Dominik Duka: Amnestie se může stát nápravným prostředkem tvrdosti práva
Amnestie je ohnisko lidství v trestním právu. Musí však hledět nejen na prospěch odsouzených, ale i na důsledky pro oběti jejich zločinů, připomíná glosa Dominika Duky.
Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, málokdo asi popře, že nalézání práva a spravedlnosti je záležitost navýsost obtížná. Důkazy, odborné posudky často si protiřečící, zapomínající svědkové a mnohé další okolnosti, včetně paragrafů kroucených na obě strany, způsobují, že rozsudky jsou znovu a znovu zpochybňovány. Odvolávají se odsouzení i státní zástupci, soudy vyšších instancí rozsudky ruší a vracejí. Za těchto okolností více než jindy nesouhlasím s tvrzením, že milost nebo amnestie je středověkým přežitkem.
Ano, bývala to kdysi výsada panovníka, který udělil amnestii při svém nástupu na trůn. Jistě proto, že nechtěl na své vládě vláčet zátěž vládce předchozího. V Bibli, ve Starém zákoně se setkáváme s pojmem „milostivé léto“, kdy se jednou za sedm let a pak za sedmkrát sedm let ve větší míře vracelo vše pokud možno do původního stavu. Odpouštěly se dluhy, vracely se zástavy, dokonce se nechávala ladem ležet půda, aby si odpočinula od lidského využívání.
Středověk skutečně znal jakousi amnestii dlužníků, kdy se zemědělcům odpouštěly dosavadní dluhy, aby mohli začít nanovo. I dnešní milost následuje, na rozdíl od amnestie, teprve po vyjádření lítosti pachatele, proto je mi bližší.
Amnestie, tedy hromadně udílená zapomenutí, se tak mohou stát vhodným nápravným prostředkem tvrdosti práva. Jak píše Lenka Marečková, jde o „ohnisko lidství v trestním právu“.
I toto lidství musí hledět nejen na prospěch odsouzených, ale i na důsledky pro oběti zločinů. O amnestované a omilostněné je třeba následně pečovat, aby vhodně využili nezaslouženého odpuštění nebo zapomenutí svých zlých skutků a s vděčností dále žili řádným životem.
Krásným příkladem je jižní Španělsko, kde už po téměř 300 let rok co rok omilostňují na Velikonoce jednoho těžkého zločince. Je pečlivě vybírán kajícím bratrstvem, které mu po propuštění najde ubytování a práci, přijme jej mezi sebe, aby se tak za rok stal jedním z těch, kdo rozhodují o propuštění dalšího vězně. Kéž bychom dokázali podobně odpovědně přistupovat k institutu milosti a amnestie.
