Během ramadánu zní muezzinův hlas i v americkém Kongresu
Ramadán a Washington? Tohle spojení nejde na první poslech moc dohromady. Muslimové však žijí i v americké metropoli a ctí tam ramadán stejně jako třeba v Bagdádu nebo Ammánu.
Allahu Akbar! Alláh je velký! Takhle svolávají muslimy k modlitbě muezzinové po celém světě. Ale tady je to přece jenom trochu zvláštní. Nejenom proto, že jsem ve Washingtonu, hlavním městě země, kterou radikální muslimové považují za úhlavního nepřítele islámu. Páteční modlitbu a kázání můžu natáčet přímo v budově amerického Kongresu. Ano, muslimové se tady můžou pravidelně věnovat svým náboženským obřadům s požehnáním představitelů obou hlavních amerických politických stran od konce 90. let.
Půst v metropoli konzumu
„Zorganizovali to dva zaměstnanci z kanceláří zákonodárců. Mimochodem, jeden byl demokrat a druhý republikán,“ vysvětluje Jameel Alam Johnson, jeden z duchovních, kteří tady páteční modlitby a kázání vedou.
„Přes léto tady tenkrát bylo pár internistů-muslimů. Potřebovali se někde modlit, tak se pro ně našla místnost. Pak se to uchytilo, protože nejenom v Kongresu, ale také v okolních institucích pracují muslimové. Tak se tady na Kapitolu scházíme a myslím, že je to výborný příklad fungování svobody náboženství ve Spojených státech,“ pokračuje Johnson.
Pravda, hlas muezzina bych v budově Kongresu opravdu nečekal a nepopírám, že to na mne udělalo silný dojem. Ale jak je to jinde, v každodenním životě? V Americe se přece jí a pije skoro všude, často doslova za pochodu. Není v takovém prostředí zvlášť těžké dodržovat přes den předepsaný půst a zdrženlivost?
„Hodně z nás se tady už narodilo, jsme na tyto podmínky zvyklí. Odhadoval bych, že v převážně muslimských zemích je to možná snazší – tam totiž drží půst skoro všichni, takže jsou restaurace přes den zavřené. Ale pro nás, kteří jsme zvyklí na tohle prostředí, není otázka pokušení tak důležitá. Tohle je o přece o vztahu k Alláhovi a není tak důležité, co se děje kolem,“ uvádí Jameel Alam Johnson.
Svátek vřelosti a štěstí
Rozloučil jsem se s Jameelem a jdu si popovídat s jednou s žen, které se ještě před chvíli modlily ve zvláštní skupině, stranou mužů. Amina, se kterou se už tak trochu znám, pracuje pro jednu z muslimských nevládních organizací nedaleko Kongresu. Jak prožívá ramadán v metropoli konzumního života?
„Nemyslím si, že by nám to ztěžovalo všechno to pití a hodování okolo nás. Nepříjemnější je to, že každý den musíme do práce jako kdykoli jindy. Vzhledem k tomu, že jsme vzhůru hodně pozdě do noci a vstáváme velmi brzo k ranní modlitbě, je to hodně únavné,“ říká Amina.
Na ramadán se vždy přesto těší. „Možná se to zdá divné, ale pro mě je ramadán takový svátek plný vřelosti a štěstí,“ vysvětluje. „Vzájemně se navštěvujeme, posíláme si pozvánky na večeři, chodíme s přáteli na zvláštní noční modlitby. Prožíváme při tom intenzivně pocit pospolitosti. Pro mne je to opravdu moc důležitý svátek.“
O USA si můžete myslet leccos. Ale jedno jim upřít nemůžete: principy, na kterých stojí a které mají v ústavě, se snaží usilovně dodržovat. A týká se to i svobody vyznání. A ono „Allahu Akbar“ znějící v budově amerického Kongresu je toho, aspoň pro mě osobně, jasným důkazem.
