Ruská čtvrť v Olomouci byla za betonovou zdí
Před dvaceti lety zmizelo z Olomoucka až 30 tisíc obyvatel. Nebyli to však čeští občané, byli to sovětští vojáci se svými rodinami, kteří po roce 1968 obsadili tehdejší Československo a po sametové revoluci museli odejít. V Olomouci do roku 1990 pobývala jedna z největších posádek.
V centru historického města byla komandatura a pro důstojníky a jejich rodiny vznikla tři sídliště. Na sídlišti Neředín jsou vysokoškolské koleje Univerzity Palackého, z panelových domů na Novém světě a Černé cestě se staly moderní domovy pro několik tisíc olomouckých občanů. A to i přesto, že původně sídliště Černá cesta bylo tak špatně postavené, že nová vláda města po roce 1990 uvažovala o jeho kompletní likvidaci.
Bývalá ruská čtvrť Černá cesta byla obehnána betonovou zdí, která i dnes stojí pár metrů od výpadovky na Šternberk a několik kroků od vlakového nádraží. Stejně jako Černá cesta byla další dvě sídliště v Olomouci jakýmsi městem ve městě, kam mohli vcházet jen prověřené osoby a ve kterém byly obchody, nemocnice, školy i kulturní zařízení.
„Sídliště si Sověti stavěli sami. Budovy byly z panelů a s keramickými obklady. Říkalo se jim mozaikové domy. Čtvrť střežily vojenské hlídky,“ popisuje někdejší mluvčí Arcidiecézní charity Ivana Jeništová, která v době odsunu sovětských vojsk z Olomouce pracovala jako novinářka. Dnes je v důchodu a je šéfredaktorkou časopisu pro seniory Strom-barvy života. A na tu dobu nevzpomíná ráda. „Sověty jsme tu nechtěli, tak jsme se je snažili ignorovat, ale stejně byla jejich přítomnost cítit všude ve městě,“ dodává.
Sídliště Černá cesta je velké asi jako 15 fotbalových hřišť. Tehdy v něm byla škola pro sovětské děti, vojenská nemocnice a dva obchodní domy. I když areál sídliště hlídali sovětští vojáci, do obchodních domů čas od času přišly na nákup i české ženy.
„Na kraji sídliště byly dva obchody – univermagy – a v nich bylo všechno. Alespoň nám to v době normalizace tak přišlo. Ženské tam kupovaly ledničky, televizory, cvičky a bílá trička pro děti do školy. Jednou jsem tam také šla a viděla jsem tam stolní slunečnicový olej, který se v běžném obchodě koupit nedal. Tak jsem ho položila do nákupního košíku a zamířila k pokladně. Tam mi však ruská prodavačka olej vzala a řekla: ‚Pro vas eto njet.‘ A já odešla s prázdnou. Venku na mě čekal manžel a říkal mi: ‚Dobře ti tak, neměla si tam lézt,‘“ vzpomíná Ivana Jeništová.
V obchodech pracovaly ruské prodavačky, ale na pultech a regálech leželo zboží vyrobené v tehdejším Československu.
Domy si sověti stavěli podle svého, a tak také vypadaly. Některé byty neměly odpady, na některém poschodí byl záchod pro celé patro. Stěny byly křivé a místnosti byly dokonce postavené v rozdílné úrovni, jedna výš, jedna níž.
Nové vedení města Olomouce po sametové revoluci uvažovalo, že Černou cestu úplně zlikviduje, a tak dovolilo, aby právě v prázdných domech cvičily zásahové jednotky policie.
Pak se ovšem zjistilo, že demolice domů by byla nákladnější než jejich kompletní oprava. Mimoto po ničivé povodni v roce 1997 přišlo mnoho olomouckých rodin o střechu nad hlavou a tak bylo rozhodnuto. Z někdejších sovětských mozaikových domů se stala moderní obydlí.
