Otevřít si restauraci v Benghází byla chyba, hořekuje obchodník
Válečný konflikt v Libyi, stejně jako kdekoli jinde, nepřináší jen oběti, zraněná a zbořená nebo vypálená města. Jeho důsledky pociťují všichni – obchodníci, restauratéři i cizinci. V době ramadánu mají cizinci o potíž navíc.
Celé Benghází je v poledne naprosto vylidněným městem – jen tu a tam projede auto. Ramadán se tu dodržuje a davy se v ulicích objeví až po západu slunce. Pro cizince je proto těžké najít restauraci, což potvrzuje i pan Mechmet, který šest let podnikal v Německu.
„Moje teta žije v Hannoveru 45 let. Přijel jsem k ní na návštěvu a pak jsem si tam otevřel restauraci, bar a diskotéku. Dařilo se mi skvěle, zaměstnával jsem spoustu lidí a měl jsem osm bodyguardů. Pak se objevily problémy s holými lebkami, s neonacisty,“ vysvětluje. „Vyhrožovali mi, tak jsem svůj podnik raději zavřel a přišel o spoustu peněz,“ dodává.
Z Německa odešel do Libye
S panem Mechmetem trávíme večer při svíčkách. Nehledejte však za tím žádnou romantiku. V Benghází večer nejde proud. Zdejší elektrárna totiž pracuje na naftu a její zásoby se tu značně ztenčily. „Klimatizace nefunguje, protože není proud. Asi si koupím generátor. Když nemáte světlo a chlazení, hosté k vám do restaurace ani nepáchnou. Přicházím o spoustu peněz,“ popisuje Mechmet.
Do restaurace přichází arabský mladík a ptá se na práci. Mechmet jeho i veškerý další personál propustil před dvěma týdny. Teď je tady sám, potmě a do láhve od čaje si ze zoufalství přilévá vodku z tajných zásob. V Libyi vládne naprostá prohibice a navíc je ramadán. Panu Mechmetovi je to však jedno. Často používá jedno velmi neslušné německé slovo. Zvlášť, když si vzpomene na radu svého rodáka z turecké Antakye, který pracoval v Libyi.
Libyjský restauratér má nejradši cizince
„Můj kamarád mi řekl, abych jel do Benghází. Prý je tam dobře. Řekl mi, abych si tam otevřel restauraci. Přijel jsem před rokem a hned jsem pochopil, že to byla chyba. Po půl roce začala válka. Podnik mám navíc ve špatné čtvrti. Lidé tu nemají peníze ani vychování,“ tvrdí tento pekař, cukrář, kuchař a podnikatel v jedné osobě.
Má také rád, když jeho kvality někdo ocení. „Nejradši mám cizince. Ti totiž vědí, co je dobré jídlo a jak se jí. Zdejší se neustále na něco ptají,“ zmiňuje. „Chci si proto otevřít ještě jednu restauraci v bohaté čtvrtí, na Dubajské ulici. Tady jsem za dva měsíce prodělal 15 tisíc dolarů,“ hořekuje Mechmet.
Na závěr mě pan Mechmet přátelsky poplácal a za večeři si napočítal dvojnásobek toho, co chtěl původně. Neprotestoval jsem. Obrat cizince o peníze je hluboce zakořeněným zvykem a místní tradice se musí respektovat.
