Polsko se nevyrovnalo s komunistickou minulostí

Zatímco fragmenty berlínské zdi jsou běžně veřejnosti přístupné, gdaňská loděnice ne. Až na jednu výjimku. Vznikla totiž unikátní autobusová linka, která vás loděnicí proveze a zastaví na místech, kde pracoval Lech Walesa jako elektrikář. A právě v loděnicích je třeba hledat kořeny polského boje za nezávislost.

Začínáme tedy v loděnicích v Gdaňsku. K třiceti pěti pasažérům výjimečné jízdy polskou historií mluví Pawel Žienčuk. Pracoval v loděnici přes 30 let, účastnil se všech stávek a byl aktivním opozičníkem. Druhým naším průvodcem byl Jaroslaw Žurawinski, novinář a autor řady knih o Gdaňsku. Ten cestující zahlcuje hlavně historickými fakty o loděnici.

Vyrážíme na hodinovou exkurzi po místech, kde se rodilo svobodné a demokratické Polsko. Veze nás autobus veterán, kopie české Karosy, které se v Polsku říkalo okurek. Řidič jede krokem, abychom stíhali klasický rytmus průvodců: Nalevo vidíte, napravo vidíte...

"Je to zajímavé a baví to hlavně lidi. Je skvělé, že se můžou dozvědět o stávkách v loděnicích od těch, kteří se všech zásadních událostí v osmdesátých letech účastnili," říká řidič okurky. "Historie zajímá mladé i staré, ty, kteří v loděnici pracovali, i ty, kteří nikdy v loděnici nebyli. I ženy i děti, což nás překvapilo," dodává autor nápadu exkurze Jaroslaw Žurawinski.

"Nejzajímavější jsou otázky lidí, na které musím odpovídat. Bývají nečekané, jindy velmi těžké a někdy na ně hledáme odpověď společně. V každém autobuse se najde někdo, kdo tu v 70. a 80. letech pracoval a kdo zná dokonale souvislosti politických změn v Polsku. Diskuze s takovými lidmi jsou nejzajímavější," popisuje Jaroslaw Žurawinski.

Logo|foto:Český rozhlas

Subjektivní trasa - tak se jmenuje unikátní autobusová linka, která vás proveze po gdaňské loděnici. Ukáže vám místa, kde se psala historie. Třeba teď se díváme na dílnu, kde jako elektrikář začínal pozdější prezident a držitel Nobelovy ceny míru Lech Walesa. Na jiném místě vysedáme z autobusu a jdeme ke zdi, kterou měl Walesa přelézt a zorganizovat stávku, která pak položila na lopatky komunistický režim. Máme i možnost hlasovat o historii. Přelezl Walesa v roce 1980 zeď, nebo ne?

Zajímá mě, jestli se tady byl někdy podívat třeba syn Lecha Walesy Jaroslaw. Chtěl vidět, kde začala politická kariéra jeho otce? "Přímo u stolu, kde kdysi pracoval otec, jsem nikdy nebyl, ale v samotné loděnici jsem byl už několikrát," odpovídá Jaroslaw.

Polsko si letos připomíná 20 let od pádu komunismu v zemi a ojedinělé putování autobusem je součástí vzpomínání na krach režimu. "Je to velmi dobrý nápad, protože Gdaňsk se musí ve světě prezentovat jako kolébka Solidarity," myslí si Ryzsard Kobzaj, řidič autobusu. "Gdaňské loděnice jsou pro Poláky něco jako Berlínská zeď. Je to symbol boje s komunismem, symbol stávek, symbol Lecha Walesy a trvalého boje za to, aby bylo Polsko jiné," doplňuje jeden z průvodců.

Když pak mluvím s Lechem Walesou, vzpomíná, jak důležitá byla stávka v loděnici v roce 1980. "Pozvali jsme kamery z celého světa a komunistům jsme vzkázali: Vy nám lžete, vy nás nereprezentujete, nikdy jsme vás nechtěli. To nečekali. Našla se skupina lidí, kteří jim upřímně řekli, co si o nich myslí. To bylo naše první vítězství a začátek pádu komunismu." Dnes je Lechu Walesovi líto, jak loděnice vypadají. Ještě nedávno jim hrozilo uzavření a propouštění, většina budov je bohužel na spadnutí, terén spíš připomíná zbořeniště než chloubu Polska.

