Dominik Duka o Janu Palachovi: Sebevražda, nebo sebeobětování?

Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, tento leden připomněl výročí 45 let od tragické smrti Jana Palacha. Smrt mladého člověka je vždycky tragická, ať jde o neštěstí, nebo vlastní rozhodnutí.

Kromě historické připomínky nám tato událost ovšem přinesla i obnovení diskuze o tom, čím Palachova smrt vlastně byla. Názory se různí. Jedni říkají, že jde o nedovolenou sebevraždu, protože když si člověk život nedal, nemá si ho sám brát. Jiní mluví naopak o oběti nebo sebeoběti. Tu my, věřící, známe z Bible, z druhé knihy Makabejské.

Čtěte také

Jsem přesvědčen, že u Jana Palacha nešlo o sebezničení vyvolané slabostí, ztrátou smyslu života, obavami, ale o oběť na povzbuzení národa k vědomí toho, že se nemáme sklonit ani v dobách zlých. Nešlo o žádnou výzvu k následování, jak tehdy řekl básník Jaroslav Seifert, protože v takovém případě bychom se museli upálit všichni, ale o to, abychom uposlechli výzvy této oběti k morálně čistému životu.

Palachovi šlo o navrácení svobody, kterou dnes mnozí pohrdají natolik, že onu oběť považují za nesmyslnou nebo příliš romantickou. Dokonce se vyskytují i hlasy hovořící o dopisu Jana Palacha a jeho struktuře jako o čemsi teroristickém.

Přes časový odstup jde v tomto případě o výzvu dnešku. Je tu přece analogie s dnešní společností. Vyměňují se generace, které už nezažily život v nesvobodě. Jen z doslechu znají hranice, víza, devizové přísliby banky nebo posudky domovních důvěrníků, zda ten či onen člověk může jet do Chorvatska na dovolenou.

Čtěte také

A to už vůbec nemluvím o 50. letech, vězeních, táborech nucených prací, PTP nebo popravách a zastřelených na hranici ani o okradených a vyhozených ze svých domovů na vesnicích i ve městech.

Život ve svobodě není snadný. Snad proto chápu vzkaz Jana Palacha jako výzvu mladým, aby se více podíleli na životě společnosti, aby přijali odpovědnost za její vývoj.