Dominik Duka: Jak si zachovat alespoň trochu duševního zdraví?

Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, prázdniny přinášejí možnost strávit více času s těmi, na které během roku příliš času nemáme. Můžeme nabrat nové síly a odpočinout si. O tom všem jsem už psal v čase minulých dovolených. Tentokrát bych rád obrátil vaši pozornost na takzvaný pařížský syndrom.

Zažívají jej turisté, kteří se, nalákáni cestovními kancelářemi a reklamami, těšili na nejrůznější světové proslulé památky. Pokud se k nim proderou davy jiných turistů za špatného počasí, unavení a zničení, dostanou se často do deprese.

Čtěte také

Jejich očekávání bylo příliš veliké. Proslavené obrazy jsou malé a málo barevné, stavby jsou omšelé… Takhle si to vůbec nepředstavovali! Zvláště japonští turisté prý bývají obětí této deprese, které se říká pařížský syndrom.

Také my se často necháme nalákat na modré moře, skvělé restaurace, prosluněné pláže a strávíme dovolenou v malé horké místnosti s výhledem na větrák v protější ulici, abychom pak na pláži zakopávali o své sousedy. Modré moře se také nekoná a na nás sedne únava a deprese, mnohdy i vztek.

Možná bychom se mohli poučit právě těmi chytáky, které na nás nastražily cestovní kanceláře, když vyfotografovaly nějakou památku z toho správného úhlu, aby vypadala co nejúžasněji. Třeba se nám tím vzkazuje, že záleží na úhlu pohledu. Nejen na památky, ale na všechno kolem nás. Nevolám po falešném optimismu, nasazování růžových brýlí, ale pro mě bude zebra vždycky bílá s černými pruhy, nikoliv černá s bílými pruhy.

Čtěte také

Básník František Halas v jedné své úžasné básni říká: „Mít dětské oči, to je to.“ Ano, dívat se na svět kolem nás i na naše bližní jakoby poprvé, s dětským okouzlením z nejprostších skutečností – z východu slunce, krásy květin na louce, ze zpěvu ptáků, z obyčejné lidské slušnosti a věrnosti, kolem které se netočí dramata televizních seriálů. To je návod, jak si zachovat alespoň trochu duševního zdraví.