavu , úctu k tomu a respekt, tak asi o tom moc takhle nemluví.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já se vás ještě zeptám, úplně poslední otázka. Za malou chviličku se rozjede Motožurnál a byla to hrozná škoda, kdybychom se Luďka Munzara jako automobilového závodníka nezeptali. Co si myslíte o českých šoférech?

Host (Luděk Munzar): Že jsou opravdu špatný.

Moderátor (Naděžda Hávová): A co byste jim doporučil?

Host (Luděk Munzar): Co můžete doporučit hulvátům? To já nevím, jak to chcete doporučit.

Moderátor (Naděžda Hávová): Co byste jim vzkázal spíš?

Host (Luděk Munzar): Pro mě to je zvláštní sociologický jev, protože jak si hojím mindráky tím, že si myslím, že ovládám silný auťák, ukazovat svoji nadřazenost a aroganci a hrubost, v tom to je, to je prostě nebezpečná zbraň. Vždyť to vidíte, kolik je mrtvých. Ono se pořád diskutuje o tom, jestli alkohol ano nebo ne. Já si myslím, je to blbost, já vím, že mě okřiknout už teď. Prostě jakmile dokonce zabije, nikdy v životě, sebral bych to auto.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naším dnešním hostem v pořadu Dva na jednoho byl Luděk Munzar. Děkujeme za váš čas. Na shledanou.

Host (Luděk Munzar): Já děkuji vám, že jste mě pozvali. Mějte se všichni hezky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkujeme.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.