Děti v Lipsku se ve škole oddávají počítačovým hrám společně s rodiči
Rozumíte modernímu jazyku, který vaše děti používají? Orientujete se ve hrách, při kterých sedí vaše ratolesti dlouhé hodiny u počítače? Nebo máte jako většina rodičů pocit, že jste trošku mimo? Pomoc dospělým v této situaci nabízí unikátní projekt v německém Lipsku. Provozují tam školu počítačových her, kde rodiče hledají cestu ke svým dětem a prarodiče ke svým vnoučatům.
„Snažím se dostat do dalších levelů, a tak musím sbírat tady ty předměty,“ popisuje devítiletý Julius, který se právě pokouší probít s Indiana Jonesem do Chrámu zkázy. Je deštivé pondělní odpoledne a malý žáček střídá pod dohledem studentů lipské univerzity jeden počítač za druhým.
„O délce pobytu v herně se nedá diskutovat. Počítač zaznamená dobu příchodu rodičů s dětmi a od té chvíle běží dvouhodinová lhůta. Její prodloužení nepřipadá v úvahu,“ vysvětluje student mediální pedagogiky Enrico.
Žádnou diskusi ohledně množství času stráveného před počítačem nepřipouští doma ani Juliův otec Jörg Starke. „Naše děti mají svůj týdenní čtyřhodinový limit, se kterým mohou naložit podle libosti. Když ho vypotřebují, musejí zkrátka dělat něco jiného,“ upřesňuje.
„Jsme rádi, že škola počítačových her existuje, protože sami doma moc her nemáme. Doma s námi každopádně děti hrát nechtějí. Jistě, máme strach, že syn a dcery budou ‚přilepené‘ u počítače, ale co naděláte? My jejich vášeň akceptujeme, mluvíme o tom a snažíme se najít nějakou zlatou střední cestu. Nevíme ale, jestli to vyjde,“ doplňuje otec.
Každá hodina v netradiční škole se špičkovým počítačovým vybavením přijde děti na jedno euro. Pokud přijdou i s rodiči, je vstup zdarma. Cílovou skupinou jsou totiž přece jen dospělí.
„Dáváme rodičům příležitost poznat svět počítačových her i samotných hráčů. My je skutečně nutíme, aby vzali sami do ruky joystick nebo konzoli. Jen tak se zbaví negativních předsudků a zjistí, že to může být zábava, při které se třeba i něco přiučí,“ říká iniciátor a šéf celého projektu profesor Hartmut Warkus.
„Z dospělých k nám chodí většinou prarodiče, rodiče jsou tu zřídka. Na první pohled jim z očí čiší skepse. Napřed sedí doslova a do písmene v koutě a my se je snažíme vtáhnout společně s dítětem do hry, ať se jim to líbí, nebo ne. Vysvětlujeme jim, co dítě na počítači právě dělá. A oni nemůžou jen tak odejít,“ doplňuje profesor.
Do dění na monitoru je doslova „zažraná“ taky brzy 60letá paní Gabriela, která patří ke štamgastům školy. „Jsem trošku smutná, že jsem tu teď jediná starší osoba, ale úžasně mě to baví! Je to pro mě zábava a zároveň dobrodružství. Ono je to taky pěkně těžké. To bych si nikdy bývala nemyslela. Je to pro mě velká výzva. Ze začátku člověk netuší, co má zmáčknout, čeho se dotknout a tak podobně. My starší taky víc zapomínáme. Děti to mají snazší,“ pochvaluje si.
„Stavíme, abych tak řekl, most. Dospělí s dětmi doma o počítačových hrách určitě vůbec nemluví, s výjimkou hloupých poznámek. Stejné je to i opačně, protože děti jsou přesvědčené, že rodiče nevědí, o co jde. U nás vzájemnou komunikaci pomáháme nastartovat. Za začátku to sice jde ztuha, protože děti si povídat nechtějí a dospělí nevědí, na co se ptát,“ upřesňuje profesor.
Harmut Warkus věří, že jeho příkladu budou brzy následovat taky další německá města. Prohloubení vzájemného pochopení malých a velkých je podle něj slušným lákadlem. „Navíc, když si spolu obě generační skupiny dokáží znovu hrát, je to dobrá cesta k odstranění konfliktů ve světě,“ dodává trochu idealisticky profesor Warkus.
Zvětšit mapu: poloha školy počítačových her v Lipsku
