Indičtí pěstitelé bavlny umírají na rakovinu. Kvůli chemikáliím
Obyčejné bavlněné tričko nebo džíny ničí zdraví. Ne lidem, kteří je nosí, ale těm, kteří bavlnu pěstují na nekonečných plantážích. Druhým největším pěstitelem bavlníku na světě je chudá Indie, kde pěstování prastaré plodiny přivedlo v posledních letech do hrobu hodně lidí.
Otec šesti dětí Rajiv pomalu prochází svojí bavlníkovou plantáží a postřikovačem kropí právě kvetoucí rostliny. Své snědé tělo nechrání žádným speciálním oděvem, nosí jen tričko promáčené tekutinou, která vytéká z plastové nádoby na zádech.
„Bavlnu stříkáme často. Hubíme plevel a škůdce. Bez toho to nejde,“ říká a z konve dolévá jedovatě páchnoucí roztok.
Pandžáb je zemědělský stát na severozápadě Indie. Právě tady se na obrovských rozlohách pod horkým sluncem pěstuje bavlna. Zahrada Indie se však pomalu mění v hřbitov. „Pandžáb umírá. Procházíme obrovskou ekologickou krizí,“ tvrdí Ajer Tripathi, muž, který už léta bojuje proti nadměrnému používání pesticidů a umělých hnojiv v zemědělství.
Kvůli chemikáliím nemají pitnou vodu
Indičtí farmáři opravdu neznají míru. Jeden hektar půdy skrápí až 19 litry chemikálií ročně, což je desetkrát víc, než je doporučená dávka. Výsledkem je otrávená voda a lidé umírající na rakovinu. Mezi farmáři snad není rodina, ve které by zákeřná nemoc nezabíjela.
„Moje sestra loni zemřela na rakovinu hrtanu. Nikdy nekouřila. Ještě před tím zabila rakovina mého otce. Myslím, že za to můžou chemikálie, které používáme,“ potvrzuje Rajiv.
Pole jsou tak zamořená, že mnohé vesnice už nemají pitnou vodu. Ta je ve 30metrové hloubce a její hladina klesá každý rok o tři metry. „Vodu pít nemůžeme, způsobuje vyrážku, žaludeční potíže. Kdyby nám někdo před dvaceti lety řekl, že budeme za vodu platit, vysmáli bychom se mu,“ dodává k tomu Rajiv.
Situace je opravdu vážná, soudí doktor J. A. Singh, ředitel nemocnice v miliónové Bathindě. Právě na jeho oddělením procházejí noví a noví pacienti. „Většinou propukne rakovina až po padesátce, tady však máme obrovský nárůst onemocnění už ve třiceti letech. Dřív nic podobného nebylo. Existují studie, které potvrzují zbytky pesticidů v půdě, ve vodě i v mateřském mléce. Je nepochybné, že právě to způsobuje rakovinu,“ uvažuje.
Bez insekticidů neuživí rodinu
Jsem v malém obchodě. Sám jeho majitel jej nazývá prodejnou rakoviny. V regálech jsou vyskládány lahve s chemikáliemi, mnohé označené lebkou a zkříženými hnáty. „Vím, že prodávám jedy, které lidi zabíjí. Farmáři je však chtějí. Chemie účinkuje rychle a spolehlivě,“ přiznává.
Láhev, kterou držím v ruce, vypadá už na první pohled docela podezřele. Těžký bílý plast nese název Storm, tedy Bouře, a obsahuje insekticid s účinnou látkou monokrotofos, která je v mnoha zemích světa zakázaná. Ne ovšem v Indii. Tady je to levný a zemědělci hojně používaný přípravek. Že je nebezpečný? Mnozí to nevědí, jiní tuší, všichni ho ovšem používají. Proč?
„Vím, že tyto chemikálie jsou nebezpečné. Co máme dělat? Bez nich je úroda mnohem menší,“ argumentuje Rajiv, který bez jedovatých pesticidů neuživí svoji rodinu. Na jeho bavlnu čekají lidé po celém světě.
