Jan Macháček: Kauza Nomura
V uveřejněných materiálech, které se týkají vyrovnání českého státu s Nomurou alias Salukou, se objevují přísliby udělat vše pro zastavení trestního řízení proti manažerům Nomury. Někteří pozorovatelé tvrdí, že v mezinárodním právu a v rámci nejrůznějších vyrovnání mezi korporacemi a státy jsou podobné přísliby beztrestnosti běžné.
Tak nevím. Co je to běžné a a co je to normální? Osobně se mi zdá, že to, k čemu se česká vláda zavazuje v oněch zveřejněných smlouvách, bylo možné v Bangladéši či Burkině Faso. Těžko si představit, že by něco takového bylo představitelné v západní civilizaci či v zemích s tradicí právního státu.
Vláda se zavazuje navrhnout prezidentovi republiky udělení milosti v konkrétních trestních kauzách. Ministr financí Vlastimil Tlustý dopisem apeluje na orgány činné v trestním řízení a soudy a upozorňuje, že se stát necítí vůči počínání manažerů Nomury a Saluky nijak škodný. Ale hlavně, stát se zavazuje, že nebude dodávat žádné nové důkazy a analýzy do otevřených kauz a nebude podávat žádné nové podněty k trestním stíháním konkrétních jedinců.
To je přeci neslýchané. Každý občan je přeci povinen oznámit trestný čin, kterého je svědkem a každý občan je povinen, je-li soudem vyzván, podat svědectví v konkrétní kauze. Vláda se přece nemůže zavazovat k tomu, že udělá z konkrétních ministrů jakési nadlidi, pro které neplatí právní řád. Táži se: prošlo by tohle u ústavního soudu?
Další stěží uvěřitelná věc je, že kdyby náhodou nějaký soud prokázal, že Nomura musí vrátit peníze odzicené v rámci kauzy České pivo, stát peníze zase vrátí Nomuře. Vláda tedy poskytla Nomuře státní garanci. Jenže platí zákon, podle kterého musí všechny státní garance schvalovat parlament. Zde tedy zjevně došlo k porušení zákona a stát to teď na sebe prásknul. Takže nakonec to vypadá, že z trestního stíhání Zemanovy vlády se může sát trestní stíhání Vlastimila Tlustého či Miroslava Kalousky.
Velmi chabé jsou i pracovní výkony mnohých novinářů a médií, které o celé kauze informují. Málokdo se prokouše stovkami arbitrážních materiálů, bez toho ale bohužel nejde o kauze informovat. Mnohé noviny přebírají vládní čísla o tom, kolik stát ušetřil, ale jen málokdo se všímá toho, že v rámci vyrovnání s Nomurou stát stáhl svou žalobu na Nomuru v jiné arbitráži, kde měl slušnou šanci vyhrát.
Na celé věci je nejsmutnější jakási zjevná nedospělost české demokracie: následné vlády nectí právní kontinuitu či státní a veřejný zájem. Nové vlády házejí bláto na své předchůdce a dávají se na stranu žalovaných.
Druhý problém je přepisování historických fakt. Průběh kauzy IPB, tak jak ho v rámci vyrovnání s Nomurou podpisem "vzala za svůj" Topolánkova vláda je prostě lživý a zcela manipulovaný v něčím zájmu. Připomíná to falšování a retušování historie v duchu totalitních režimů.
