Přijel jako okupant, odjel jako přítel Československa

Anatolij Karpus přijel do Milovic v polovině srpna 1969. Osud tehdy 23letého čerstvého absolventa medicíny nebyl v sovětských poměrech nijak výjimečný. Na vysoké škole prošel povinnou vojenskou katedrou a hned po ní dostal na výběr – buď odsloužit vojnu doma, nebo se upsat armádě a být přidělen jako lékař k centrální skupině vojsk v zahraničí. S výběrem podle svých slov dlouho neváhal.

„Jako mnozí další jsem i já byl přesvědčen o tom, že jedeme vaši zemi zachránit před kontrarevolucí. Co jiného jsme si na základě článků v našich novinách také mohli myslet? Mnozí lidé měli obavy, že nám skutečně hrozí ozbrojený konflikt. Tvrdili nám, že Československo je srdcem Evropy, vitrínou socialismu a že jestli ho nezachráníme, vše se zhroutí. A my jsme nechtěli, aby všechno zkolabovalo. Vyrostli jsme v komunismu a nic jiného jsme si nedokázali představit,“ vzpomíná Anatolij Karpus, kterého z Milovic poslali k posádce do Bruntálu.

„Vojáci vůbec nesměli vycházet z kasáren ven, drželi nás úplně stranou. Občas se stávalo, že v noci přelezli plot a šli se projít po ulicích, aby vůbec věděli, v jaké zemi jsou. Velení se bálo, že bychom s Čechy mohli navázat protisovětské vztahy. Já sám jsem se dostal do kontaktu s Čechy díky tomu, že mě udělali konferenciérem večerů československo-sovětské družby. Seznámil jsem se tam s českou dívkou, jmenovala se Ivana, ale netrvalo dlouho a i já jsem byl pro politruky podezřelý, potenciální špión, a tak mě po roce služby převedli do Libavé,“ říká Anatolij Karpus.

Kontakt s Čechy mu skutečně náhled na věc podstatně změnil. Začal poslouchat zakázané zahraniční rozhlasy, psát verše. Vztah s dívkou Ivanou nakonec pod tlakem okolností sice nevydržel a ze svatby sešlo. Láska k Československu však mladému lékaři zůstala a přiměla ho přehodnotit to, co dělal.

„Rozhodl jsem se z armády odejít, což nebylo úplně jednoduché. Měl jsem v ní zůstat 25 let, v ČSSR celkem pět let. Nemohl jsem jim samozřejmě říct, že už nechci sloužit, protože nechci být okupantem. Tvrdil jsem, že se necítím být kompetentní. Musel jsem projít psychiatrickými vyšetřeními, kde používali dost drastické metody. Nakonec jsem to však zvládnul a z armády odešel,“ vzpomíná Anatolij Karpus.

Ještě v 70. letech se vrátil domů do Rjazaně, kde dodnes pracuje jako neurolog. Do Československa se znovu podíval až na podzim roku 1989, těsně před listopadovou revolucí. Z ní měl podle svých slov velkou radost, stejně jako z následného odsunu sovětských vojsk, který, jak podotýká, i dnes, 20 let poté, část bývalých armádních velitelů stále považuje za porážku.