To nejdůležitější? Hlavně nebýt nervóza, říká zvukař Radiožurnálu
Jeho hlas neuslyšíte ve vysílání Radiožurnálu a ani nerozhoduje o tom, co se vlastně bude vysílat. Přesto se u něj všichni scházejí, přinášejí mu podklady a nebo na něj z vedlejšího studia přes prosklenou stěnu mávají. Bez zvukového technika by se rádio neobešlo. Jak vypadá ranní směna jednoho z nich?
Budíček ve čtyři ráno, po půl páté krátká porada s editorem a moderátorem a v pět hodin už usedá do tmavé místnosti za mixážní pult.
První hodinu je klid. A pak...
Když si pustíte Ranní Radiožurnál, uslyšíte každou čtvrt hodinu zprávy. Práce zvukaře je proto mezi 5. a 9. hodinou mnohem živější než po zbytek dne. Chcete-li poznat, co práce takového zvukaře vlastně obnáší, vydejte se s námi přímo do vod nejbouřlivějších: na vlny ranního vysílání!
„První hodinu je většinou klídek. Vysíláme předtočené příspěvky. A když se nic neděje, nemáme ani živé telefonáty,“ vysvětluje jeden ze zvukařů Jan Pokorný mladší. Občas však nastanou situace, kdy je šrumec pořád. „Třeba při povodních,“ připomíná.
Během našeho povídání přichází do studia dnešní „rosnička“ Daniela Karafiátová. Přináší text s informacemi o dvou zvucích, které chce během svého vstupu nechat zahrát. I přes textové podklady na Jana Pokorného ml. pro jistotu zamává, aby věděl, kdy záznamy pustit.
Když zvukaři nakoukneme přes rameno…
„Nejvíc na očích je mixážní pult s takzvanými fadery, kterým se také říká šavle nebo kliky. Ty jsou barevně odlišené,“ ukazuje Jan Pokorný ml. Červené pouštějí a vypínají mikrofony, další přepojují zvuk z vedlejšího studia, kde se vysílají zprávy v každou celou hodinu.
A tím není tlačítkům a barvičkám konec. Jsou tu i linky, které přepínají vysílání do přenosových vozů. Jiná tlačítka pak umožňují dorozumívání s hostem, moderátorem, nebo úplně se všemi.
A modré šavle ovládají program, ze kterého zvukař pouští natočené zvuky, ale také třeba hudbu, sponzorské vstupy nebo anonce na další vysílání. „Půl hodinu předem vidím, co mě čeká. Můžu si i jednoduše spočítat časy,“ vysvětluje.
Hlavně nebýt nervózní
„Nejvíc mě baví asi parta, která je každé ráno vesměs stejná. Díky ní se vysílá úplně nádherně,“ tvrdí Jan Pokorný ml. „S Jirkou Chumem jsme si hodně sedli,“ dodává.
„Jsem zvyklý na to, jaký má Jirka hlas, a tak každé ráno nastavím u jeho mikrofonu výšky, středy, hlasitost,“ vysvětluje. Stejně nastaví i ostatní mikrofony. „Zprávařka sedí blízko, tak se zvuk musí hodně stáhnout,“ vysvětluje na příkladu Kateřiny Causidisové.
Co by měl zvukař umět? „Nejdůležitější pro zvukaře je podle mě nebýt nervóza, protože občas se tu stávají krizové situace a musí se jednat s chladnou hlavou,“ zamýšlí se Jan Pokorný ml. „Ve finále, kdo má alespoň trochu cit pro zvuk, tak se s tím vším tady naučí zacházet,“ myslí si.
Nevím, jestli nejde o přehnanou skromnost, protože okolo osmé přichází do studia produkční Jitka Štichauerová, která jeho slova spíš vyvrací: „Zvukař – to je jedna z nejdůležitějších funkcí. Tuhle práci se nikdo nenaučí za tři měsíce.“
