Jan Macháček: Japonská krize

Když však budeme mluvit o japonské ekonomice, nezbývá než energetikou začít. Japonsko je totiž ostrov, který nemůže dovážet elektrický proud. Japonsko se v určitém pohledu podobá Německu. Je to sice vyspělá země, ale s vysokým podílem průmyslu. To zdůrazňuji proto, že jiné vyspělé země, jako například Velká Británie či Spojené státy, se domácího průmyslu zbavily v daleko větší míře než Němci nebo Japonci. A to především ve prospěch služeb.

Průmysl je ovšem energeticky náročný. Proto bych se nedivil, kdyby Japonsko, které produkuje třetinu energie v jaderných zařízeních, pokračovalo v provozu nepoškozených jaderných elektráren jakkoli se to může zdát právě teď leckomu málo uvěřitelné. Odstavení průmyslu si Japonsko nemůže dovolit.

Japonská společnost je výrazně kolektivistická. Individualismus je paradoxně tradičně potlačován více než v Číně, přestože na povrchu by to mohlo vypadat, že v Číně existuje komunismus a v Japonsku relativně liberální kapitalismus.

Japonsko také není Haiti, kde zkáza způsobená zemětřesením může jen prohloubit jakousi celkovou společenskou beznaděj a bezvýchodnost. Japonsko je relativně dobře řízená a spravovaná země a právě onen výše zmíněný kolektivismus a téměř vojenská disciplinovanost a organizovanost obyvatelstva může pomoci krizi překonat rychleji než se nám nyní může zdát. Kolektivistická psýché může také pomoci mobilizovat společnost k novým výzvám a výkonům.

Možná nastává správný okamžik, aby Japonsko konečně dostalo jakýsi nový impuls k životu. Tamější společnost i ekonomika se totiž takřka 20 let nachází v krizi a točí se v kruhu. Přes některé technologické zázraky, které Japonci dokáží vyrobit, tamější ekonomika již 20 let vlastně neroste a stagnuje, rodí se katastrofálně málo dětí, společnost nepředstavitelně rychle stárne, lidí rychle ubývá a stát se drasticky zadlužuje. Zároveň se japonská společnost potácí v začarovaném kruhu určitého nacionalismu, protože nepřipouští příchod pracovní síly zvenčí, tedy imigraci za prací.

I když je japonská společnost kolektivistická, je také nakažena některými „nemocemi“ západu. Lidé se chtějí mít také dobře, užívat si a nejen plodit děti. Celkově je na místě otázka, jestli se Japonsko nevydává cestou Argentiny. Ta byla před 100 lety jednou nejbohatších zemí světa, ale dnes se to zdá být tak dávno, že tomu už dokonce málokdo věří. Takže katastrofa je možná příležitost k tomu, aby Japonsko dokázalo znova sebe samo „vymyslet“. V opačném případě bude následovat historický osud relativního úpadku Argentiny.

Japonsko se zvenku jeví jako poněkud nasycená společnost. Všichni mají tři auta, spoustu televizí a kuchyně plné elektroniky. Pro Evropana je však třeba šokem, že se Japonci tísní v neuvěřitelně malých bytech. Třeba by si mohli budovat lepší bydlení, otevřít se světu a migraci, liberalizovat služby nebo umožnit svému průmyslu více vyrábět v cizině.

Za zmínku stojí i možnost reformy japonské zemědělské politiky. Kritizovaná evropská zemědělská politika je totiž proti ní ještě docela liberální. Přes jisté uvolnění je v Japonsku stále silný systém křížového vlastnictví podniků, který se podle většiny ekonomů zjevně přežil.

A k tomu zadlužení. Státní dluh v Japonsku činí neuvěřitelných skoro 200 % HDP. To je však možné jen proto, že japonské domácnosti neuvěřitelně pilně spoří. Naspořené zdroje skrze systém poštovního spoření pak často využívá stát k financování rozvojových programů a vývoje a může je tedy i nyní mobilizovat i pro účely rekonstrukce. Ale to jen pro zajímavost. I tento systém, který slavil úspěchy v 70. a 80. letech však vyžaduje pořádnou reformu.