"Je potřeba loděnice co nejrychleji zachránit, protože, jak vidíme, jsou v šíleném stavu," říká jeden z pasažérů autobusu, bývalý zaměstnanec loděnic. Na místo, kde pracoval, se přišel podívat po dvaceti letech. "Důležité je, aby se o historii loděnice zajímali mladí lidé. Měli by vědět, že život ve svobodné zemi je velká zásluha lidí, kteří vzešli právě odsud," myslí si pan Andrzej.

Stařičký autobus se opět dává do pomalého pohybu skrz loděnici. Za pouhých osm zlotých jde o hodně levnou cestu důležitým obdobím polské historie.

Možná, že jednou z forem, jak dostat téma loděnic k mladým, je film, který zde vzniká a natáčel se i během putování autobusem. Režisérem je Rafal Gumbjowski. "Natáčíme dokument o roku 1989. Není striktně politický nebo historický. Jde spíš o vzpomínku na 20 let starou esej, kterou jsem psal se svými spolužáky na téma: Jak bude Polsko vypadat za 20 let, tedy v roce 2009," vysvětluje a pokračuje ve svém vyprávění. "Nacházím dávné kolegy ze školy, vyhledám staré eseje a konfrontuji je s realitou - jak jsme přemýšleli o budoucnosti Polska v roce 1989, co se změnilo a co ne."

Jak viděl mladý režisér Polsko před dvaceti lety? Pamatuje si, co bylo obsahem jeho eseje? "Pamatuji a je zajímavé, jak jsem byl na čtrnáctiletého kluka poměrně politicky uvědomělý. Rozhodně jsem si nemyslel, že padne komunismus. Netušil jsem, že například Kulatý stůl, první debata mezi opozicí a režimem, může něco změnit," odpovídá upřímně. "Nepatřím k lidem, kteří si pořád na něco stěžují. Samozřejmě, že se mi řada věcí nelíbí, ale obecně jdeme správný směrem. Jenom by mohlo být méně nevraživosti mezi politiky. To nás zdržuje od řešení důležitých problémů," dodává svůj pohled na současný stav své země.

Politické problémy však nejsou jen v Polsku. Proč se někdy polští politici chovají jako malé děti na pískovišti, které se přetahují o hračky? Jaroslaw Walesa strávil v polském sejmu čtyři roky. "To jsme my Poláci. Tam, kde jsou dva Poláci, vzniknou tři politické strany. Rádi se hádáme, jsme vzdorovití, je to součást naší povahy," domnívá se Jaroslaw Walesa.

A co považuje Walesa junior za největší neúspěch Polska uplynulých dvaceti let? Kupodivu to, co asi většina Poláků. "Pokud se podívám na Čechy, můžu jen závidět, protože v Polsku pořád nemáme dálnice. Systém silnic je v Polsku neuvěřitelně špatný. Během dvaceti let jsme mohli odvézt lepší práci a doufám, že nám nebude trvat dalších dvacet let, abychom to napravili," zmiňuje asi nejpalčivější problém Polska Jaroslaw Walesa.

Vzpomínky Polky dvacetiletí

To, že dnes žije Jaroslaw Walesa v demokratické zemi, je i zásluhou jedné ženy, která je, stejně jako Walesův otec, spojena s loděnicí v Gdaňsku. Henryka Krzywonos-Strycharska je Polka, která před téměř 30 lety změnila svůj život a život Poláků. Stačilo málo, v srpnu 1980 zastavila tramvaj na velmi rušné křižovatce v Gdaňsku a přidala se ke stávkujícím v loděnici.

Logo|foto:Český rozhlas

"Sedla jsem do tramvaje a jela, ale čím jsem byla blíž momentu zastavení, tím víc jsem se bála. Hlavně toho, jak budou reagovat cestující, jestli mě nezbijí," vzpomíná Henryka Krzywonos-Strycharska. "Byla jsem ale hodně překvapená, když jsem lidem řekla, že tato tramvaj už dál nepojede, že tak chci podpořit stávku dělníků v loděnici," dodává Henryka Krzywonos-Strycharska a vybavuje si, že pasažéři začali volat "Bravo".

"Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Nebyla jsem tehdy odvážná, spíš jsem měla strach," přiznává hrdinka téměř třicet let starých událostí, které ale pamatuje celé Polsko. A jak je s odstupem času komentuje její manžel? "Udělala to, na co si netroufl žádný muž. A je potřeba říct, že to byla právě Henryka, která tehdy donutila lidi v loděnicích v pokračování stávky."

