Dominik Duka: Velikonoce přinášejí naději

Na rozdíl od Vánoc nebude asi mnoho našich občanů tvrdit, že se těší nebo těšili na Velikonoce. Patřím ke generaci, která především na venkově a v malých městech prožívala rok ve střídavém cyklu církevních svátků na podloží zemědělské civilizace. To se projevovalo i v textech pronášených modliteb.

Velikonoce, májové pobožnosti, procesí Božího těla, mariánské pouti v srpnu, svátek sv. Václava, Dušičky a Vánoce. Velkými a oblíbenými svátky byly posvícení a pouť či na Moravě hody. Lhal bych, kdybych tvrdil, že Velikonoce jsem v dětství chápal podle církevního tvrzení, že jsou to největší svátky v roce a hlavní svátky celého křesťanství. Vůbec mě nelákala koleda, barvení vajíček a vyplácení děvčat pomlázkou.

To, co bylo na Velikonocích v našem dětství přitažlivé, byl Boží hrob, respektive stráž nás chlapců u Božího hrobu. Jaké však bylo naše zklamání, že jsme nevyfasovali přilbu a kopí. Ale pak přišel podvečerní průvod vzkříšení, který končíval až za tmy.

Teprve později jsem byl více a více přitahován velikonočním dramatem, které nekončilo propadem do smutku a rezignace, nýbrž Ježíšovým vzkříšením. A tak celé jeho úsilí o nový a také pro nás kluky krásný život, pochopení a přátelství znamenalo vítězství.

V tomto světle všechny ty oběti, nespravedlnosti a věznění 50. let – doba mého dětství a dospívání – získávaly nový smysl a zde se rodila naděje. Pokaždé, když jsem slyšel či vyslovoval „ono to praskne“, se mi vybavil odvalený kámen od hrobu.

A tak po letech vím, proč na slavení Velikonoc přicházeli skauti i sokoli, orlové a degradovaní důstojníci. Všichni ti, kteří věděli a v jejichž očích zářila naděje a radost. Čím více jsem se nořil do tajemství Velikonoc, tím více jsem si je zamiloval. Zkuste to také. Není vůbec nic ztraceno. Podrazy, zbabělost i zrada, to vše prohraje, tak jako tomu bylo i o Kristových Velikonocích. Kámen z našich srdcí bude znovu odvalen.