Jazz je naprostá volnost, říká Ewa Farna. Na Metronom si pozvala excelentního kytaristu

K obratu v tvorbě Ewy Farné přispěla i její nová kapela složená ze špičkových tuzemských muzikantů (Roman Vícha na bicí, klávesista Jan Steinsdörfer a kytarista Lukáš Chromek). A odklon od image dětské popové hvězdy dokonal rozchod s manažerem Leškem Wronkou. Na letošním Metronome Festivalu pro své fanoušky přichystala další překvapení, které dokazuje, že už dávno není zpěvačkou hitů o lásce pro náctileté publikum. Přizvala totiž ke spolupráci zřejmě nejuznávanějšího současného českého jazzového kytaristu Davida Dorůžku.

S Davidem jste se doteď neznali. Jak vznikl nápad společného vystoupení na Metronome Festivalu?
Ewa: O Davidovi jsem slyšela od Honzy Steinsdörfera, který mi říkal, že je neuvěřitelný kytarista. A když jsme přemýšleli nad hostem, napadl nás právě on. Hodně muzikantů k tomu přistoupilo jako k největšímu vizíru, co slyšeli – Ewa Farna a David Dorůžka. A naopak to spousta muzikantů také přijala, že to může být zajímavé zpestření. I pro nás ten koncert bude úplně jiný, než hrajeme normálně. A chtěli jsme, ať je opravdu výjimečný.

Metronome festival láká lidi právě i na to, že čeští interpreti předvedou výjimečné vystoupení. Jak dlouho jste vymýšleli, jak ten koncert pojmete?
Ewa: Myslím, že jsme nemuseli váhat, protože jsme v Polsku vydali desku, která je lehce „najazzlá“, takže materiál vlastně máme připravený. Ale v Čechách jsme ty věci moc nehráli, jen na jednom akustickém turné. Některé písničky ještě doděláváme, zcela konkrétně pro festival. Ale spíš posluchačům zahrajeme něco, co máme schované, ale nikdo o tom moc neví a my jsme na tom dlouho pracovali, ty aranže jsou propracované. Nesedneme na to týden před festivalem.

Už víte, Davide, kolik prostoru od Ewy dostanete?
David: Zhruba asi vím, ale stejně mám rád situace, kdy všechno vzniká přirozeně a nemusí se to moc plánovat. A vlastně také celkem nerad zkouším, nejkouzelnější momenty většinou vyplynou samy bez velkých příprav.
Ewa: Máme normálně na léto připravenou show, která má svou fixní formu. Máme totiž synchronizovaná světla, LEDky a podobně. Ale hrozně se právě těším na ten moment, kdy nebudeme používat ani metronom, ani loopy, prostě nic, co nás nějak svazuje a bude to úplně otevřené. Mám štěstí, že jsem obklopená hrozně dobrými muzikanty, navíc s takovým hostem, takže já tam zazpívám svoji sloku pak už to bude hodně o kapele (smích).

David Dorůžka|foto: Oficiální web Davida Dorůžky

Znamená to, že aspoň část koncertu bude také v polštině?
Ewa: Přesně tak. Samozřejmě většina playlistu bude v češtině. Ale já už jsem s těma backvocalisty zpívala jeden svůj koncert, narozeninový, a oni se to naučili i v češtině. Je pravda, že ve spoustě mých písniček mají refrény „ó-ó-ó“ nebo „la-la-laj“ (smích). Ale jsou písničky, kde je třeba mít české texty a oni jsou takoví profesionálové, že se to naučili. Dokonce když jsem viděla plakáty festivalu, na který se uvádí v závorce CZ nebo Anglie a tak, říkala jsem si: Sakra, já bych tam měl mít to PL, aby to znělo víc světově (smích).