Byla to právě budoucí žena pana Strycharského, kdo se pustil do lídra stávkujících Lecha Walesy. Křičela na něj, že nic nekončí a společně s dalšími lidmi pak sepsala dnes už legendárních 21 požadavků určených komunistickému režimu. "Chtěli jsme svobodné odbory, propuštění politických vězňů, zrušení cenzury v médiích, volné soboty, snížení věku odchodu do důchodu a tak dále," vyjmenovává Henryka Krzywonos-Strycharska.

Výsledek dobře známe. Vzniklo odborové hnutí Solidarita a během roku do něj vstoupilo na deset milionů Poláků. Komunisté se ale nevzdali. V prosinci 1981 vyhlásil generál Wojciech Jaruzelsky výjimečný stav a začalo zatýkání vůdců opozice a předáků Solidarity. Na zákeřnost režimu doplatila i Henryka Krzywonos-Strycharska. Těhotnou ji při domovní prohlídce zmlátila státní bezpečnost.

"Bylo jich pět a házeli se mnou, jako s pytlem. Zkopali mě, brutálně zbili, nechali ležet na zemi a odešli. Bohužel jsem potratila. Za týden se ale tajní vrátili. Už nedělali žádnou prohlídku, jenom mi ukázali papír, který jsem měla podepsat. Přikázali mi opustit Gdaňsk, dostala jsem trvalý zákaz jakékoliv práce v Polsku. Byla jsem v šoku," popisuje nelehkou situaci Henryka Krzywonos-Strycharska.

Několikrát si zkoušela najít práci pod jiným jménem, ale pokaždé ji odhalili. Život se jí změnil až po pádu režimu. Po surovém zmlácení policií už nemohla mít vlastní děti, a tak založila dětský domov a začala adoptovat polské sirotky. "Společně se svým mužem jsme dodnes vychovali a do světa vyslali čtrnáct dětí. Zůstaly nám už jen dvě. Pro téměř padesát chudých rodin jsem dokázala najít byty, to je pro mě princip solidarity," vysvětluje Henryka Krzywonos-Strycharska.

Jak se na tramvajovou historii dívá její adoptovaný syn Tomek? "Takové činy jsou v životě důležité, vážím si jí za ně, často mi její odvahu připomínají i učitelé ve škole. Jsem pyšný na to, co dokázala," odpovídá. Henryku Krywonos-Strycharskou zvolili letos v Polsku ženou uplynulého dvacetiletí. Nikdy by však takové ocenění nezískala, pokud by před dvaceti lety nepadl v Polsku komunistický režim.

Euforie začátku 90. let

"Dámy a pánové, 4. června skončil v Polsku komunismus," přesně tak zněla dnes už legendární věta ve zprávách polské televize. Polští voliči ve volbách zcela jednoznačně podpořili kandidáty hnutí Solidarita a o pár měsíců později vznikla vláda prvního nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého.

Jak si první premiér pamatuje 20 let staré události? "Jako den velké radosti, která byla bohužel zastíněna tragickými událostmi v Číně na náměstí Tchien-an-men. O těch jsme se ale dozvěděli až den poté. Měli jsme obrovskou radost z našeho úspěchu," vzpomíná Tadeusz Mazowiecky.

Opozice totiž získala ve volbách všechny "svobodné mandáty" v sejmu a 99 ze 100 senátorských křesel. Pro komunistický režim šlo o fatální úder, s něčím takovým nepočítal.

Jedním z tehdejších šéfů volebního štábu Solidarity byl Rafal Dudkiewicz, dnes primátor Vratislavi. Jak prožíval euforii z vítězství ve volbách? "Byla to obrovská exploze občanských emocí. Nadšení mezi lidmi bylo velmi upřímné a čisté. Všichni jsme věděli, že si přejeme změnu, že chceme něco nového, ale přesně jsme ještě netušili co. Dnes je něco takového nemyslitelné," domnívá se.

Také předvolební kampaň byla tehdy úplně prostá a hlavně levná. Kandidátům stačila společná fotografie s Lechem Walesou a měli otevřenou cestu do polského Sejmu. Důležitou úlohu při demontáži komunismu v bývalém východním bloku sehrálo propojení disidentských hnutí. Legendární byly tajné schůzky polsko-československé Solidarity na zelené hranici, v Krkonoších nebo Tatrách.

Logo|foto:Český rozhlas

Jak na ně vzpomíná jeden z nejaktivnějších polských disidentů Zbigniew Janas? "Samozřejmě, že nás mohli každou chvíli zatknout, zavřít, ale těžko vám mohu popsat i po dvaceti letech euforii ze setkání lidí, kteří byli absolutně odizolovaní a pod neustálou kontrolou, lidí, kteří si nikdy nemysleli, že k takovému setkání dojde. A ono se podařilo," neubrání se nadšení Zbigniew Janas.

