Dominik Duka: Kdo je svědomím národa?
Ne každá viditelná postava v dějinách nebo v umění se automaticky může pasovat na nositele čestného označení „svědomí národa“. Zároveň jsou kolem nás i v historii skromní a tiší, zásadoví lidé – a není jich málo.
Každá doba měla a má své významné postavy, muže a ženy, kteří promlouvají do svědomí národa. Mají je také jednotlivé národy a společenská uskupení. V církvi jsme si 8. srpna připomněli sv. Dominika Guzmána, španělského kněze a zakladatele dominikánského řádu, který se významně zapsal nejen do historie přemyslovských a lucemburských Čech, ale i do dějin 20. století.
V našich moderních dějinách hovoříme o literátech jako o svědomí národa. Máme pro to i určité modely už od 19. století, příkladem mohou být Karel Havlíček nebo Božena Němcová.
Někdo dává přednost básníkům, jiný spisovatelům či dramatikům. Určitě bychom jich každý z nás pěknou řádku dokázali vyjmenovat, ale každá generalizace je zavádějící.
Zůstaňme v době nás pamětníků: cožpak můžeme říct, že svědomím národa se stali po únorovém puči Vítězslav Nezval, S. K. Neumann, Marie Majerová, Jan Drda? Myslím, že určitě ne. Můžeme však říct: Jan Zahradníček, Václav Renč, Jan Čep, Nina Svobodová.
Nebyli však také svědomím národa poctiví rolníci, kteří bránili své grunty, čestní vojáci, policisté, dělníci uvěznění po plzeňské stávce ve Škodovce, drobní podnikatelé, skauti, sokolové, orli? Jde o nesčetný zástup nesehnutých. Tak je tomu i v církvi. Nejsou svatí jen papežové, biskupové, kněží, ale i vdovy, rolníci, dokonce i malé děti. Rozhlédněte se kolem sebe: kdo nám mluví do svědomí?
