Za Osmanskou říši bojovali i Češi. Upadnou v zapomnění?
Češi bojovali v první světové válce nejen za svého císaře a krále, ale také za tureckého sultána. Vypravme se do málo známé kapitoly našich dějin spolu s historiky ve Vídni, Istanbulu i Praze. Vzpomínky přímo z orientálních bitev přibližuje také dcera přímého účastníka této nelítostné války.
První světová válka byla ve své době nejkrvavějším konfliktem historie. Zapojili se do ní samozřejmě i muži z českých zemí v uniformách rakousko-uherské armády, i když ke konci války někteří stále více sympatizovali s nepřáteli hroutící se říše.
Málo se však ví, že čeští vojáci nebojovali pouze v Evropě a v Rusku, ale také třeba v Orientu. Vídeň tam vyslala rakousko-uherské jednotky, aby spolu s Němci pomohly Osmanské říši. A jací vlastně byli Češi, kteří po boku Turků, Arabů a Kurdů bojovali proti britské armádě?
I takové vzkazy vozila rakousko-uherská polní pošta do českých zemí od vojáků, které císař za první světové války poslal bojovat do Orientu. Ucelenější svědectví o málo známé válce nabízejí třeba tři černé sešity v archívu Vojenského historického ústavu v Praze. Považuje si je i tamní badatel Jan Boris Uhlíř.
Poručík Jaroš byl ve svých zápiscích z války vnímavým pozorovatelem
„Jedná se o válečné vzpomínky Karla Jaroše, který působil na Blízkém východě v době první světové války, samozřejmě ve stejnokroji rakousko-uherského vojáka, rakousko-uherského důstojníka. Jedná se do jisté míry o výjimku. Výjimku v tom, že jsou celistvé a že se nejedná o drobné útržky, ale sešity, které jsou hustě popsané od začátku až do konce,“ říká Uhlíř.
A vskutku. Poručík Jaroš byl ve svých vzpomínkách velmi precizní. V jeho sešitech můžeme nalézt technický náčrt mlýnského kamene, kde si beduíni vyráběli mouku. Takových nákresů je v Jarošových sešitech spousta. Bylo to běžné, že si vojáci takto etnograficky, detailně všímali okolního světa? Nebo spíš zachycovali své vlastní zážitky v bojových liniích?
„Samozřejmě velmi záleží na vnitřním ustrojení toho kterého jedince. Jestliže byl Karel Jaroš takhle konkrétní, tak ho prostě dotyčná záležitost zaujala. U běžných vojáků lze spíše předpokládat, že se budou věnovat popisu bojových situací,“ vysvětluje Uhlíř.
Poručík Jaroš bojoval a pochodoval za zvuků turecké vojenské hudby od roku 1916. Do Prahy se vrátil až o tři roky později. V popisu života v Osmanské říši byl opravdu pečlivý. Zůstaly po něm i desítky zdařilých fotografií. Jarošova dcera Svatava si dodnes vybavuje otcovo vyprávění.
„Odjakživa ho bavilo fotografování a cestování. Vzpomínal na to, že v Orientu měl několik přátel a partičku, která držela pohromadě. Říkal si: No, jednou to skončit musí. Když to půjde dobře, tak mě třeba netrefí. Budu se snažit ze všech sil, abych proplul,“ vzpomíná na otce a jeho zážitky z války Jarošova dcera Svatava.
Rakušané poslali do Osmanské říše dělostřelecké baterie a naučili Turky lyžovat
Proč vlastně Rakušané poslali své vojáky do Osmanské říše? Na to odpovídají dva na slovo vzatí historikové, ve Vídni profesor Manfried Rauchensteiner a v Istanbulu doktor Mesut Uyar.