"Pouze několik tajných schůzek mělo manifestační politický charakter. Vznikala při nich veřejná prohlášení, známé skupinové fotografie disidentů u hraničních kamenů," pokračuje ve vyprávění.

"Tehdy jsem poprvé potkal vašeho pozdějšího prezidenta. V té době to byl stejný kriminálník jako já. Oba jsme totiž ve svých zemích kvůli práci v disentu skončili za mřížemi. Ale tehdy jsme neměli moc času na dlouhé rozhovory, báli jsme se, že nás státní policie vypátrá a pozatýká," říká Zbigniew Janas.

A jak si na setkání na zelené hranici pamatuje exprezident Václav Havel? "Schůzky byly ohromně zajímavé, spojené se spoustou dobrodružství a vzniklo na nich hodně věcí. Měli jsme možnost se poznat, vzájemně se inspirovat. Výsledkem byl vznik československo-polské Solidarity."

Většina setkání byla velmi rychlá. Šlo jen o výměnu informací. Právě Zbigniew Janas byl hlavním šéfem kurýrů, kteří doslova pašovali přes hranice z Polska do Československa v batozích zakázanou literaturu a letáky. "Musel jsem všechno zorganizovat, najít spolehlivé lidi. Rozhodoval jsem o tom, kdo a kdy půjde přes hranici a kam, co ponese a komu to předá. Všechny kurýry, kteří chodili přes zelenou hranici v Tatrách, Beskydech nebo Krkonoších, jsem měl na starosti já."

Zbigniew Janas se raději přechodům přes hranici vyhýbal, protože byl velmi sledovanou osobou, ale někdy nebylo zbytí. "Stávalo se, že neměl kdo jít, ale s českou stranou už bylo domluvené tajné setkání. Pamatuji si, jak jsem jednou musel přenést přes Vysoké Tatry několik desítek výtisků jedné knihy. Byly šíleně těžké a myslel jsem, že pochod nepřežiji. Došel jsem na místo srazu jen silou vůle," vzpomíná těžké okamžiky.

Bývalý polský disident tvrdí, že polská mládež tento netradiční druh turistiky nemůže nikdy pochopit. To, v jak velkém stylu si Poláci letos připomínají zrození demokracie, bývalý český prezident Václav Havel oceňuje. "V Polsku je jiná atmosféra, jiné historické zkušenosti. Je to také mnohem větší země a lidé jsou ochotni leccos obětovat pro svobodu. Možná se neumí tak přikrčit jako Češi," přemýšlí.

Jeho slova potvrzuje i polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygiel, autor bestselleru Gottland. Tvrdí, že Poláci nemají strach. Proto padl komunismus v Polsku o několik měsíců dříve než ve zbytku tehdejší východní Evropy. "Nemáme v sobě silný pocit strachu. Proto sametová revoluce byla u vás až v listopadu 1989, zatímco my už jsme měli první svobodné volby v červnu. Když vznikl 8. května 1989 první necenzurovaný deník ve východní Evropě Gazeta Wyborcza, váš budoucí prezident Václav Havel ještě seděl ve vězení. A to je rozdíl mezi Čechy a Poláky," domnívá se.

Život ve svobodné zemi

Polsko se letos, kdy slaví dvacet let svobody, zamýšlí především samo nad sebou. Co získalo, o co přišlo? Jakou odpověď má Tadeusz Mazowiecki? "Polsko se velmi změnilo. Máme demokratický systém, tržní hospodářství, které sice přináší nové problémy, ale je lepší než socialistické. Jsme součástí Evropské unie, což je strategicky důležité."

Mazowiecki zároveň říká, co může být pro polskou společnost negativním trendem. "Dnes je největším nebezpečím pro Polsko znechucení politikou. Lidé ztrácejí zájem o věci veřejné, mají pocit, že nic nemůžou ovlivnit. Je na politicích, aby to co nejrychleji změnili," uvažuje.

Jedna zásadní otázka dnes rezonuje ve všech zemích, které se před dvaceti lety zbavili komunismu. Jak jsme se s ním vyrovnali? Spisovatel Mariusz Szczygiel nabízí polskou verzi odpovědi. "Poláci se chovají, jakoby se nemuseli vlastně s ničím vyrovnávat. Každý byl najednou antikomunistou, hrdinou. Všichni tvrdí, že jsme komunistický režim nepodporovali a nemáme se proto s čím vyrovnávat."

