Orchestr, kde se sešli Izraelci a Arabové

13. leden 2009
Zblízka

Když řinčí zbraně, mlčí múzy. Mělo by to asi platit i pro současný konflikt v Gaze, ale naštěstí tomu tak není. Hned dva koncerty během jediného večera včera v Berlíně odehrál slavný West-Eastern Divan Orchestra, tedy hudební těleso složené převážně z mladých Izraelců a Arabů. Šlo o náhradu za vystoupení v Káhiře a Dohá, která byla zrušena právě kvůli izraelskému útoku na pásmo Gazy.

"West-Eastern Divan Orchestra je humanitárním a nikoli politickým projektem," říkají svorně jeho aktéři. Jde o dialog, který mezi mladými muzikanty z Blízkého východu umožňuje univerzální, metafyzický jazyk hudby. Členové orchestru přesto vycházejí ze dvou základních politických myšlenek; zaprvé, že neexistuje vojenské řešení izraelsko-palestinského konfliktu, a zadruhé, že na historickém území Palestiny mají právo žít dva národy.

"Existují různé způsoby vnímání hudby. Pro někoho je to útěk z každodenní reality, prostě poslouchat hezkou muziku a zapomenout na svět. Nebo je tu druhá varianta, vidět hudbu jako výraz lidskosti. Umožní nám to pochopit svět, poznat, co je to člověk a co jeho duše. Tímto směrem se taky snažíme náš orchestr rozvíjet," říká umělecký šéf unikátního tělesa a zároveň špičkový dirigent Daniel Barenboim.

West-Eastern Divan Orchestra, který se teď sešel znovu po půlroční pauze, má svou základnu ve španělské Seville. Tamní andaluská vláda soubor velmi velkoryse podporuje a španělští muzikanti jsou vedle Izraelců a Arabů třetí nejpočetnější složkou orchestru.

Houslisty a hlavním povoláním koncertního mistra Berlínských filharmoniků Guye Braunsteina jsem se zeptal, zda Španělé tvoří jakési "nárazníkové pásmo" mezi Židy a arabskými hudebníky. "Tenhle termín bych nepoužil. Je to jako s těmi dvěma vyčerpanými plavci, kteří si potřebují oddechnout na břehu. Tím pobřežím jsou pro nás španělští kolegové." Vedle proslulého Guye Braunsteina odehrál na včerejších koncertech svůj part teprve jedenáctiletý palestinský chlapec. I takové rozdíly netradiční orchestr nabízí.

Hobojistka Meirav Kadičevská z Izraele je nadšená z toho, že i během krvavého izraelského útoku na Gazu odmítli účast na koncertním turné jen dva hudebníci. "Všichni ostatní se ale rozhodli, že je správné se v této složité době dát dohromady. Je skvělé, že můžeme být spolu, i když se dějí tak strašné věci, které nás zraňují. Přes to všechno nezapomínáme, že jsme lidské bytosti. Všichni máme odlišné politické názory, ale stejně jsme schopní být spolu, dělat společně hudbu, být jedním tělesem a dosáhnout perfektní synchronizace," řekla.

Situace v orchestru ale není tak idylická, jak nastiňuje hobojistka původem z Argentiny. "Samozřejmě nemůžeme ignorovat, co se stalo, co slyšíme kolem sebe a vidíme v televizi. Když jsme se teď po půl roce sešli, měli jsme trochu ostřejší výměnu názorů," přiznává Guy Braunstein.

Koneckonců, není se co divit. Řada hudebníků si s sebou přinesla traumata z dětství, jako třeba Palestinec Ramzi Aburedwan, který než uchopil do ruky violu, házel coby výrostek kameny na izraelské vojáky. "Žil jsem v uprchlickém táboře a miloval jsem jednu dívenku jménem Nahíl. Pořád jsem se snažil být v její blízkosti. Jednou se Nahíl vracela z pekařství. V tom třeskla rána a ostřelovač ji trefil do hlavy. Krev se jí řinula z rány uprostřed čela. Naložil jsem její tělo do auta OSN a poprvé vzal do ruky kámen. Bylo mi 14 let. Náhodou u toho byl fotograf a vznikl slavný snímek, který můžete vidět na internetu," vzpomíná.

"Každý člen orchestru, bez ohledu na svůj původ, ukázal pozoruhodnou dávku statečnosti, porozumění a vize," říká Daniel Barenboim. Slavný dirigent své svěřence vidí jako pionýry nového způsobu myšlení na Blízkém východě. Myšlení, které snad nezničí ani Hamásem odpalované rakety Kásam, ani izraelské tanky v ulicích Gazy.

autor: Jiří Hošek
Spustit audio