Mělo se kácet, soudí lesníci v kůrovcem postižených Tatrách
Kůrovcový problém na Šumavě sledují se zájmem i ve Vysokých Tatrách, kde ho sami už léta řeší. Emoce i argumenty v tatranské debatě o kůrovci jsou navíc hodně podobné těm šumavským.
Zkušenosti z Tater sice nejdou na Šumavu tak úplně přenést kvůli odlišnosti obou národních parků, lesníci a aktivisté se však na Slovensku o malého brouka hádají úplně stejně jako ti čeští. V Tatrách také stejně jako na Šumavě platí, že příroda pracuje pomalu, zatímco lidé jsou netrpěliví.
„Dřevo, které mohlo dobře sloužit, tu leží a místo něj se používají ropné produkty a nevím co ještě. Tak co je ekologičtější?“ ptá se lesník Stanislav Bystrianský pár kilometrů od Štrbského plesa. Kdyby to bylo jen na něm, všechny polámané stromy, které v okolí leží, by už dávno odvezl pryč.
Kdysi se na místě nacházel hustý les. V roce 2004 však přišla obrovská větrná kalamita a tatranské smrky pokosila jako sirky. Stejně staré a stejně vysoké stromy byly pro přírodní živel skvělý terč, podobně jako vzápětí pro kůrovce.
Škody mohly být menší, myslí si lesníci
V kanceláři státních lesů Tatranského národního parku stačí na prohlédnutí kůrovcové kalamity v posledních letech dvě kliknutí počítačovou myší. Červená značí působení kůrovce.
„Toho červeného mohlo být podstatně, podstatně méně,“ vysvětluje nad mapou Marián Šturcel, který v tatranských lesích pracuje přes 30 let a kůrovci říká familiárně lotr. Zažil i největší protesty ekologů proti kácení kalamitního dřeva ve dvou tatranských dolinách, Tiché a Koprové.
Kácet se nakonec opravdu přestalo. Kůrovec se však v dalších letech rozšířil a lesníci v tom vidí jasný důkaz, že ke slovu měly přijít motorové pily, a ne příroda.
Ostatně problém s kůrovcem nepopírají ani ekologové. Ján Pavlík má vystudovanou ochranu přírody a rozhodně to není typický aktivista, co by vzal pouta a šel se přivázat ke stromu. „Dokud budou extrémní léta, asi se ta kalamita nikdy nezastaví,“ připouští.
Zatímco tatranští lesníci vedou s ekology celkem podobný spor jako ti šumavští, lidé v Tatrách s obavou pozorují rezavějící smrkové lesy.
Mrtvý les neexistuje
Šéf Téryho chaty Miroslav Jílek se snaží zachovat nadhled. Ostatně na kůrovce kouká opravdu dolů, Téryho chata je 2015 metrů nad mořem.
„Nás se to také dotýká, protože část cesty jdeme lesní pasáží, ale jsme rádi, že ji lidé přeběhnou rychle, protože je škaredá. Když se dostanou nad pásmo lesa, tak jsou zase v krásném tatranském prostředí. Myslím, že tady v okolí Téryho chaty jim nic nechybí,“ vysvětluje.
Po kalamitě z roku 2004 se část polomů nechala na místě a část vytěžila. Sedm let poté je jasné, že lesy fungují na obou plochách. Někde z vysoké trávy vyčuhují malé stromky starostlivě vysázené lesníky. Jinde příroda sama protlačila z popadaného šedého dřeva první zeleň.
Mrtvý les zkrátka neexistuje. Jenom se změnil. Pro Jána Pavlíka je to důvod ke spokojenému úsměvu: „Možná, že když se sem podíváme za 15 let, bude tu živá, zdravá krajina, která se bude zelenat a bude pestrá.“
Turisté se odradit nenechali
Zatím to nevypadá, že by kůrovec turisty nějak odrazoval. Tatry jsou vyhledávané pro vrcholové partie, kde kůrovec stejně neúřaduje.
Přesný dopad kůrovcové kalamity na turismus navíc nikdo neumí odhadnout. Stejně tak nikdo nedokáže říct, jak budou tatranské lesy vypadat za nějakých dvacet, nebo dokonce za padesát let.
Na řešení hádanky se tak dlouho nechce čekat nikomu. Podle skeptiků by však kůrovec stejně zničil tatranskou smrkovou monokulturu. Dřív, nebo později. A to i bez větrné kalamity.
Navzdory problémům s kůrovcem patří Vysoké Tatry k oblíbeným turistickým cílům