Pubertu dětí musíte nějak přežít. Hlavně s nadhledem, radí rodinná terapeutka Jana Švecová
Lidská duše je podle ní půvabná a krásná a je ovlivněna naším tělem, které si můžeme představit jako chrám – podobnými slovy popisuje rodinná terapeutka Jana Švecová člověka. Tato držitelka Ceny profesora Zdeňka Matějčka se ráda dívá na lidi jako celek.
To ji přivedlo k dětské psychologii a rodinné terapii. „Dítě není izolovaná jednotka,“ komentuje svou práci v rozhovoru s moderátorkou Zuzanou Burešovou. Dítě totiž ovlivňují vztahy k mámě a tátovi. A také to, jestli bylo skutečně chtěné, jak se ukázalo ve výzkumech Zdeňka Matějčka, který se zabýval osudy nechtěných dětí.
Podle československého zákona z roku 1957 musely ženy požadující potrat před takzvanou interrupční komisi, která posuzovala oprávněnost takové žádosti. Ty, kterým nebyl potrat dovolen, tak byly dobrým příkladem ke zkoumání. „Chceme-li dítě a těšíme se na něj, ono to ví a promítá se to do jeho dalšího osudu,“ vysvětluje Jana Švecová. Nechtěnost je podle jejích slov naopak prokletí.
Práce psychologa se může jevit jako nejednoznačná. Zatímco pekař upeče housky a zedník postaví zeď, psychologovi se někdy nedostává satisfakce. „Leckdy rodina během společné práce zjistí, že prožívá různé bolesti a řeší se těžká témata dlouho zametaná pod koberec. Někdy i příběhy končí těžce, například se pár rozejde. Ale nakonec se ukáže, že to všem nějak prospělo,“ zamýšlí se Jana Švecová.
Největším rizikem je přebírání vzorců chování
Náročným obdobím bývá pro rodinu doba puberty dětí. „Potkáváme se najednou s bytostí, která je pro nás nová a neznali jsme ji. Ani dítě samo sebe nezná. Vše reviduje a provokuje samo sebe i rodinu,“ popisuje náročné období dospívání Jana Švecová. Puberťák tak získává úplně jinou identitu. Mladý člověk hledá sám sebe a je-li dítě zmatené, často jsou zmatení i rodiče. Rada Jany Švecové je jednoduchá – nějak to přežít. „Hranice jsou individuální a záleží na rodinné tradici. Každé rodině vyhovuje něco jiného,“ domnívá se.
Problém může nastat v rodinách, kde se objevuje domácí násilí. Děti přebírají vzorce chování, které pak opakují ve vlastních vztazích. „Žije-li dcera s matkou, která je obětí domácího násilí a nechá si to líbit, dcera nezná jiný ženský model a těžko hledá jinou identitu. Přirozeně pak půjde do podobných rolí,“ popisuje
Jak pomáhá rodinám Centrum Locika? A jak vypadá skupinová terapie určená puberťákům? I na to se ptala moderátorka Zuzana Burešová. Odpovědi Jany Švecové si můžete připomenout při poslechu audio záznamu rozhovoru.
