Dominik Duka: Smyslem půstu je otevřít svou mysl a svá srdce

Začala nám postní doba, prožili jsme Popeleční středu a možná i vy, kdo nežijete tak úplně uvnitř církevních událostí, čekáte, že na toto téma pronesu něco o smyslu půstu. Přece jen mi to ale nedá, abych nezačal trochu z jiné strany.

Dlouhá léta jsme právě v únoru byli nuceni účastnit se oslav takzvaného Vítězného února neboli „vítězství pracujícího lidu“. Ať už na tuto událost máme jakékoliv názory, musíme poctivě přiznat, že se v té době symbolicky cosi v naší společnosti zlomilo. Nepřišlo to náhle.

Básníci, kteří prorocky vidí do budoucnosti, kteří rozpoznávají znamení doby, dokážou vytušit blížící se nebezpečí. Jedním z těch největších, ačkoliv opomíjených, byl Jan Zahradníček. Jeho La Saletta jako by již hovořila o znamení stínu, který pozvolna připlouvá před slunce. Sbírka Dům strach, kde píše o svých pocitech při dlouholetém věznění, ale zvláště báseň Znamení moci s děsivou hloubkou ukazuje hrůzu tváří v tvář totalitní moci. Tušení dochází svého naplnění. Naplnění víc než tragického.

Kolik lidských osudů bylo zmařeno na popravištích, v žalářích nebo tím, že jim bylo znemožněno studovat či pracovat tam, kam byly svým nadáním povolány. Kolik charakterů bylo pokřiveno, kolik udání napsáno. Byli rozděleni rodiče a děti, blízcí přátelé často trpěli vzájemným podezříváním a strachem.

Do této chvíle zní slova básníka, který sám zakouší utrpení – nejen vězení, ale i ztrátu nejbližších, dětí. Na okraji těch slov, o nichž básník říká, že „sypou se suchá a tvrdá a jalová“, je znát naděje proti vší naději. Všude je Bůh, ke kterému básník volá:

„Pojď, Pane
Jak vězeň k vězni.
Mé srdce je dokořán.
Konečně…“

Tam, kde je člověku násilím vnucen půst od rodiny, přátel, svobody, tam stále zůstává srdce Bohu otevřené. My dnes pochopitelně nezažíváme půst vnucený, ale půst dobrovolný. Jeho smyslem je otevřít svou mysl a svá srdce. Poznat, že nemusíme být závislí na luxusním životu, protože skutečné bohatství je jinde.

Postní doba se tak stává čtyřicetidenním putováním k Velikonocům, při kterém si připomínáme v prvé řadě ne Boží utrpení na kříži, ale Boží lásku k nám. Tak velkou lásku, že je ochotna a schopna obětovat život za své přátele.