Umí propojit nepropojitelné a jezdí s krátkovlnkou. Bez mistra zvuku se rozhlas neobejde
Vůz VKV, KV, krátkovlnka a někdo prý mluví o mikrovlnce – několik označení pro stejné vozidlo a hlavně připomínka, že Radiožurnál nevysílá jen ze studií, ale jeho redaktoři, zpravodajové a spolupracovníci se hlásí i z terénu. O to, aby se jejich příspěvky dostaly tam, kam mají, tedy k vám, se starají mistři zvuku.
„Jsme sice zvukoví mistři, ale poskytujeme spoustu služeb. Děláme snad všechno, co vás napadne – krátkovlnky, koncerty, ozvučení akcí,“ vyjmenovává Roman Růžička.
Zatímco jeden z nich má službu v přijímacím středisku, ostatní jezdí po Praze i České republice s vozy VKV a jiní upravují natočené příspěvky nebo pracují na ozvučení různých akcí – například koncertů nebo nedávného pietního shromáždění u příležitosti srpnových událostí 1968.
Mistr zvuku musí znát prakticky všechno – musí mít přehled o používaných zařízeních a měl by vědět, jak je použít. Podle Romana Růžičky by měl umět propojit nepropojitelné. A důležitý je také hudební sluch. „Zvlášť v muzice je ozvučení pocitová záležitost,“ zdůrazňuje.
Rozhlasovým vozům se sice říká VKV, ale na velmi krátkých vlnách nevysílají. VKV nebo KV se zachovalo spíš z historického důvodu. „Na nějakých vlnách vysílají, ale nejde o velmi krátké, a tak je jednodušší mluvit o vozech VKV,“ potvrzuje Roman Růžička. „Dřív jezdili žigulíci s anténou. Tehdy se dalo vysílat jen pár minut, protože nevydržela baterka,“ vzpomíná. Dnes mají auta agregát, kterým si vyrábějí energii.
Z vozu až na žižkovskou věž a z ní do Českého rozhlasu
Rozhlasová auta vysílají přes dvě přijímací střediska – žižkovskou věž a přijímací studio v budově Českého rozhlasu na Vinohradské. Všechno se děje na dvou frekvencích. Ty přiděluje Český telekomunikační úřad. „Pronajaté frekvence jsou naše a nikdo jiný do nich nemůže,“ říká k tomu Roman Růžička.
Sedíme v přijímacím středisku S 14 a před námi jsou dva mixážní pulty. „Na klikách pultu nastavím, na které frekvenci auto vysílá,“ ukazuje. Zvuk přijme žižkovská věž a z ní vede po drátech až sem, do přijímacího střediska. Zvuk dál pokračuje po drátech na galerii, tedy k rozhlasovým přepojovačům, kteří určí, kam povede dál. Tímto způsobem se dostane až do studia Radiožurnálu.
A co když se vyjede mimo Prahu? Nezbývá než postavit přijímací středisko. „Jedeme třeba do Sušice,“ uvádí příklad Roman Růžička. „Na věž kostela upevníme přijímací anténu a můžeme vysílat,“ pokračuje. Záleží ovšem na terénu. „V okolí nesmí stát vysoká budova,“ upřesňuje.
V praxi fungují vozy jednoduše – ve studiu sedí moderátor a mistr zvuku naladí ve voze zpětný poslech. Moderátor se ptá, redaktor nebo host slyší otázku ihned a může odpovědět. „Zvuk nemá zpoždění, což je pro rádio ohromná výhoda,“ zdůrazňuje Roman Růžička.
Ve vozech je zpětný poslech N-1. „Slyší všechno kromě toho, co říkají oni sami. To proto, aby se neslyšeli dvakrát,“ nastiňuje.
Kdybychom chtěli vysílat z brněnské knihovny...
Kdyby se zvuk šířil přes satelit nebo internet, mohl by mít až pětisekundové zpoždění. I to je pro rozhlasové vysílání příliš dlouhá doba.
Rozhlasové linky fungují prakticky stejně s tím rozdílem, že zvuk jde po drátech přímo na přepojovací středisko. To se pak spojí s pracovištěm, které chce právě vysílat.
Mezi pražským a regionálními studii navíc vede kontribuční síť. „Kdybychom chtěli vysílat z brněnské knihovny, zařídíme jen spojení do budovy brněnského rozhlasu,“ popisuje Roman Růžička. Odtud pak dojde zvuk po linkách až do Prahy.
Kdy je mistr zvuku nejspokojenější?
„Nejsložitější je dostat z redakcí, co vlastně chtějí a potřebují. Pak jsme jim schopni říct, co můžeme poskytnout a využít veškerou techniku, kterou máme,“ zamýšlí se. „Často si myslí, že je pro nás něco jednoduché, ale ono to tak není,“ dodává Roman Růžička, který se mimo jiné od roku 2002 zúčastnil všech olympijských her.
A jak připomíná, než se začne vysílat, musí se celé olympijské studio vymyslet a postavit, sehnat potřebnou techniku nebo nastavit počítačové sítě. Na olympiády jezdí dva technici, kteří se střídají na směny. „Míváme služby od rána až do jedné hodiny v noci,“ popisuje. Samotné studio také nebývá příliš komfortní. Představte si místnost o 20 metrech čtverečních a v ní někdy až 11 pracujících lidí.
Asi i proto je Roman Růžička nejspokojenější, když je práce připravená. „Mám rád, když se učím něco nového. Třeba během nějakého pěkného koncertu. Teď děláme hodně politiku a ta mě moc nebaví,“ tvrdí.