„Rakousko-uherská vojenská přítomnost v tomto regionu se datuje od zimy 1914 až 1915, kdy rakousko-uherští vojáci učili tureckou armádu lyžovat. To byla velká specialita rakouské armády, Rakušané učili lyžovat třeba i Japonce. Tak proč ne taky Turky. Mám k tomu i jeden osobní zážitek. Jednou jsme tu ve Vídni v Muzeu vojenské historie měli na návštěvě tureckého prezidenta a on mi povídá: Můj dědeček se taky naučil lyžovat od rakouských vojáků,“ přidává i veselou historku Manfried Rauchensteiner.
„Německo nejprve vyslalo do Osmanské říše už v roce 1913 misi vojenských poradců pod vedením generála Limana von Sanderse. Původně šlo o sedmdesát lidí. Když přišla válka, počet Němců, ale také Rakušanů se začal zvyšovat,“ vysvětluje doktor Uyar.
Rakušané a Němci do Turecka neposílali jen vojáky. „Berlín a Vídeň se rozhodly podpořit své turecké spojence různými technickými útvary, například letectvem a dopravními oddíly, spojovacími jednotkami i polními nemocnicemi. Probíhalo to ale dost chaoticky, nebyl žádný jednotný plán. Pak se navíc začala situace vyvíjet nedobrým směrem. Němci a Rakušané si původně představovali, že dosadí své zdatné velitele do čela různých tureckých jednotek. Nakonec však museli poslat celé bojové útvary a začalo to dělostřeleckými bateriemi u Gallipoli,“ doplňuje Mesut Uyar.
Více jak desetinu c. a k. armády tvořili Češi
Jak připouští rakouský odborník Rauchensteiner, mnoho údajů už se asi nepodaří zjistit: „Kolik to bylo celkem lidí, to nemůžu přesně odhadnout. Mohly to být tisíce vojáků, snad deset tisíc. Byli mezi nimi naprosto určitě i Češi, hlavně u dělostřelectva, protože Češi byli vynikající dělostřelci. A když uvážíme, že Češi tvořili kolem třinácti procent vojáků v císařské a královské armádě, můžeme si přibližně představit, kolik jich bylo mezi jednotkami v Osmanské říši.“
Vydejme se tedy přímo do Orientu po stopách Karla Jaroše. Vodítkem nám pořád může být polní pošta od jeho spolubojovníků, i když občas do ní zasáhlo gumování a razítko cenzora.
Také poručík Jaroš zažil v Palestině letní vedra i zimní plískanice. Vánoce 1916 ho dokonce zastihly přímo u Ježíšova rodiště v Betlémě. Zaznamenal to i do svého deníku.
Rakousko-uherští vojáci přitom aktivně zasáhli i do zdejších vánočních obřadů.
Pobytu c. a k. vojsk ve Svaté zemi využila rakousko-uherská propaganda
Turecký vojenský historik Mesut Uyar si při rozhovoru v Istanbulu všímá zajímavých souvislostí: „Rakousko-uherská armáda často využívala svou přítomnost ve Svaté zemi k vlastní domácí propagandě. Dokládá to mnoho fotografií rakouských jednotek před různými křesťanskými objekty nebo u Zdi nářků. Byly to dobré propagandistické nástroje v rakousko-uherské říši.“
Jenže vánoční selanka Jarošovy dělostřelecké baterie vzala brzy za své, protože přišel rozkaz k přesunu na frontu. Po vojenské dráze, přes Negevskou poušť do britského Egypta a na Sinaj.
První pokus vytlačit Angličany nevyšel. Ostatně už cestou na frontu dělostřelci čelili britskému bombardování.
Nakonec turecké velení nařídilo přeskupit vojska a Jarošův oddíl se zase vrátil do vnitrozemí.
Podruhé byl do oblasti dnešní izraelsko-egyptské hranice vyslán v létě a na velbloudu. Voda uprostřed pouště je samozřejmě velmi vzácná věc. Jeden z mála pramenů poblíž současné hranice Egypta a Izraele vyvěrá v oblasti známé pod starým arabským názvem Bír Aslúdž.
