Z Made in Italy se stalo čínské zboží
Made in Italy je značka, která dosud zajišťovala nejvyšší kvalitu i tradici, zejména pokud jde o oblečení. Město Prato označované za konfekční metropoli Apeninského poloostrova je dnes doslova zaplaveno desetitisíci čínských dělníků a obchodníků, kteří chrlí milióny kusů oblečení do celého světa. A vše s nášivkou Made in Italy, přestože na nich italského není už vůbec nic.
„Čínská čtvrť leží v zóně kolem ulice Pistoiese, kde Číňané převzali prakticky všechny tamější aktivity, všechny obchody, restaurace i bary,“ ukazuje taxikář Massimo, zatímco projíždí starobylou částí města Prato.
Nad krámky, restauracemi, zlatnictvím i realitkami jsou nápisy v čínských znacích. Zdi jsou zase popsány telefonními čísly patřícími ilegálním taxikářům a prostitutkám. Každý Číňan hned ví, kam v případě potřeby zavolat.
Ve 180tisícovém Pratu dnes oficiálně žije deset tisíc Číňanů. Realita je však zcela jiná.
„Nedovedu si představit, kdo vám řekl, že je tu 10 tisíc Číňanů. Možná, že chyběla jedna nula, tedy že jich je 100 tisíc,“ směje se Massimo.
Radost z toho, stejně jako většina Italů, vůbec nemá. Číňané totiž téměř zlikvidovali místní výrobce oděvů. Navíc užitek z jejich podnikání nemá Prato prakticky žádný, přestože čínská komunita vydělává podle odhadů tři až čtyři miliardy eur ročně.
Postih nehrozí, administrativa je bezzubá
„Nerespektují žádná pravidla řádného obchodu. Zaměstnávají lidi na černo, neplatí daně, sociální služby, za úklid odpadků a podobně. Nemají tedy žádné náklady, jen zisk,“ vysvětluje mi o něco později prezident Svazu průmyslníků z Prata Riccardo Marini.
Nasnadě je otázka, jak je něco takového ve vyspělé Evropě možné.
„Většina z nich jsou podniky napsané na jedinou osobu. Nemají tedy žádné zaměstnance a fungují maximálně 18 měsíců, takže stát nemá čas je zaregistrovat jako daňové plátce. A když úředník přijde, daná firma už neexistuje a je tam jiná,“ odpovídá Riccardo Marini.
Nejlepší je pochopitelně přesvědčit se na místě, v centru ilegálního byznysu – průmyslové zóně zvané Macrolotto. Je třeba se zde pohybovat inkognito a natáčet skrytým mikrofonem.
Jeden ze zákazníků si prohlíží vystavené bundy a ptá se, zda jsou skutečně kožené. Vyjednávací cena je 20 eur. Obří haly jsou plné svetrů, šatů, kabátů, triček. Tisíce a tisíce kusů. Uprostřed je asi dva metry vysoká stěna a za ní desítky rukou prakticky nepřetržitě šijí a šijí.
Hotově, bez dokladů, tisíc kusů do týdne
Představuji se jako ruský obchodník. Číňané se totiž s novináři zásadně nebaví a při styku s úředníky předstírají, že italsky vůbec nerozumí.
Předstírám, že bych koupil tisíc zimních kabátků ve třech různých barvách. Ptám se, za jak dlouho by mohly být hotové. Odpověď je překvapivá: prý za tři čtyři dny. Platí se hotově, bez dokladů. Podmínky jsou jasné a nikdo se na nic neptá.
Ruský převlek vzbudí v mladé Číňance okamžitou reakci: do Ruska též dodávají, přes obchodníka z Turecka. A také do Belgie nebo Jižní Ameriky. Cenu je nakonec usmlouvám na 11,5 eura za kus. Ovšem bez nášivky Made in Italy. Tu může rychle dodat jiný Číňan s italským jménem Francesco.
Číňanka zprostředkuje kontakt na mobil a přidává svou vizitku. Stačí zavolat a za necelý týden si zkompletovanou zásilku lze odvézt. Jak prosté.
Přestože jsou látky ilegálně dovezené z Číny, zboží je skutečně vyrobeno v Itálii. Ušijí ho výlučně Číňané a ze zisku nikomu nic neplatí, snad s výjimkou údajných úplatků celníkům.
