Jak hodnotí rozpad Sovětského svazu veterán?
Rusko si v těchto dnech připomíná důležitý mezník v historii. Před dvaceti lety se rozpadl Sovětský svaz a na jeho místě vyrostlo 15 nástupnických republik. Kam došla od roku 1991 Ruská federace? Jak se její obyvatelé dívají na změny, které jim uplynulá léta přinesla?
Stále stejné i dramaticky jiné. Podchod pod Tverskou třídou, jednou z hlavních moskevských tepen, se za posledních 20 let příliš nezměnil – stejné ošlapané schody, stejné tlusté vrstvy sytě modrých olejových barev na stěnách. Repertoár improvizujících hudebníků se však mění a stejně různorodý je i pohled ruských obyvatel na to, co se s jejich zemí i s nimi samotnými za posledních 20 let dělo.
Pro jedny byl rozpad SSSR největší tragédií 20. století. Pro druhé znamenal začátek svobodného a nezávislého života a více či méně úspěšných snah o demokracii. Jiní mají za to, že přesně dvě dekády poté je Rusko v bodě nula a skutečná cesta ke svobodě, demokracii a odpovědnosti ho teprve čeká.
Budování nového Ruska přenechal mladším
Jedním z těch, kdo zakusili Rusko v téměř všech jeho možných podobách, která za uplynulá desetiletí vystřídalo, je 86letý Lev Netto. Tento veterán druhé světové války prošel v 17 letech frontou a německým zajetím, jen aby ho o pár let později vystřídaly nejtvrdší podmínky sovětského pracovního lágru v severském Norilsku.
Výslechy, mučení, vynucený podpis doznání, práce ve věčně zamrzlé půdě ruského polárního kruhu, tvrdé následky za účast v povstání vězňů. Osm let pracovního tábora ho nezlomilo na těle ani na duchu, na celý život mu však vtisklo touhu žít ve svobodě a demokracii.
„Jak se cítím 20 let po rozpadu Sovětského svazu? Vzpomínám na rok 1991, když jsem se tehdy 19. srpna dozvěděl o pokusu o puč, který měl zastavit Gorbačovovu liberalizaci a perestrojku. Okamžitě jsem si pro sebe vyhodnotil situaci. Chtěl jsem být mezi těmi, kdo vyjádří nesouhlas a řeknou ne komunistickému režimu,“ vzpomíná. „Strávil jsem na barikádě celé tři dny. Pak se situace uklidnila, tak jsem šel domů a práci na budování nového Ruska jsem přenechal mladším,“ popisuje Lev Netto.
Vzápětí zvážní, když dodává, že další vývoj mu přinesl spíš zklamání, zejména skutečnost, že bývalí vězni komunistických lágrů, tedy ti, kdo měli největší zkušenosti s totalitou, se onoho budování v podstatě neúčastnili.
Reflexe minulosti chybí
„V roce 1991 šlo spíš povstání ducha než revoluci. Nepřišly pak žádné konkrétní kroky, které jsem čekal. Postupně vznikla řada politických stran. Všechny začaly mluvit o demokracii a svobodě, což v jejich pojetí znamenalo, aby si každý dělal, co chce,“ domnívá se.
„Bylo zjevné, že z tohoto pojetí nic pozitivního nevzejde. Tak to vypadalo celých dvacet let,“ říká Lev Netto. Hlavní problém spatřuje především v tom, že se Rusko nikdy nevyrovnalo se svou vlastní minulostí.
„V naší historii je spousta strašných kapitol, o kterých se v podstatě nikdy nemluvilo. Za Borise Jelcina pracovali historikové v některých archívech, snažili se rozkrýt nejhorší roky komunistického režimu. Poté, co přišel k moci Vladimir Putin, se archívy začaly uzavírat. Všichni, kdo chápali, co se děje, věděli, že čekat velké přeměny po roce 1991 nemá smysl,“ soudí Lev Netto.
„Z demokracie se stalo cosi umělého, nejasný pojem s prázdným obsahem, kterému se dávají různé přívlastky – národní demokracie, suverénní demokracie. Původní význam se ztratil a lidem odcizil,“ dodává 86letý Lev Netto, který však podle svých slov neztrácí naději, že se lidé budou chtít o své minulosti časem dozvědět víc a tím pádem se i pohnout kupředu.