43 kilometrů bez vody
Bývala tady i turecká železniční stanice, kterou však v roce 1917 zničily novozélandské jednotky. Při své cestě z Berševy na frontu na Sinajském poloostrově se tady zastavil i poručík Jaroš. Zasloužilo si to i záznam v jeho deníku.
Jak Češi a další poddaní rakouského císaře prožívali, že museli válčit tak daleko od domova a navíc za osmanského sultána Mehmeta V.? Profesor Rauchensteiner ve Vídni říká, že takové úvahy tehdy nebyly obvyklé.
„Nemyslím, že o tom příliš mnoho lidí přemýšlelo. Válka byla pro spoustu lidí hodně vzdálený pojem. Něco, co se odehrává velmi daleko. Nezáleželo proto na tom, jestli někdo bojuje v Rusku a jestli se narodil na Moravě, nebo v západním Rakousku. Pro obyčejné lidi to prostě bylo hodně vzdálené,“ vysvětluje Rauchensteiner.
Poručíka Jaroše ani v takové dálce neopustil zvídavý duch. Právě naopak.
Troska postavená na troskách
Je něco po šesté hodině ráno, slunce zrovna vylezlo nad obzorem, já jsem se vyškrábal na starý rozbitý násep zrušené osmanské železnice. Jsem ve stanici Hafír, mám tady kolem sebe pobořené nádraží, na kopci na obzoru je zřícena staré německo-rakouské nemocnice. Můžeme se zase podívat do deníku poručíka Jaroše, jaké on měl dojmy, když se tady před 95 lety probudil.
A jak to tenkrát měli s vodou?
Je načase vydat se do nemocnice, kde za první světové války turečtí, němečtí a rakouští zdravotníci ošetřovali vojáky, kteří onemocněli třeba právě cholerou.
K tomu, co poručík Jaroš nazval „dvě nově postavené příjemné nemocniční budovy“, je nutné vystoupat na návrší plné starověkých památek. Němci a Turci si však s tím asi hlavu moc nelámali, protože vojenský špitál postavili přímo na zbytky starého nabatejského hradu.
Když se rozhlížím v chodbách nemocnice, vidím kolem sebe dvě řady malých pokojů s dodnes velmi zachovalými omítkami. Celá budova byla postavená bytelně, asi díky té příslovečné německé důkladnosti. V těchto prostorách umírali turečtí, ale také němečtí a rakousko-uherští vojáci na válečná zranění, ale i na četné choroby, které je během pouštního tažení sužovaly.
Železniční pražec v Hafíru jako vzpomínka na první světovou válku
Je načase přesedlat z velblouda do džípu. S místním izraelským znalcem Urim Kfirem výpravu po stopách rakouských dělostřelců trochu urychlíme.
„Pojedeme k mostu. Už se po letech trochu rozpadá. Teď to vypadá, že most uprostřed pouště je k ničemu. Když ale najednou zaprší, voda se nestačí vsáknout a pod tím mostem se valí obrovská řeka. To věděli už Turci a němečtí inženýři, když tady stavěli vojenskou železnici. Celý most je původní, osmanská práce,“ provází mě pan Uri.
A skutečně. GHH 1910, to byly velké německé železárny, které už ovšem pohltila nějaká jiná firma. V Hafíru je k vidění původní 101 let starý pražec, který Německo poslalo až do Orientu, aby tady podpořilo marné tažení osmanské říše proti Britům. Tenhle pražec je ze železnice, po které sem do Hafíru v Negevské poušti přijel i Pražák, poručík Jaroš.
Plán postavit železnici právě tady, napříč pouští, má zajímavé souvislosti. Proč ji Turci stavěli napříč pískem a skalami, když ji mohli natáhnout po rovině podél Středomořského pobřeží, kde by měli i vodu?
