Fotbal v malých obcích? Fanoušci na hřbitově i plné hospody
Po celé prázdniny jsme vám představovali příběhy slávy a úpadku vesnic a městeček, do kterých na čas vtrhl velký fotbal a kde se hrála první nebo druhá liga. To už teď neplatí. Žádný ze sedmi sledovaných klubů nehraje vyšší než krajskou soutěž. Měla pro obyvatele těchto obcí léta velkého fotbalu kromě zátěže také nějaký přínos? Patří ligový fotbal na venkov? A vrátí se v dohledné době ligový fotbal na českou nebo moravskou vesnici? Zkoumáním těchto otázek můžeme seriál vesnických reportáží uzavřít, ale z vysílání Radiožurnálu toto téma nezmizí.
„Fanoušci přijeli na fotbal, strávili čas na stadiónu a zase odjeli. Že by se tady zdrželi a utráceli peníze, to ne. Lidé sem jezdí do lázní, ale fotbal sloužil jako dobrá propagace,“ shrnuje přínos fotbalu pro třítisícové Lázně Bohdaneč bývalá starostka Květoslava Jeníčková. Její slova platí v podstatě pro každou ze sedmi obcí z našeho seriálu – vědělo se o nich, ale nijak zvlášť z přítomnosti ligových fotbalových klubů neprofitovaly. Snad jen z hlediska nehmotných statků, jako se to povedlo třeba v Ratíškovicích.
Vzpomínky starostů a ambice Jana Gottvalda
„Už jen ta euforie, kdy se ke skalním fanouškům přidávala ještě další část obyvatel. Někteří si vzpomněli na 2. polovinu 50. let a účinkování v druhé lize. Šlo o spontánní fandění, nezapomenutelnou atmosféru,“ připomíná ratíškovický starosta Josef Uhlík události před 10 lety, kdy v jedné z největších moravských vesnic žili fotbalem ženy i muži, staří i mladí. A každý z nich byl na svou obec pyšný.
V Ratíškovicích nemají problém s uchováním pěkné vzpomínky, protože nenesli následky fotbalového velikášství. Nepanovala tam totiž zdaleka taková atmosféra jako třeba v Drnovicích, kde obyvatelé zažívali spíše chvíle trapnosti. „Kolikrát jsme šli v neděli do kostela. Před kostelem a na hřbitově leželi fanoušci a spali tam. Bylo to hrozné,“ vzpomíná někdejší starostka Drnovic Antonie Dvořáková.
Uprostřed vesnice dnes chátrá železobetonový stadión, pomník zašlé slávy ambiciózního Jana Gottvalda. Tento 64letý rodák z Drnovic, kterému hrozilo až 13 let vězení za hospodářskou trestnou činnost, vyvázl nakonec s třímiliónovou pokutou a dnes provozuje rodinný hotel v nedaleké Lulči
„Mohl jsem si podobných hotelů postavit třeba padesát. Dělal jsem to pro Drnovice. Bavilo mě to a líbilo se mi, že jsem dosáhl dobrých výsledků. Drnovicím má činnost přinesla nejen fotbal, protože při každém lidovém utkání byly plné hospody. Po této stránce na mě nemůže být nikdo naštvaný,“ hájí své dílo Jan Gottvald, který si na své fotbalové minulosti, díky níž si potřásl rukou i s anglickou královnou, hodně zakládá.
A co dál?
Zastánce v názoru, že spojení profesionálního fotbalu s vesnickým prostředním není nesmyslné a že záleží především na provedení, má svého pokračovatele v osobě místopředsedy fotbalového svazu Jindřichu Rajchlovi. „Podle mého názoru nejde o to, zda je soutěž v Praze nebo v Blšanech. Jde především o návštěvnost a atmosféru zápasu. V Blšanech se konaly jedinečné zápasy s neopakovatelnou atmosférou. Není rozdíl v tom, jestli přijdou 3 tisíce lidí na zápas v Blšanech nebo 2 tisíce lidí na Strahov,“ říká bývalý ředitel fotbalového klubu z Blšan.
I František Cipro, který do Blšan přišel o řadu let dříve a stál u jejich postupu do druhé ligy, potvrzuje, že ligové fotbalové vesnice zřejmě zůstanou specifikem české společnosti 90. let. „Aby fotbal stál na jednotlivcích, to u nás nelze,“ uklidňuje obyvatele malých obcí, kteří z rozmaru bohatého rodáka přítomností ligového fotbalu trpěli. V současné době není na obzoru jediná vesnice, která by se hrnula do profesionálních soutěží. Nejmenším městem, kde se hraje nevyšší fotbalová soutěž, je Uherské Hradiště.
Zobrazit fotbalové vesnice na větší mapě
