Holašovice: památka UNESCO, v níž lidé opravdu žijí
Je to vesnice, kterou autem projedete během dvou minut a která má jen kolem sedmdesáti stavení. Přesto jsou Holašovice už čtrnáct let jednou z památek UNESCO. Na návsi si připadáte jako mezi malovanými kulisami. Zdobené štíty i průčelí odkazující k polovině 19. století jsou výsledkem práce zednických mistrů. Takzvané selské baroko však není tím jediným, díky čemu se Holašovice staly významnou památkou.
„Monumentálnost zdobení naznačovala, jak je který sedlák bohatý,“ vysvětluje starosta Jan Jílek. Spolu s ním jsme se posadili na rozlehlé návsi. Za náměstí takové velikosti by se nemuselo stydět lecjaké město. Má 1,5 hektaru, což je více než jedna třetina Václavského náměstí v Praze.
Uprostřed oválné návsi se nachází malý rybníček, kolem nějž roste nízce střižená tráva. Celé to uzavírá stromořadí lip a hned za nimi na čtyřicet čísel mistrně zdobených a upravených statků.
800 let beze změny
„Domy, ať už dřevěné, zděné, nebo kamenné, stojí na původním místě. To je jejich největší hodnota,“ upozorňuje starosta.
Osm set let beze změny. Právě autentická podoba středověké kolonizační vesnice je společně se selským barokem tou druhou hodnotou, za co si Holašovice zaslouží být památkou UNESCO. Dodnes si kupříkladu můžete na návsi načerpat vodu z dřevěných pístových pump, kterými sedláci napájeli dobytek.
Každý statek má stejný půdorys. Jde o trojstranný dvůr. Z jedné strany stojí obytný dům a na něj navazující chlévy. Rovnoběžně se nachází sýpka. Vše vzadu příčně uzavírá stodola. Pak navazuje dlouhá zahrada. To vše si můžete prohlédnout například na statku Vlastimila Hoška, který ukazuje návštěvníkům, jak a s čím se pracovalo před 150 lety.
Nejde o klasický turistický cíl
Sám je jedním z těch, který by se z Holašovic rozhodně nestěhoval. „Život je tu celkově dobrý. Máme kvalitní hasiče, některá děvčata pořádají dětské dny, hraje se tu i fotbal,“ vypočítává. „Koneckonců jsme se stali Vesnicí roku 2009,“ říká o obci se 150 obyvateli.
Holašovice nejsou typickou Mekkou pro turisty, kde si podávají dveře a neustále je slyšet cvakání fotoaparátů. Jsou především vesnicí, kde žijí lidé jako Josef Trantina.
„Pracuju na zahrádce a chovám včely. Turisté jsou samozřejmě zvědaví a občas nahlédnou do dvora, ale to nám vůbec nevadí,“ usmívá se.
Statek by tu nikdo neprodal
Žít v památce UNESCO znamená neustále rozlehlý statek udržovat, konzultovat vše s památkáři a hlavně na to shánět finance. Což je paradoxně často velmi složité.
I přesto tu budou lidé dál včelařit a zahradničit a my se dál budeme do jihočeských Holašovic vracet pouze jako turisté. Nikdo by tu totiž svůj statek neprodal.
„Nikdo by to neudělal. Nepřichází to v úvahu,“ uzavírá Josef Trantina své povídání v zahradě pod rozlehlou třešní. Jako kapelník odchází na zkoušku místní dechové kapely Skalačka. Brzy budou hrát na Holašovických slavnostech, na které přijedou desítky kapel, zpěváků i řemeslníků.
