Pamětník vzpomíná: Když Čech bojuje za wehrmacht
8. října 1938, přesně před 74 lety, se život obyvatel několika desítek vesnic mezi Opavou a Ostravou obrátil vzhůru nohama. Pohraniční oblast Hlučínska byla po mnichovské dohodě a ještě před začátkem druhé světové války připojena k německé třetí říši. Jak se bojovalo Čechům v uniformách wehrmachtu? Bývalí vojáci mají dodnes strach o těchto událostech mluvit.
Malý pokoj, uprostřed stůl, na něm pečlivě zabalené staré mapy a hlavně soldbuch – vojenská knížka. Výrazná orlice je na každé stránce, u každého podpisu. Jako by někdo vyplňoval úhledné kolonky teprve včera.
Pan Adolf Kurka ze Štěpánkovic na Hlučínsku je jedním z mála, který je ochoten o své roli v německé armádě mluvit. O letech, kdy musel obléknout jinou uniformu než jeho kamarádi, kteří bydleli o pár kilometrů dál.
„17. prosince 1943 jsem měl narozeniny. Právě to byl pro mne nástupní den do wehrmachtu. Pušky a minomety jsme ve výcviku používali české. Potom jsme byli odvedeni na východní frontu,“ vzpomíná Adolf Kurka.
Když přijely osvobozovací tanky, věděl, že je zle
Osud pana Kurky je zároveň osudem Hlučínska, které bylo připojováno a odpojováno od českých zemí dokonce několikrát. Historička Nina Pavelčíková z Ostravské univerzity připomíná, že tamní lidé vůbec neprožili národní obrození, podléhali pruskému a německému vlivu a zbytek republiky se na ně díval a mnohdy ještě dívá přes prsty.
„Jejich základní povinností byla vojenská služba. Vyhnout se jí nebylo absolutně možné. V podstatě to znamenalo zastřelení,“ říká historička.
„Došli jsme až do Vogéz ve Francii. Pamatuji si, že se po louce v rojnicích pohybovali Američané. Najednou přiletí velitel čety: ‚Vy pitomci, proč nestřílíte?‘“ vzpomíná Adolf Kurka.
„Tak jsem se opřel o kulomet. Američané se však stáhli k řece a já jsem ztratil cíl. Neměl jsem do čeho střílet,“ popisuje detaily přesunů vojsk. Chvílím, kdy musel zabíjet, se spíše vyhýbá.
Viděl umírat mnoho lidí a sám byl zraněný. Když republikou projížděly osvobozovací tanky zasypané šeříky, věděl, že je zle. „Byla tam obecní tabule Mladá Boleslav. Poprvé jsem měl ruce nahoře,“ říká Adolf Kurka.
Snad mě nezavřou, doufá pamětník
„Nenávist vůči Němcům, za které byli jednoznačně považováni, byla velká. Mluvilo se o nich jako o zrádcích národa. Podmínky v českých zajateckých táborech pro ně byly velmi těžké. Znám dokonce příběh jednoho muže, který se z gulagu vrátil až po roce 1990,“ uvádí Nina Pavelčíková.
Domů se dostal pan Kurka jen díky tomu, že zatajil své celé jméno a přesnou adresu. V uniformě wehrmachtu mu šlo o všechno.
„Měl jsem říci jméno Adolf. Měl jsem strach říci okres Hlučín. Všechno byla špatná jména. Proto jsem řekl: ‚Já jsem Kurka od Opavy. Jsem vyučený krejčí. Moji rodiče byli Češi, chodil jsem do české školy.‘“
Dodnes neexistují přesná čísla, kolik lidí z Hlučínska ve válce padlo. Dodnes je tato část historie pro malý kousek pohraničí choulostivá a vlastně tabu. Možná i proto pan Adolf Kurka s obdivuhodnou pečlivostí opatruje to jediné, co mu zbylo – ohmatanou vojenskou knížku.
Když se se mnou nakonec loučí, mezi dveřmi říká: „Snad mě teď nezavřou.“
Zvětšit mapu: historie Hlučínska se od historie zbytku našeho území liší
