Přijetí eura? Nejdřív v roce 2017

Petr Fischer
Autor:    archiv autora  

Podle původních představ české vlády, zabudovaných do závazného plánu přibližování české ekonomiky k eurozóně, jsme už měsíc a osm dní mohli platit eurem. Neplatíme. Mimo jiné proto, že vláda Jiřího Paroubka tento slib obětovala předvolebnímu boji, když v letech 2005-2006 odložila škrty v povinných výdajích státu. 

Přijetí eura se pak za Topolánka z ideologických důvodů odsunulo na rok 2012. Potom o další dva roky a zase o dva roky dál... Ministr financí Eduard Janota dnes za realistické datum přijetí společné evropské měny považuje rok 2017, to ovšem za předpokladu, že nová vláda bude každý rok stahovat schodek státních financí o sedm procentních bodů hrubého domácího produktu, tedy o nějakých 30 miliard ročně.

Celá politická scéna ví, že Janotův konvergenční plán vycházející z posudku MMF je rozumný a nijak drastický. Jenže politická racionalita se nekryje s tou ekonomickou a odchylka mezi nimi roste úměrně s blížícím se datem voleb. Proto se dnes ČSSD vůči Janotovi tvrdě vymezuje a jeho plány označuje za sociálně bezohledné. ODS je považuje za málo odvážné - sama by škrtala důrazněji, ačkoliv v minulosti odvahou ke škrtání nehýřila.

Radikální vymezení obou nejsilnějších politických stran, z nichž jedna bude předsedat budoucí vládě, není tragickým znamením, že ani tentokrát se nic nepovede. Naopak potvrzuje spíše střízlivost Janotovy úpravy konvergenčního plánu, po níž se po volbách, až se politický rozum s ekonomickým opět na chvíli sejdou, dá okamžitě sáhnout. Jednat se musí rychle, protože už rok po volbách vlády ztrácejí chuť k nutným změnám, zvláště když rytmus voleb je tak neúprosný a čeští voliči jen málo rozlišují, proč volí do kraje, Senátu nebo do sněmovny.

Vidina přijetí eura by mohla sehrát pozitivní roli dobře uchopitelného symbolu, protože na slogan "relativní vyrovnání rozpočtových schodků" politici voliče nezískají. Euro, ať už si o jeho roli myslíme cokoliv, schopnost silného politického komunikátora má. Bohužel se ještě nikdy nestalo tématem, k jehož označení by politici použili své oblíbené klišé "priorita".

Modrým eurorealistům to bylo vždy více méně jedno, oranžoví se zase nikdy naplno nepřiznali ke své deklarované eurofilii.