Trojzubce na lovení tygrů a leopardí pěst? I takové je kung-fu v Číně
Co byste řekli tomu, kdyby vás chtěl v hospodě učit klasický český mariáš Číňan? Bylo by to stejné, jako kdyby chtěl Čech učit Číňany kung-fu. Jenže to se právě děje. V jedné tradiční škole v jihočínském Fošanu učí bojové umění Čech jako poleno, Lukáš Slavíček ze Žatce. Letos dokonce málem zastupoval Čínu na světovém poháru v jednom z bojových stylů kung-fu.
„Tygří spáry, které chytají, pozdrav, odražení, leopardí pěst,“ komentuje své pozice Lukáš Slavíček, který předvádí kung-fu. Trénuje ho ve Fošanu už čtvrtým rokem. Na jih Číny se tento vysokoškolák přestěhoval, aby v kolébce bojového umění získal inspiraci a mohl se dál zlepšovat. „Většina Číňanů necvičí proto, aby se ubránili. Je to životní styl, součást kultury a tradice,“ vysvětluje Lukáš Slavíček.
V Číně má Lukáš vlastního učitele, který si ho dokonce vybral jako svého nástupce a pokračovatele. Drobný stařík s ohebným tělem, kterému Lukáš říká sifu, což v kantonštině znamená mistr, si nemůže českého bojovníka vynachválit.
„Cizinci v naší škole jsou často lepší než Číňané. Více se na trénink soustředí a dávají do něj celé své srdce. Zanechají často doma svou práci, rodinu a vše podřídí tréninku, ne jako místní,“ vysvětluje. „A pak jsou samozřejmě v kung-fu úspěšnější,“ dodává.
Čínská vláda kung-fu podporuje
Mladí Číňané dávají přednost zábavě nebo jiným sportům, třeba populárnímu basketbalu nebo fotbalu. A to i přesto, že na rozdíl od minulosti má kung-fu i podporu čínské vlády.
„Během kulturní revoluce a desítek let po ní se museli všichni bojovníci kung-fu registrovat. Když bylo nějaké významné výročí nebo svátek, tak nás zavřeli. Teď se doba změnila, vláda nás podporuje a pomáhá nám s otevíráním nových škol,“ tvrdí sifu Liang Wej Jang.
Rtuťovitý čínský mistr, který mi sahá po bradu, má sílu jako tygr. Jedním trhnutím otevírá dřevěnou bránu a vchází do nejtradičnější školy čínského bojového umění, kde další dva učitelé právě nacvičují sestavu.
Mistr je pro studenty jako otec
Šedesáti- sedmdesátiletí bojovníci vyskakují do výšky, kmitají a mávají dlouhou tyčí nad hlavou. Přijde mi to lehké až do chvíle, kdy se jedno z cvičebních nářadí pokusím zvednout. „Vezmi si lehčí, když tuhle nezvedneš,“ radí mi Lukáš Slavíček. „To je trojzubec na lovení tygrů, tohle na podsekávání jezdců na koni a tam je kuan tao, symbolická zbraň, kterou se učíme ovládat až na konci několikaletého výcviku,“ popisuje.
Lukáš tráví ve starodávné tělocvičně vyzdobené modlitebním oltářem a fotografiemi mistrů několik hodin denně. Ráno navíc běhá, cvičí sestavy a večer znovu. Za výcvik svému mistrovi nic neplatí, pro ty nejlepší z nejlepších je výuka zdarma. Když je však mistr v nouzi, musí se o něj student podle čínské tradice náležitě postarat.
„Učitel je jako otec, patří mezi nejdůležitější osoby v životě, tedy hned po manželce,“ nastiňuje. Zpátky do Čech se Lukáš vrátí brzy, během několika měsíců. Doma by pak rád založil vlastní školu kung-fu.
