Dominik Duka: Jan Nepomucký dokazuje, že národ a církev patří k sobě

Dnes můžete v Praze vidět svatojánské Navalis, pochopitelně se jich lze i zúčastnit. Je totiž svátek svatého Jana Nepomuckého a na jeho počest od barokní doby pořádala církev zvláštní slavnosti na vodách Vltavy, ve které svatý Jan zakončil své pozemské putování. Tyto slavnosti, tedy Navalis, několik nadšených lidí před pár lety obnovilo za účasti gondoliérů z Benátek.

Vstoupí-li člověk na Karlův most, nepochybně uprostřed narazí na velkou skupinu turistů, která se fotografuje se sochou svatého Jana Nepomuckého či se dotýká reliéfu, který zpodobňuje jeho vhození do Vltavy. Po celém světě, kromě našeho Pražského Jezulátka, je tento světec pojmem. Zvláště v zemích bývalé rakouské monarchie jej najdete na řadě mostů.

Na mysl se pochopitelně dere otázka, zda to opravdu není jen nějaké barokní divadlo, jestli ten dnešní průvod směřující od katedrály na most a ke Křižovníkům nesvědčí jen o jakémsi staromilství, kuriózní snaze po resuscitaci toho, co dávno odumřelo. Domnívám se, že nikoliv, a říkám to nejen jako pražský arcibiskup, který má radost z toho, jakým způsobem se dnes tento náš světec připomíná.

Pohlédneme-li pravdivě do dějin, možná s překvapením zjistíme, že svatý Jan z Nepomuku patřil k reformnímu okruhu církevních činitelů za krále Václava IV. Nešlo jen o snahu vymanit církev a její úřady z vlivu krále a jeho snahy jmenovat do důležitých církevních úřadů své milce. Zajímavý je i Janův přínos k pohledu církve na ženu. On, který je mučedníkem zpovědního tajemství, které dle legendy nevyzradil a tím ochránil královnu, je především mužem, který se po právní stránce snažil změnit přístup společnosti k ženám. Do té doby totiž podle starobylého slovanského práva žena neměla žádné právo na dědictví po svém muži. Jan byl tím, kdo se snažil tento pohled zvrátit.

Ještě důležitější ovšem je, že v 18. a 19. století se svatojánské slavnosti stávají národními slavnostmi, které oslavují český jazyk. Havlíčkova báseň „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, dej nám, co Bůh dal tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě“ není tedy jen vtipnou připomínkou slavného atributu našeho světce, ale reflexí spojitosti svatého Jana a národního obrození.

Byl bych velmi rád, aby návrat k oslavám svatého Jana Nepomuckého nebyl jen podívanou pro davy, ale obnovou našeho národního sebevědomí, připomínkou snahy o čistotu naší mateřštiny a především důkazem, že církev a národ patří k sobě.

Až za pár měsíců budeme o dovolené míjet v Rakousku, Slovinsku či kdekoliv v zahraničí sochu svatého Jana Nepomuckého na některém z krásných mostů, bude to setkání s domovem. Můžeme být hrdí na to, že jsme světu dali tohoto muže, který se často snažil stavět mosty k porozumění mezi rozvaděnými stranami.