Jak se ale máme vyrovnat s dědictvím komunismu? Máme otevřít archivy státní bezpečnosti? Máme se dívat přes prsty na každého, kdo byl jen pasivní součástí režimu? Nebo máme za obdobím komunismu udělat tlustou čáru? "Z určitých důvodů ano, protože pokud to neuděláme, tak ještě za deset dvacet let na vás bude kdokoliv vytahovat nejrůznější podezření. Proto se musíme s minulostí vyrovnat a zúčtovat s ní," myslí si Lech Walesa, který ví, o čem mluví.

V Polsku se veřejně spekuluje o tom, že byl agentem komunistické tajné policie, která ho vedla pod krycím jménem Bolek. I proto chce udělat tečku za komunistickou minulostí? "To není hlavní důvod. Můj případ je trochu jiný. Už v roce 1970 jsem byl vůdcem stávek, proto se o mě zajímala státní policie. Vedl jsem s nimi, jako zástupce opozice, rozhovory, ale nikdy jsem nespolupracoval a nebyl agentem," brání se Lech Walesa.

Už před 9 lety se Lech Walesa obrátil kvůli své lustraci na soud a ten ho zprostil obvinění. Pořád se ale objevují materiály, i v knižní podobě, které tvrdí, že Walesa vědomě spolupracoval se Státní bezpečností.

Jaký je názor Lukasze Kamiňského, historika z Institutu národní paměti, který zkoumá zločiny komunistické minulosti bývalých agentů? "Z dokumentů, které jsou uveřejněné i v knize, vyplývá, že Lech Walesa byl na začátku sedmdesátých let brán jako tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Spolupráce nebo kontakt s ní ale trval velmi krátce. Později se snažil Walesa od celé záležitosti osvobodit a nakonec byl vyřazen z kartotéky spolupracovníků."

Logo|foto:Český rozhlas

Co by to znamenalo pro polskou veřejnost, kdyby se potvrdilo, že symbol boje za svobodu Lech Walesa byl zároveň agentem? Spisovatel Mariusz Szczygiel tvrdí, že by to byl šok. "My Poláci musíme být hrdinové, musíme být pěkní a šlechetní. Kdyby se ukázalo, že Walesa byl agentem, tak by to pro nás byla katastrofa. Pro svědomí národa by šlo o něco strašného."

Nebylo by dobré, i kvůli nejednoznačným případům, otevřít archivy a ukončit tak spekulace? "Ano, jsem pro zveřejnění," souhlasí Lech Walesa. "Nemáme jinou možnost. Každé utajování bude jen vzbuzovat pochybnosti. Je potřeba říct, co se dělo. Není možné, aby mladý historik, který nemá o souvislostech komunismu ponětí, vytáhl z archivu dokument a na jeho základě začal soudit."

Ani 20 let nestačilo, aby se podařilo období komunismu pořádně popsat a zmapovat. V čem mají ještě historici mezery? Jde například o politické vraždy z 80. let. Bohužel spousta dokumentů byla zničena, svědkové odmítají vypovídat a nebo nemluví pravdu. Známe oběti, ale neznáme jejich vrahy," uvádí historik Lukasz Kamiňski. "Pokud jde o akce Státní bezpečnosti proti hnutí Solidarita, proti opozici v 70. a 80. letech, tak pořád tápeme. Všechny dokumenty za sebe poskládané by měly více než 80 kilometrů. A to je práce ještě pro hodně generací historiků."

Lukasz Kamiňski však také přiznává, že řada materiálů státní bezpečnosti byla už nenávratně zničena. "Proces likvidace dokumentů trval v Polsku o něco déle než v bývalém Československu. A zejména nejčerstvější materiály z 80. let nám chybí. Jde o takzvané živé svazky, z nichž byla polovina zničena."

Málokdo by čekal, že i 20 let po pádu komunistického režimu bude nejožehavějším tématem v Polsku vyrovnání se s minulostí.

"Měli jsme se v Polsku, ale to se týká i ostatních zemí, vypořádat s minulostí už na začátku 90. let. Jednou provždy jsme měli řadu věcí vyjasnit a tehdy by to bylo i mnohem jednodušší. Rozhodně bychom pak dnes, po 20 letech, nemuseli vést vyhrocené debaty a zájem o období komunismu by byl mnohem menší," říká na závěr historik Lukasz Kamiňski.