Ministr vs. manažer

Jan MacháčekFoto: Jan Sklenář

Když se objevilo jméno Víta Bárty z Věcí veřejných mezi kandidáty na ministry poprvé, vzbudilo to značnou vlnu mediální nevole, především kvůli bezpečnostním rizikům a firmě ABL. Nyní, zdá se, boduje spíše Vít Bárta.

Je otevřený, s novináři zjevně rád mluví. V čele resortu se chová jako manažer - kreslí na tabuli grafy, vyjednává o slevách, šetří, škrtá. Bárta hýří příklady a zkušenostmi ze soukromého sektoru. Zjevně se snaží předvést, jak se dá ministerstvo řídit jako firma. A na leckoho ve světě médií jeho přístup docela zabírá. Konečně je tu někdo, kdo má nějakou zkušenost s řízením v praxi, někdo, kdo přichází odjinud než ze sterilní parlamentní líhně. 

A tím se dostávám k tomu, oč dnes mi jde. Je stát jako firma? Je ministerstvo firma? Vtip nebo snad spíše smůla je v tom, že stát firma není. A řídit stát nebo ministerstvo jako firmu má, když použiji eufemismus ze světa ekonomů, své náklady a výnosy. Když přicházejí špatné časy a poptávka ochabuje, firma musí začít tvrdě škrtat, propouštět, tlačit na dodavatele. Říká se tomu restrukturalizace nebo zeštíhlení, módně anglicky třeba streamlining, downsizing a cost cutting a podobně. 

Potíž nastává v tom, když to začnou dělat všichni, když začnou šetřit i ostatní firmy a k tomu ještě spotřebitelé a domácnosti, recese se prohloubí a ona původní firma je na tom ještě hůř, než když začala iniciativně škrtat. Říká se tomu paradox spoření. 

Stát má však jiné cíle. V okamžiku poklesu poptávky v soukromém sektoru se má pokusit vyvažovat zvýšením veřejné poptávky. To český stát v minulém roce činil a teď už tak činit nemůže, protože musí snižovat zadlužení. 

Pořád zbývá starost šetřit tak, aby to mělo co nejmenší dopad na hospodářský růst a zaměstnanost, tedy inteligentně. Oživení je totiž stále velmi křehké. Zájmy manažera nebo šéfa firmy jsou sobecké, nepřesahují podnikovou vrátnici. Zájmy a cíle státu jsou jiné - jde o celkovou kvalitu prostředí, stabilitu, společenskou kohezi a zaměstnanost. 

Stát musí šetřit jinak než jeden konkrétní podnik. Musí škrtat tak, aby to vyvolalo co nejmenší nárůst nezaměstnanosti, musí se věnovat i regionům postiženým vysokým počtem lidí bez práce. K tomu všemu má mít k dispozici mikroanalýzy a alespoň pokusy o výpočet. Firma se o nic podobného zajímat nemusí. 

Pokud budou ministři řídit ministerstva jako jednotlivé firmy a jenom osekávat náklady tam, kde to jde snadno a rychle, nedopadne to moc dobře. Uznávám, že v dobách hojných je těžké přinutit lidi šetřit. Jenže když se tak děje o překot v krizi, můžeme si pod sebou podříznout větev. Ještěže Německo zatím tak vesele roste.