Česko-slovenský rozvod. Spory o  majetek trvaly sedm let, porcovaly se vlaky i letadla

22. listopad 2017

Klidný průběh rozdělení Československa ve světle tehdejších událostí na Balkáně vzbudil celosvětový obdiv. Nepadl jediný výstřel. Emoce samozřejmě bublaly, ale z vnějšího pohledu se rozdělení odehrálo rozumně, civilizovaně a ústavně čistým způsobem. Dohody o nové hranici i změnách občanství byly uzavřeny. Spory o majetek se ale vlekly sedm let.

Ve včerejším dílu seriálu o rozdělení Československa jsme sledovali simulaci procesu v podání studentů bratislavského gymnázia. Studenti si mohli vyzkoušet své postoje „nanečisto" (více čtěte zde). V době, kdy se dělila republika ale politici takovou možnost neměli. Pracovalo se „na ostro."

Hlavním klíčem dělení majetku byl poměr 2:1, dva Česku a jeden díl Slovensku. To bylo před pětadvaceti lety zaklínadlo, podle kterého si nástupnické republiky federace dělily majetek. Zatímco nemovitý jednoduše zůstával republice, na jejímž území se nacházel, poměr se vztahoval na movitý a zahraniční majetek. Ne všichni souhlasili.

„Tento poměr dělení je z mého pohledu pro Českou republiku velmi nevýhodný vzhledem k tomu, jak česká strana přispívala do federálního rozpočtu a jak z něj čerpala. Zákon o dělení majetku má ale výsostně politický význam a těžko v něm hledat něco, co by se dalo nazvat spravedlností," řekl Československému rozhlasu tehdejší místopředseda federální vlády Antonín Baudyš.

Rozpočítávání vagonů se zadrhlo

Východoslovenské železárny se tedy nestěhovaly do Aše ani Třinecké do Košic. Největším problémem bylo nakonec dělení majetku v oblasti dopravy. Zdálo by se, že rozpočítat vagony na tři díly, dva nechat v České republice a jeden na Slovensku, je snadné. Jak tehdy v rozhlase povrdil Jiří Svoboda, který měl dělení majetku železnice za českou stranu na starosti, obecně přijatý poměr 2:1 ale nepočítal s mnohem rozsáhlejší železniční síti v ČR. Počítaly se tedy vagóny osobní přepravy i finanční kompenzace pro českou stranu se širší zelezniční sítí, za ty, které chyběly.

Ještě komplikovanější byla situace v dělení letecké dopravy. „Při dělení majetku federace už nebylo nutné letadla ČSA rozpočítávat, protože k rozdělení společnosti na návrh slovenské vlády došlo už v roce 1991 kompetenčním zákonem," vzpomíná Josef Šesták, který tehdy v ČSA pracoval. Šlo především o zachování leteckých linek a také historické značky ČSA.


Tento poměr dělení je z mého pohledu pro Českou republiku velmi nevýhodný vzhledem k tomu, jak česká strana přispívala do federálního rozpočtu a jak z něj čerpala. Zákon o dělení majetku má ale výsostně politický význam a těžko v něm hledat něco, co by se dalo nazvat spravedlností. Antonín Baudyš

„Byl to ale paradoxně právě slovenský ministr dopravy Roman Hofbauer, který v roce 1992 spustil útočnou kampaň a požadoval nejméně čtvrtinový podíl Slovenska v ČSA. Argumentoval tím, že při dělení na ČSA a Slov air zajištující vnitrostátní dopravu nikdo ještě o zániku Československa nevěděl. V nových podmínkách považoval již proběhlé dělení za nepřijatelné," vysvětluje Miroslav Bělovský, který tehdy ve vedení společnosti působil. „Celý spor se výsledně vyřešil, když ČSA částečně ustoupily," dodává Bělovský. Obchodní značka ČSA, která byla naplněna novým obsahem, zůstala zachována.

Definitivně se kapitola dělení majetku federace uzavřela v roce 1999, kdy se tehdejší premiéři obou států Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda dohodli na vyřešení zbývajících sporných bodů.

Spor o přehradu

Jediný spor související s dělením republiky, který dosud není uspokojivě uzavřen probíhá na mezinárodním poli a týká se Slovenska. Vznikl již v období před rozdělením státu a odehrával se mezi Maďarskem a Československem. Jednalo se o stavbu vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros na Dunaji, o níž probíhala mezinárodní arbitráž. Po dobu jejího řešení se obě strany měly vzdát jakýchkoli nevratných kroků.

V praxi to znamenalo, že maďarská strana přestane zasypávat jámu a československá přestane přehrazovat Dunaj. Rozdělením již Československo nemohlo dodržování podmínek arbitráže garantovat a stalo se něco do té doby nevídaného. Československý ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec musel uvědomit maďarského velvyslance a říct mu: „Vaše excelence, Česká a Slovenská federativní republika už bohužel nemůže přijímat závazky, protože je nejsme schopni exekutovat."

Spor o provoz vodního díla, které po odstoupení Maďarska od smlouvy o společném díle Slovensko jednostranně dokončilo, probíhá, ač s mnohem menší energíí, dosud.

autoři: jas , Radiožurnál
Spustit audio