V Hollokö na své tradice a obyčeje nezapomínají
Už 40 let zapisuje UNESCO na Seznam kulturního a přírodního dědictví nejcennější památky světa. Je jich přes devět stovek, z toho osm v Maďarsku. Mezi nimi i svérázná vesnička Hollokö. Její obyvatelé si dodnes zachovali starodávné obyčeje a také značně odlišné nářečí.
Půvabná vesnice Hollokö je ukrytá mezi kopci malebně zvlněné pahorkatiny Cserhát na severu Maďarska. Obklopují ji louky a lesíky. Vesnici se prakticky celou podařilo zachovat tak, jak vypadala ve středověku.
Domy jejich obyvatelé na začátku 20. století po několika požárech přestavěli. Dřevo a došky nahradili odolnějšími vepřovicemi a taškami. Původní půdorys i vnější vzhled však zachovali. Okna zdobí květiny, dřevěné ploty ohraničují upravené zahrádky.
„Starou část vesnice zapsanou na seznamu UNESCO tvoří 65 domů. Ale součástí světového dědictví se Hollokö stala i kvůli folkloru, který se tady udržuje, díky krojům, které nosíme, a starým zvykům. A taky proto, že to není žádný skanzen, ale vesnice, ve které pořád žijí lidé. Jsou to potomci etnické skupiny slovanských Palóců, kteří se v minulosti smísili s Maďary a Kumány,“ říká mi Peter Mikula ze zdejšího informačního centra.
Po zápisu na seznam UNESCO se život v obci změnil
Hollokö je vlastně jedna dlážděná ulice, která se rozdvojuje u kostela. Je postaven v jednoduchém selském stylu, ale uvnitř je pěkně vyzdobený. Celý den vesničkou procházejí turisté. U branky jednoho stavení je vyhlíží starší žena. Na židli vystavuje několik panenek oblečených do vyšívaných krojů.
„Co jsme se dostali na seznam UNESCO, život se tu změnil. Jezdí sem mnohem víc turistů než předtím. To víte – má to výhody i nevýhody. Dřív tu byl klid, i když sem návštěvníci také jezdili. Teď je tu mnohem víc lidí, a tedy i hluk a křik,“ svěřuje se.
„Na druhou stranu: jsem důchodkyně. Ráda vyšívám a šiju krojované panenky. Turisté občas něco koupí, což pomůže mně i mé rodině,“ dodává.
Palócké tradice přetrvávají
„To víte, že se cítím jako typický Palóc. Vychovali mě tak mí rodiče. A co to znamená? Máme odlišné kroje, řeč, písničky a také se máme víc rádi navzájem,“ říká důchodkyně.
Když ji však požádám, jestli by mi nějakou palóckou písničku nezazpívala, odkáže mne na svou sousedku přes ulici. Žena zpívá do podvečerního ticha. Zapadající sluníčko se opírá do bělostných fasád domů, které mají krásně vyřezávané dřevěné štíty.