Písniček v polštině jste zatím v Česku zatím moc nezazpívala. Proč?
Ewa: Ne, my ty trhy oddělujeme. Všechny mé desky mají obě verze. Myslím, že díky tomu se dostanou k více lidem. Ale polština je zpěvnější a v některých aranžích si ji ráda vychutnám i tady v Čechách. Protože je víc libozvučná a víc se dokáže přizpůsobit daném stylu. S češtinou je třeba víc bojovat a je to větší výzva.

Čtěte také

Jazz se vám zkrátka zpívá lépe v polštině?
Ewa: To si asi netroufnu říct ani nahlas, protože jsem se nikdy neučila zpívat. Zpívám, jak to cítím. Ráda poslouchám hudbu a i náš kapelník mě „krmí“ různými styly. Takže zpívám, jak to cítím, ale že bych mohla říct, že to umím jazzově, to si netroufnu (smích).

I letos v létě střídáte koncerty v Česku a v Polsku – stává se vám, že se spletete se, kterým jazykem zrovna máte zpívat?
Ewa: Pořád. Snažím se to eliminovat, ale nejhorší jsou právě koncerty, kde je polské i české publikum. Jednou jsme hráli v Harrachově, kde půlka publika byla z Polska. Moderovala jsem něco v češtině a pak přišla polská písnička a já musela přejít z češtiny do polštiny, to byl konec. Často jsem se musela zastavit, zamyslet se a nebo jsem řekla lidem - "A teď vy!“, oni začali zpívat a já se nějak chytla (smích).

Jak moc jste, Davide, mluvil do aranží písniček?
David: Já jsem host, takže nevím, jestli je to moje role, mluvit do aranží (smích). Ale myslím si, že to není ani moc potřeba. Spíš se budu snažit vejít do zvuku kapely a do koncepce. A přidat k tomu to nejlepší, co dovedu.

Jak se vám s Ewou zatím hraje?
David: Docela mě i překvapilo, že Ewa prohlašuje, že se neučila zpívat, mě by to ani nenapadlo… ale ono je to možná někdy i dobře. Často když se člověk začne něco učit, tak se tím může hodně naopak pokazit. Možná, že studium zpěvu by se mělo zakázat (smích).
Ewa: Zvažovala jsem, že bych z deváté třídy šla na konzervatoř. Ale pak jsem šla na gymnázium, protože jsem se bála nějakého ořezání, zařazení do nějaké škatulky, kde bych byla výborná muzikálová zpěvačka a skvěle bych intonovala a rozuměla bych harmoniím a postupům, které do teď nechápu, když se o nich kluci na zkoušce baví. Ale zároveň mi to dalo určitou svobodu. Zpívám po svém a mám kolem sebe muzikanty, kteří vědí, co dělají, a já tam pak už do toho jen přirozeně zapluju.
David: Také jsem místo na konzervatoř šel na gymnázium. Chtěl jsem, ale rodiče mě od toho zrazovali a chtěli, abych měl všeobecné vzdělání – a jsem za to dneska rád.

Říká absolvent prestižní Berklee College of Music…
David: Čím jsem starší, tím si víc uvědomuji, že všeobecné vzdělání má něco do sebe. Ale Berklee mi dala spoustu věcí. Potkal jsem tam spoustu vynikajících studentů, se kterými jsme neustále hráli. Tam se totiž hraje od rána do večera – kdykoliv nemáte výuku, okamžitě všichni utečou do zkušeben a tam se neustále jamuje. Popravdě jsem ale cvičil až tak od půlnoci do tří do rána, to byl jediný čas, který jsem na to měl (smích). Jeden ze dvou oborů, který jsem tam studoval, byla jazzová kompozice. A na Berklee to fungovalo tak, že všechno, co člověk napsal, měl okamžitě možnost nechat si přehrát od živé kapely nebo bigbandu, kterých je tam několik. To je neocenitelná zkušenost. Proto se i těším na tu interakci a to, jak budeme navzájem komunikovat na pódiu. To je to, co mě na jazzu baví.
Ewa: Prostě volnost.