„Protože tam by železnici mohli Britové ostřelovat námořními děly ze svých lodí. Proto Němci vyprojektovali dráhu pro Turky právě tudy. Pod námi projížděli na frontu i ti vaši dělostřelci,“ upozorňuje mě pan Uri.
Právě z ostřelování železnice měli Němci největší strach. Ovšem důvod, proč se její dráha klikatila, lze hledat i jinde. „Když se podíváme na mapu, tak vidíme, jak dráha kličkovala. Nemohla vést přímo, musela totiž spojovat oázy. Nejen kvůli vodě pro parní lokomotivy, ale i kvůli vojákům a napájení tažných zvířat,“ vysvětluje pan Uri.
Jak si Jaroš poznamenal, pobyt velké armády tu měl i mnoho neblahých dopadů.
Karel Jaroš na planině nedaleko izraelsko-egyptské hranice zaznamenal smečky zdivočelých beduínských psů. Zdálky se sem sbíhají jejich potomci. Kilometr odtud už je egyptské území, které tehdy patřilo Britům. Osmanští Turci tudy vedly jedno z mnoha útočných tažení, na kterém se podíleli i Češi v rakouských dělostřeleckých oddílech.
Poručík Jaroš v zajetí
„Je známé, že v plzeňské Škodovce se vyrobila většina kanónů pro rakousko-uherskou armádu. Čechy byly zbrojovkou monarchie, plzeňské závody dodávaly prakticky kompletní výbavu pro těžké dělostřelectvo i pro námořní lodě. Bylo to někdy až trochu přehnané, konstruktéři v Plzni mysleli skutečně daleko dopředu a vymýšleli takové zbraně i součásti lodí, které se tenkrát vůbec nedaly přepravit po souši. Každopádně české fabriky protáhly Rakousko-Uhersko válkou, co se těžkých zbraní týká,“ vypravuje profesor Rauchensteiner.
Výklad profesora Rauchensteinera je velmi přesný, vzpomínkám Jarošovy dcery Svatavy zase nechybí emotivní náboj. Paní Svatava si vybavuje jednu z tatínkových historek: „Taky stříleli na nějaké Angličany, kteří už byli v nějakém bunkru asi čtrnáct dní mrtví, ale pořád to do nich prali. A to prý proto, aby předstírali válečnou činnost.“
„Myslel asi totéž, co ostatní. Co se s nimi mají prát, to se radši nechal zajmout od Angličanů. Byl v zajetí na Maltě a moc si to tam pochvaloval, že to bylo krásné zajetí. Hrál se tam fotbal, hráli si tam divadlo, naučil se tam hrát na kytaru. Prý to bylo skutečně takové šlechtické zajetí,“ vypravuje další z otcových příběhů důstojníkova dcera Svatava.
Byla by škoda, kdyby část naší historie přišla v zapomnění
Paní Svatava si ovšem myslí, že v dnešní době už příběhy z první světové války nikoho nezajímají. Natož pak, co dělali nějací čeští vojáci v Orientu. Podle ní je na vině i skutečnost, že ve škole se o nich žáci nic nedozvědí.
„Dnešní generaci už to vůbec neosloví, ta o to nestojí. Je pár takových zájemců, už ale ze staršího ročníku, kterým to snad něco řekne,“ obává se paní Svatava.
A proč? „Holý nezájem. Také ve školách o tom nic neučí. Tam se dnešní mládež nedozví nic ani o první republice, ani co byla první světová válka. A pokud nemají sami zájem to někde vypátrat, tak to je vniveč celý,“ vyjadřuje Svatava Jarošová soustrast nad touto kapitolou české minulosti.
Podle dcery Karla Jaroše je to chyba. „Měli by se o to zajímat, protože to je část naší historie. A je to škoda, kdyby to přišlo v zapomnění,“ uzavírá dcera rakousko-uherského důstojníka českého původu, který prošel Orientem.
Zobrazit hranice Osmanské říše v roce 1913 a 1920 na větší mapě
