Dominik Duka: Nahradí dnešní nevíra naději?
Dominik Duka hostem RadiožurnáluFoto: Alžběta Švarcová
Důvěra v budoucnost, hledání smyslu všeho kolem nás, ale také bolest kvůli miliónům zmařených životů, síla a naděje – to jsou ústřední body, kolem nichž postavil svou pravidelnou glosu kardinál Dominik Duka.
Vážení přátelé, milí posluchači, v roce 2005 vyhlásila Organizace spojených národů 27. leden dnem vzpomínky na hrůzy holocaustu. Je to den osvobození koncentračního tábora Osvětim. Naši židovští bratři tyto hrůzy nazývají šoa.
Zúčastnil jsem se letos této pietní vzpomínky, která byla zakončena krásným koncertem ve Španělské synagoze. Prolínal se tu zpěv s modlitbami, prosbami i děkováním. Seděl jsem vedle izraelského velvyslance Jakova Leviho a s překvapením i trochou rozpaků jsem na konci koncertu vyslovil svůj pocit, v jak radostném ovzduší se tato vzpomínka koná.
Hovořili jsme o tom, že oba, on i já, tedy Žid i křesťan, jsme vlastně lidmi naděje. Měli bychom umět vyslovit, z čeho obě náboženství čerpají onu nedozírnou sílu a důvěru v budoucnost. Měli bychom ostatním dávat svědectví, že lze hledat a nalézat odpověď na otázku, zda to vše má vůbec nějaký smysl.
Den poté jsem navštívil hrob svého přítele, prezidenta Václava Havla. Zastavil jsem se i u hrobů v okolí a ke svému údivu jako bych nalezl na jednom z pomníků nápis, který odpovídal na můj včerejší rozhovor s izraelským velvyslancem. Uprostřed bolesti z tisíců a milionů zbytečně zmařených životů, uprostřed pochopitelných výčitek Bohu, jak něco podobného mohl dopustit, zazněl jednoduchý nápis na hrobě: Víra těší tam, kde láska pláče.
A ještě něco mne udeřilo do očí, když jsem procházel hřbitovem. Každý v tom lese náhrobků byl téměř vždy opatřen křížem nebo kalichem. Podle dat úmrtí a narození bylo jasné, že naši předkové se před několika generacemi hlásili ke svým církvím. Nápisy na hrobech i tato znamení vyjadřovala živoucí víru generací. A já jsem se musel zeptat sám sebe, zda dnešní nevíra nahradí onu naději?
