Tisíce barmských uprchlíků živoří na hranici s Thajskem
Z Barmy ovládané vojenskou juntou uteklo v uplynulých letech přes sto tisíc lidí. Většina z nich našla útočiště v uprchlických táborech v sousedním Thajsku. Tato střediska však existují jen díky pomoci nevládních organizací. Naději na lepší život i nový domov má jen minimum uprchlíků. Jak vypadá situace v táboře Ban Don Yang?
Úzkým údolím v pohoří Tenasserim se rozléhá tklivá píseň. Slova o dětech a jejich budoucnosti, která zpívá teprve třináctiletý Bísí, se nesou k modré obloze, stejně jako kouř ze stovek chatrčí rozesetých na okraji džungle. Právě tady, vysoko v kopcích a daleko od civilizace, našlo útočiště na čtyři a půl tisíce Barmánců, převážně příslušníků etnika Karen.
Přicházím v době oběda. Stovkám kluků a holek právě skončila škola a mnohé děti míří do společné jídelny. Ze všech stran cítím jejich zvědavé pohledy, přesto se několik z nich nedá vůbec rušit. Bojují totiž o kousky ledu ve sklenici se šťávou. Snaží se ji co nejrychleji vypít a dobrat se tak k vytoužené odměně. O chvíli později už si většina z nich hraje na oblíbeném plácku mezi chýšemi postavenými na kůlech, které je chrání před vodou. Některé na vojáky, další cvrnkají kuličky. Všude se ozývá hluk a smích. Málokteré z dětí si uvědomuje potíže spojené s budoucností.
„Hlavním problémem je zajištění vzdělávání. Potýkáme se s nedostatkem učitelů, kterých tu ročně působí v průměru kolem osmdesáti. Teď však mnoho z nich odešlo do třetích zemí, kde získali azyl, a nemáme je kým nahradit. Dokonce jsme na tom tak špatně, že budeme muset zavřít i třídy na druhém stupni,“ stěžuje si šéf tábora.
Jak dodává, vyučující nejsou žádní profesionálové. Jedná se o uprchlíky mající jen o trochu vyšší vzdělání než ostatní. Dostávají obvykle 700 bahtů na měsíc, což je necelých 450 korun. Vzdělání v táboře není možné poskytnout všem. Pro středoškoláky nemá zařízení kapacity, a ti proto musí do většího tábora. Ovšem, jen registrovaní uprchlíci. Mnoho z Barmánců v Ban Don Yang totiž stále není zapsáno v oficiálním seznamu. Nemají tak nárok ani na to, aby požádali o přesídlení do třetí země.
„Odejít nebylo mé osobní rozhodnutí. Všichni jsme následovali vůdce vesnice. Vládní vojáci nás neustále terorizovali a můj otec má dodnes na čele jizvu po úderu pažbou pušky. Zázrak, že tehdy přežil. Nemohli jsme ani chodit do školy, takže nám vlastně ani nic jiného než útěk nezbývalo,“ svěřuje se 49letý Blako. V táboře Ban Don Yang žije už 10 let a vůbec netuší, kdy a zda se odtud vůbec někdy dostane.
„Nevím, nemám žádnou představu. Nemohl jsem studovat, a proto je pro mě těžké přemýšlet o tom, že bychom našli útočiště třeba ve Spojených státech. Přesto bude cokoliv lepší než přežívání v táboře. Nesmíme pracovat, abychom si vydělali nějaké peníze. Drží nás uvnitř tábora. Vím však, že se do Barmy nikdy nevrátíme. Nevěřím, že by se tam něco zlepšilo,“ míní Blako. Z jeho hlasu je znát rezignace a beznaděj.
Podobně to vnímají i ostatní. Den utíká za dnem, rok za rokem. A oni nemají jistotu, že je nepošlou zpět za závoru na thajsko-barmské hranici, která je vzdálená co by kamenem dohodil.
Ban Don Yang připomíná vesnici, kterých jsou po obou stranách hranice stovky. Jen je obehnaná ostnatým drátem. Uprostřed je sklad, kde se rozdává jídlo. Každý má přesně určenou dávku na den. Nechybí tu ani farmy nebo tkalcovská dílna a prašné cestičky lemují malé obchůdky. O všem důležitém jsou obyvatelé informováni pomocí tlampačů.
„Samozřejmě, je to tu lepší než v mém rodném městě. Dostaneme léky, když potřebujeme, máme k dispozici jídlo včetně sušeného mléka pro děti. Cítíme se bezpečně, ale navěky tu žít nechceme. Proto jsme požádali o přesídlení do Spojených států a teď čekáme na rozhodnutí,“ vysvětluje 25letá Tulatbe, která do Ban Don Yang přišla už před 10 lety.
Stejné přání jako ona mají pochopitelně i ostatní. Žít ve svobodném světě beze strachu i ostnatých drátů, ne jako trpění vyhnanci. A doufají, že alespoň jejich vnoučata budou při zpěvu karenské národní písně vzpomínat na útrapy dávno minulé.
