Za jedno pivo vojáci zapomněli na kontrarevoluci
Letos to bude 20 let, co Československo opustil poslední sovětský voják. I když většinou na tohle výročí vzpomínáme s trpkou úlevou, okupace Sovětskou armádou má i své úsměvné kapitoly. Třeba v Bratislavě sovětské vojáky zapřáhli do práce, jen co v šedesátém osmém roce překročili hranice. Mladí ruští bažanti za pár piv pomáhali ve stájích u koní. Na samotný odsun vojáků vzpomínají Bratislavané s nadsázkou. I proto, že přímo ve městě nebyla velká vojenská základna, ale pouze kultivovanější sovětské velení.
„První, co mě napadá, je jedno jméno: pan Kocáb. Ten se vlastně o celý odsun zasloužil,“ říká Juraj Šebo a přemýšlí nad důvody jeho angažmá. „Nevím, možná z toho Pražského výběru byl takový rachot, tak mu to trošku působilo na sluch. A ruští vojáci tady taky dělali pořádný rachot, takže se jich asi potřeboval zbavit – ale to říkám trochu s nadsázkou. Takže tohle je člověk, který se mi s odsunem spojuje. Na můj vkus ale ten odsun trval trochu příliš dlouho.“
Juraj Šebo je vlastně neoficiální bratislavský kronikář. Vydal už čtyři svazky knih, které mapují 40 let komunismu očima Bratislavana. Je to zajímavé čtení, na zdánlivých maličkostech připomíná, jak se tehdy žilo, co se smělo a nesmělo, co se dalo a nedalo koupit. Hlavně pro mladou generaci je to neocenitelná příručka o nedávné historii. Nechybí v ní ani heslo „Rusové a jejich dočasný pobyt“.
„Mezi námi se ta jednotka dočasnosti nazývala ,furt‘, což v překladu znamená ,pořád‘. Ale nakonec to ,furt‘ bylo dvacet let… Dvacet roků v dějinách neznamená nic, ale v životě mladého člověka, který začíná svoji kariéru, je to propásnuté mládí,“ myslí si pan Šebo.
Základnou prvního sledu sovětských vojsk se v Bratislavě stalo dostihové závodiště na petržalském břehu Dunaje. Odtamtud měli Rusové město jako na dlani, připomíná kronikář: „Tady v Petržalce se doslova zakopali. Udělali si tu zákopy a čekali na kontrarevoluci. Ale ta nepřicházela, tak se tu trochu nudili. No a na Petržalce byli koníčkáři. Dost to tam žilo, jezdilo se na koních, chodila tam děvčata, mladí tam měli takový společenský život.“
Rusové chvíli čekali, co se bude dít, a pak se vydali prozkoumat terén: „Oni se nudili a my jsme takové laciné dělníky potřebovali. Okolo koní je vždycky dost práce. Seno házet, o koně se starat... tito chlapci nám to udělali za jedno pivo. Svým způsobem jsme je zneužili jako levnou pracovní sílu,“ vzpomíná s úsměvem Juraj Šebo.
Narozdíl od vojenských základen na různých místech Slovenska, přímo v Bratislavě výrazné a viditelné stopy po Sovětské armádě nezůstaly. Poslední připomínkou byla domovní tabule s nápisem Velitelství sovětské armády. „Tu tabuli jsem minule viděl na burze. Někdo ji prodával, chtěl za ni za 300 eur. Za tolik mi ti sovětští vojáci nestojí, takže jsem ji nekoupil, ale jinak by to byla dobrá relikvie,“ přiznává pan Šebo.
Bratislava má v rámci bývalého Československa k Sovětské armádě vůbec zvláštně nekonfliktní vztah. Město si pravidelně připomíná osvobození Rudou armádou a památník rudoarmějců, který se tyčí nad městem, je častým cílem návštěv oficiálních ruských delegací. Loni se tu zastavil i ruský prezident Medveděv.
Zobrazit dostihové závodiště, které v Bratislavě obsadili sovětští vojáci, na větší mapě
