Dominik Duka: Kdybychom vynechali kříž, zůstane z církve charitativní organizace

Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, vrátil jsem se z volby nového papeže pln dojmů. Některé z nich jsem napsal na svůj profil na Facebooku. Člověk si však uvědomí, že to jsou jen střípky dávající dohromady jakýsi dobrý dojem z celé události.

Nepochybuji, že by mnohé zajímaly, jak se říká, veselé historky z natáčení. Některé jsem už do médií pověděl, o jiné se ještě podělím. Nicméně mi v této chvíli připadá nejdůležitější vrátit se k tomu, co papež řekl po své volbě v prvních promluvách. Možná i pod dojmem oné neuvěřitelné fresky Michelangelova Posledního soudu v Sixtinské kapli, kdy má Ježíš vztaženou ruku. Není to však ruka nemilosrdného soudce, je to gesto našeho přítele a bratra, gesto vzaté z římského senátu, kdy jím dal senátor najevo: Teď hovořím já, naslouchejte.

Čemu jsme tedy po dobu volby společně s novým papežem naslouchali? Papež hovoří o tom, že máme být ochránci stvoření, nejen člověka, ale všeho, co nám Bůh dal. Nesmíme však zapomínat na sebe. Musíme střežit i sami sebe a svá srdce před tím, aby v něm byla nenávist, závist a pýcha. Nesmíme se bát dát najevo dobrotu nebo dokonce něhu.

Čtěte také

Papež František uvažoval i tom, že máme neustále putovat, budovat církev a vyznávat. Je těžké přeložit ono španělské slovo do češtiny. Znamená totiž neustálé putování po vyznačené cestě, přestože na ní narážíme na překážky a nesnáze. Nesmíme ustávat. Jak kdysi trefně napsal Jan Neruda: Kdo chvíli stál, již stojí opodál.

Budovat církev lze z živých kamenů, tedy podle Bible z lidí dobré vůle. I ten, kdo by putoval a budoval, pokud nebude zároveň Krista vyznávat jako živého Boha, jako střed a úběžník svého života, zůstane jen funkcionářem – knězem, biskupem nebo papežem. Krista však musíme vyznávat s křížem, který je nástrojem jeho smrti, ale zároveň symbolem oběti a Boží lásky k nám. Kdybychom vynechali kříž, zůstane z církve jen charitativní nevládní organizace. Bez oběti a lásky není možné žít v pravdě.